K rozhovoru se skifařem Ondřejem Synkem, druhým na olympiádě v Pekingu, jsem se dostal takovou trochu oklikou, skrze svůj nikdy nekončící údiv… Povím vám to asi takhle – bylo to loni na podzim, když jsem se za takového hezkého říjnového odpoledne rozhodl navštívit jednoho známého
Skoro celé léto jsem ho neviděl a vysloveně mi „padla pentle“, když vyšel ze dveří a rozchechtaný se postavil naproti mně. Borec jak ze žurnálu – hromada kil pryč, vypracovaný tělo, zkrátka „twiggy chlap“. „Ty v*le,“ řikám mu, „jak se ti tohle povedlo?“
Usmál se a jen pohodil hlavou někam za sebe, do šera – v rohu zasedačky měl postavený veslařský trenažér a nástěnku s předepsanými tréninkovými a výživovými dávkami. Jen kroutím hlavou… „Víš, mám jednoho známého,“ vysvětluje evidentně pobaven mým údivem, „a ten je shodou okolností stříbrnej medailista z olympiády, takže mi tohle poradil. A je to dobrý! Hele, to by tě mohlo zajímat, i on je fanda do motorek, tak byste si měli o čem poklábosit.“
A tak to celý vzniklo. Můj zájem o veškeré vylepšování těla je přece všeobecně znám. Rozhovor je dojednaný a já tu teď stojím před veslařským areálem pražské Dukly a ke mně kráčí chlapisko jak ze žuly. Jmenuje se Ondřej Synek a je to borec, který byl na olympiádě v Pekingu druhý ve skifu. Podává mi ruku a už z toho jasně cítím, jak silně tenhle „synek“ každý den maká. Jsem proti němu jak prd (holt má 199 cm), ale to nevadí, i já budu trénovat… (ach ty komplexy…)
MH: Tak jsem rád, že sis na mě udělal čas.
Ondra: Není za co děkovat. Pokecat o mašinách takhle v půlce zimy, to je vždycky radost.
MH: Souhlas. A začneme hned a zpříma. Ať tě naši čtenáři trochu poznají, ať vědí, co máš společného s támhletou motorkou. (MT-01 je v tu chvíli ještě na vozíku, tak, jak jsme ji na focení přivezli.)
Ondra: No, já nevím, jak a co chceš vlastně slyšet. Každopádně, co se týče motorek, jsem úplně obyčejnej fanda do všeho možnýho motorismu z Brandýsa nad Labem a vždycky jsem měl obzvlášť rád všechno, co se týkalo dvou kol. Začínal jsem (asi jako každej) s Babetou, jejíž život jsem tehdy (asi taky jako každej) zkrátil mladickou nerozvážností a nezaviněnou nehodou. Ale nebylo to nic vážnýho, takže jsem na motorky určitě nezanevřel. Řidičák mám samozřejmě hned od patnácti, pak to pokračovalo Simsonem… jak řikám, jako každej.
MH: A první velká motorka?
Ondra: Pak nebyl nějakou dobu čas. Dal jsem všechno tréninku, moje výkonnost šla nahoru, tréninky, závody, a ještě škola. První velká mašina přišla vlastně až v Dukle, protože jeden kamarád tady měl XTéčko. Oba jsme na tom tak nějak blbli, je to asi pět roků zpátky, to mi bylo cca jednadvacet, tak jsem taky skočil hned po XTéčku, ale po motardu.
MH: Zostra, hochu?
Ondra: Ne, spíš jsem na tom začínal. Učil jsem se ovládat velikou motorku. Rozhodně jsem na tom nijak neblbnul. Mám mašinu pro to, abych se na ní uklidnil a odpočinul si po tréninku. Proto jsem to za dva roky vyměnil za XJR. Potřeboval jsem co nejklidnější motorku, aby mě to nelákalo riskovat. Pak byl rok před olympiádou a já raději i to nádherný XJRko prodal. To už se opravdu hrálo o hodně a já věděl, že by mě mašina v garáži lákala k nekalostem – a věděl jsem ale i to, že to nebude napořád :o)
MH: A pak…
Ondra: … a pak se mi ten závod v Pekingu povedl. Splnil jsem si jedno veliký přání, získal jsem medaili. Byl to můj sen.
