Elba je dobrý, ale z pohledu českých motorkářů trochu zbytečně opomíjený cíl. Pojďme to společně maličko změnit
3 důvody, proč vyrazit zrovna na Elbu:
*1260 km parádní cesty!
*teplo, moře, teplo
*a dojet na ostrov je vždycky víc než se courat jenom po souši
Já chtěl do hor, ona k moři. Cestu z téhle prekérky nakonec vyřešil kompromis. Měli jsme 2 týdny dovolený, takže jsme to rozdělili půl na půl. Jako cílovou destinaci volíme místo, kde si těla naložíme do slaného nálevu, a po cestě máme Alpy, aby si na svý přišla i motorka.
První den jsme to zapíchli v Babylonu, tedy ve stejnojmenném kempu, na dostřel od Německa a hraničního přechodu Folmava. Následující den byl tranzitní. První část z 654 km, které nás čekaly, jsme začali ukrajovat po bavorských dálnicích. Klasický srpnový termín má ale tu nevýhodu, že dovolenou si vezme půl Německa a skoro celá Itálie. Z dálnice sjíždíme pod Mnichovem na Holzkirchen, kde nás opět čeká kolona. Úsek až k jezeru Tegernsee jedeme v podstatě po středové čáře: „Já jsem Hance říkal, že to bude i adrenalinová dovolená.“
U jezera to žije a za jezerem stoupáme do Achenpassu, kterým se dostáváme do Rakouska. Provoz už je v pohodě a konečně můžeme jet tak, jak si zdejší kvalitní silnice zaslouží. Ještě než sjedeme do údolí Innu, stavíme na vyhlídce nad jezerem Achensee (doporučujeme), pak už se pouštíme do serpentin, kde se v každé zákrutě otevírá nový a nový výhled do údolí a na alpský masiv na jeho protější straně.
Kostel odněkud z televize
Kousek za vesnicí Volders se silnice B171 kříží s dálnicí, a než najedete na most, hned za odbočkou je vjezd na parkoviště u kostela Karlskirche. Tento bohatě zdobený bílo-růžový kostel většina z vás asi zná, protože pokud jezdíte lyžovat do Itálie, tak kolem něj jedete. Leží v bezprostřední blízkosti dálnice na Innsbruck. Kostel je s farou spojený jakýmsi krytým viaduktem a do jednoho oblouku vede úzká silnička.
To, co ale zprvu vypadalo jako průjezd do dvora, je ve skutečnosti vstupní branou do hor. Silnička hned za kostelem nabírá slušné stoupání a během chvíle si vychutnáváme výhledy na druhou stranu údolí. Tak přeci jen super zajížďka. Projíždíme Rinn, Lans a v Patsch se dostáváme na východní stranu Brennerského průsmyku. Po vrstevnicích pomalu klesáme do Mühlbachlu. Do Itálie je to po krásné klikaté Brennerstrasse už jen nějakých 17 km, ale než překročíte čáru, doporučuji natankovat, rozdíl v ceně je (Rakousko/Itálie) i 10 Kč/na litr.
Cesta z kopců
Další důležitý bod na naší cestě je Vipiteno, křižovatka, z níž je možné jet třemi směry. Resp. čtyřmi, ale dálnici v tomto krásném prostředí beru jako zlo. Východní cestou přes Brixen (Bressanone) se budeme vracet, tak zbývají dvě. Zlatá střední cesta na Passo di Pennes (Penser Joch) má krásný dojezd do Bolzana přes spoustu tunýlků. I přes olověné mraky nevěštící nic dobrého se vydáváme západní cestou na Passo di Monte Giovo (Jaufenpass). Zatím neprší, cesta je však vlhká. Nahoře v sedle měly sraz Audi R8, ale kvůli husté mlze, která se z protějšího údolí valila jak pára z hrnce, jsme se tu nezdržovali.
První stovky metrů byly plné adrenalinu, viděl jsem sotva asfalt u předního kola a už vůbec ne, kam vede silnice. Jak jsme klesali z 2094 m n. m., počasí se vylepšovalo a zanedlouho vykouklo sluníčko. Do Merana už se citelně oteplilo a v Laně jsme znovu zamířili do hor. Po zakroucené horské silničce SS 238 a na ni navazující SS 43 do Mezzolombarda. Odtud podél dálnice do Trenta, kde už byla značená cesta na Arco a Riva del Garda. S přicházejícím soumrakem jsme zakempovali v Cassone na východním břehu Laga, kde si dáme volný den.