A když jsem se vrátil domů, rozhodl jsem se splnit si i druhý – koupil jsem si MT-01, stroj, kterej mě vždycky fascinoval. Zkoušel jsem samozřejmě víc možností, ale třeba velkej čtyřválec mi přišel až moc rychlej… Nevím… Prostě jsem hodně chtěl MTéčko, a tak jsem do toho „šel“ – je to láska „na delší běh“. A opravdu, vyhovuje mi nejvíc ze všech motorek, co jsem zatím měl, a ještě k tomu je vážně nádherné!
Vstane a jde tu svoji pýchu odkurtovat. Koukám na něho a napadá mě, zdali jim jako vrcholovým sportovcům nemá náhodou někdo chuť jízdu na motocyklu zakazovat? Občas přece stačí maličkatý škrt – a to, co my v nemocnici vyležíme za tři týdny, může pro ně znamenat i zkaženou celou závodnickou kariéru. Ptám se tedy na něco v tomhle smyslu a Ondřej přitakává: „Jo, je to tak. Trenér se trochu bojí, ale nezakazuje. Ne, není to přímo napsaný ve smlouvě, že bych nesměl (jako je to třeba u některých fotbalistů, pozn. aut.) – ale majzla si dávám, to ti musí být jasný. Vždyť s autem jsem v provozu taky každej den a o kolik míň je to nebezpečný…
MH: Jakej jsi druh motorkáře? Co máš najeto? Co se ti líbí ze spektra motorek, co tě chytne za srdce, když kolem tebe probublá?
Ondra: Jsem úplně klasickej výletník. Večer se seberu a jedu někam na večeři. Nebo v neděli, když mám volno, tak si pro pohodu udělám stokilometrový kolečko. Třeba na supersporty moc nejsem, byl jsem jednou v Mostě na Honda akci, ale nic mi to neříkalo. A na druhou stranu, takový ty čopry, to mě taky nebere. No, jak říkám, tuhle motorku mám přesně podle sebe, měl jsem ji vážně vysněnou. Je to silný, má to neuvěřitelnej zvuk, líbí se mi image!
MH: Na tuhle motorku je potřeba síla. Má přece jen čtvrt tuny, a ty si s ní tady šibuješ jak s dítětem. Poslyš, chlape, ty musíš mít hodně síly, co?
Ondra: Na tuhle potvůrku je síla zapotřebí. Ale proč ne, i to je hezký.
MH: Teď trochu odbočím. Ale taky by mě to hodně zajímalo. Teď máme v časáku dlouhej cestopis o tom, jak trojička kluků jela na motorkách z Číny až domů. A ty jsi další z lidí, kteří (díky olympiádě) zažili tuhle velikánskou zemi na vlastní kůži. Máš nějakou vzpomínku vztahující se k tamním poměrům a k mašinám?
Ondra: Jo, člověče, to docela jo. Víš, co tě tam zaujme? Když vidíš ty proudy skútrů, motokol, je to vážně jak řeka. Každej to má ze všech stran. Vozej na tom celou rodinu – tašky, zboží, děti. Neuvěřitelný mumraj.
MH: No, a to nemají auta?
Ondra: Kam by je dali. To město (Peking) je neustále ucpaný, takže tohle je řešení. Navíc by asi na auta ani neměli peníze. To vidíš třeba na úrovni vybavení pilotů. To oni totálně neřešej. Přilby, hadry, nic. Mimino volně posazený na motorce, a nic se neděje. 4 proudy silnice, všechny ucpaný a mezi tím tenhle chaos. Hlavně malý motorky, skútry – takový ty velký, jako známe u nás, jsou tam snad dokonce zakázaný…
MH: Říkáš to skoro takovým tónem, že bych si troufnul tvrdit, že tohle město bys českýmu motorkáři na vejlet nedoporučil…
Ondra: Jo, my jsme zvyklí na něco úplně jinýho. Já tohle hodně pozoruju při cestování po závodech. Všude mě vždycky potěší, že tam nějak motorky jezdí, že to tam z tohohle pohledu žije. Třeba v Americe, to pro mě bylo překvapení, se vážně jezdilo hodně. Ale s Čínou, teda konkrétně s Pekingem, bych asi vážně nedokázal srovnat nikde a nic.
MH: Takže to máš tak, že jedeš někam na závod v autobuse, uvidíš z okna motorku a zahřeje tě to u srdce?
Ondra: No jasně. Takhle to přesně je…
Ondřej se v klidu šteluje fotografovi ze strany na stranu, je vidět, že díky olympijskému úspěchu je už i v tomhle docela profík, a proto pomalu stočíme rozhovor k jeho sportu, protože je to „to“, co mě dnes hodně zajímá.
MH: Je mi jasný, že tenhle sport je hlavně dřina. Makat, trénovat… Koukám tady na ty loďky a chtěl bych od tebe vědět, co je potřeba tomuhle silovému sportu obětovat, aby to člověk někam dotáhl?
Ondra: No, to je taky důvod, proč nemám na motorky tolik času, kolik bych si představoval. Potřebuju neustále makat a zlepšovat se v tom, co mě živí. Ráno první runda – posilovna, veslování, běhání. Pak je oraz, oběd, nějaký přípravy. A pak přijde druhá vlna tréninku, kdy se znova maká, a to většinou trvá až do pěti. Trénovat musíš pořádně a je to prvořadý, motorku mám až na to, abych si vyčistil hlavu, abych se uklidnil po tý „práci“.
MH: Hraje v tomhle roli třeba stres? Jako vrcholový sportovec musíš přece vědět, že když nebudou výsledky, přijdeš o práci.
Ondra: Jo, takhle to v Dukle funguje. Dva roky po sobě neprokážeš výkonnost, nezlepšuje se to ani rok třetí – a jdeš. Nastavený je to jasně.
MH: Rozumím, to nemusí být zrovna jednoduchý. Je rozdíl mezi tím, jak se v tomhle sportu mají ti nejlepší, a běžní veslaři, kteří nemají takové výsledky?
Ondra: Je nás tady zhruba deset. V základu to máš asi stejný, jako když chodíš do práce někde jinde. Když se ti pak něco „povede“, je to samozřejmě lepší. Dostáváme normálně plat, máme tady k dispozici vybavení a lodě.
MH: Člověče, to vám můžou motocykloví závodníci skoro závidět. My co si nekoupíme sami…
Ondra: To je mi jasný. Tady to máš o tom, co si vydřeš. Oni tam jsou bez peněz bezmocní.
MH: A jak se tedy dostat k veslování?
Ondra: Já začal ve třinácti. Je to silově vytrvalostní sport. A určitě bych to (mimochodem) doporučoval i jako možnost fyzické přípravy na motorky. Cvičíš komplexně celé tělo – a určitě by ti to při závodech pomohlo i k vytrvalosti.
MH: Což mě zajímá… Jak a na čem tedy cvičit?
Ondra: Pokud se budeme bavit o běžný kondičce, já bych z vlastní zkušenosti doporučil klasický veslařský trenažér. Takže – nohy, břicho, ruce, záda… všechno. Já třeba jezdím na trenažéru 30 km denně a k tomu mám ještě posilovnu. Ale běžný člověk tolik samozřejmě nemusí dávat – viděl bych to spíš v nějaký pravidelnosti. V klidu, do prvního propocení, ale pokud možno fakt každý den. To si myslím, že pomůže každýmu.
MH: Taky jsem to loni zkoušel, ale za dva měsíce mě to zařízení opustilo, jednoduše jsem ho rozbil. Ale můžu potvrdit, že mi to pomohlo dost.
Ondra: Hm, s tím se setkávám taky hodně často. Kdo chce tohle dělat pořádně, musí počítat s pořádnou investicí. Levný šmejdy z obchoďáku fakt neberte, to jsou vyhozený prachy.
MH: A pohyb z trenažéru – kterej si myslíš, že je pro motorkáře nejužitečnější?
Ondra: Hele, hodně jsou to vlastně leh-sedy. Takže já jich dám za 2 kilometry asi sto… Když pak jedeš na motorce, myslím, že právě tohle přitahování břichem bude nápomocný při pohybech nad nádrží. Zároveň máš i silný ruce, takže se udržíš.
MH: A k tomu všemu jsi mému kámošovi nadiktoval i nějaký stravovací „přikázání“, existuje na tohle nějaká univerzální rada, co je pro sportovce nejlepší?
Ondra: Univerzální ne. Sportovat může každý, nikomu to neublíží. Ale pokud chceš už nějaký komplexní plán, musíš se poradit s odborníky.
MH: No, díky, to jsem přesně potřeboval slyšet. Je před začátkem sezony, jdu to teda začít znova po roce „mastit“…
Ondra: A já ti k tomu přeju hodně štěstí :o)))
Foto: Jan Svoboda, archiv