Jsme na místě – a je tu šikmá věž
Následující den je pak opět tranzitní, v plánu je stihnout trajekt na Elbu z Piombina, s předchozí zastávkou v Pise. Jedeme na jih po východním pobřeží Gardy. Okolní krajina se pomalu mění, mizí hory a stoupá teplota. Pádíme na Mantovu. Pod koly ubíhá silnice vinoucí se mezi kukuřičnými poli. V Mantově projíždíme mýtnou branou a do Reggio Emilia frčíme po dálnici.
Reggio Emilia je hlavní město stejnojmenné provincie a pro nás vstupní brána do středohoří, které od roku 2001 tvoří přírodní rezervaci známou jako Národní park Appennino Tosco-Emiliano. Převážnou část parku pokrývají lesy porostlé hřbety hor, ale jsou tu i vrcholy, jejichž výška přesahuje i 2000 m. Zakroucená silnice SS 63 ho protíná v jeho polovině a už na mapě slibuje svým zakřivením parádní jízdu. Nejvyšším bodem šedesát trojky je Passo del Cerreto, které s výškou 1260 m nepatří k žádným velikánům. Zajímavým ho činí to, že z Reggio Emilia musíte urazit sedmdesát úžasných kilometrů plných zatáček, než jsem dojedete, a dalších 35 stejně zakroucených kiláků vás pak čeká do Aully, kde Strada Statale 63 končí. Není divu, že tu motorkáře vítají s otevřenou náručí, ostatně jako všude v horách. Z Aully do Pisy jedeme po dálnici, čas nás neúprosně tlačí. Na prohlídku Pisy máme hodinu, není to moc, ale na druhou stranu tu kromě Piazza dei Miracoli (Náměstí zázraků) moc k vidění není. Na náměstí se nachází ona slavná šikmá věž.
Trajekt a Elba
Do přístavu v Piombinu dojíždíme chvilku před osmou a ještě stíháme poslední trajekt. Půl hodiny nato uvazuji v podpalubí Transalpa ke kovovému zábradlí. Opět se mi potvrdilo, že je lepší si to udělat sám, protože té obsluze kolem bych nesvěřil ani větrák. Po přibližně hodinové plavbě se vyloďujeme na Elbě. S přicházející nocí jsme to zapíchli v kempu v Laconě, který má strategicky výhodnou pozici ve středu ostrova.
První den na Elbě byl ve znamení odpočinku na pláži. S blížícím se časem večeře jsme vyrazili do víru hlavního města Portoferraia. V marině, která je jakýmsi středem města, jsme byli svědky zajímavé události. Právě zde prováděla přistávací manévr jachta o velikosti malého trajektu. Sledovat třicetiminutovou proceduru byl zážitek. Všechny ty přípravy zakončené umytím podlahy, aby nakonec z lodi vyběhly tři děti, nás opravdu pobavily. Tento obr nemohl zůstat nepovšimnut panem Googlem. Takže jsme zjistili, že jachta Astra je pro 10 lidí a dá se pronajmout už od 8 500 000 Kč na týden.
Muzeum zadarmo a za peníze?
Ráno se vydáváme na průzkum ostrova a začínáme východním pobřežím. První zastávka, kterou by bylo škoda vynechat, je Porto Azzurro. Přístavní městečko má jedno z nejhezčích náměstí na Elbě. Při prohlídce všemožných krámečků doporučujeme nevynechat šperkařství u hlavní silnice. Elba je vyhlášená jako naleziště různých polodrahokamů a minerálů. V tomto krámku naleznete výrobky z nich, což může být i dobrý suvenýr, ale je tu také zdarma přístupné malé soukromé muzeum minerálů. Po jeho prohlídce jsme poupravili náš plán a zrušili návštěvu oficiálního muzea minerálů, které se nachází několik kilometrů za městem.
Ušetřený čas věnujeme koupání a válení se na pláži Barbarossa. Silnice do dalšího města na naší trase nekopíruje pobřeží, ale vede kopcovitým vnitrozemím, aby po několika kilometrech opět klesla na úroveň moře. Rio Marina bylo kdysi průmyslové městečko. Dnes to připomíná už jen rezavé molo s dopravníkem, jímž se plnily lodě vytěženou horninou. Poslední transport rudy proběhl začátkem osmdesátých let. V současnosti, již z turistického ruchu žijící městečko, toho krom zmíněných pozůstatků těžebních společností moc k vidění nenabízí. Ovšem když už tudy budete projíždět, neměli byste vynechat silničku Via Panoramica, ze které je pěkný výhled na celé město a přístav.
Itálie stále na dohled
Z nejseverněji položeného města Elby, Cava, je Itálie vzdálená co by kamenem dohodil a zbytek doplaval. Prohlídka nezabere víc než pár minut, a tak zde netrávíme víc času, než je nutné. Rozbitá cesta z Cava do Ria Nell’ Elba se klikatí po kopcích s výhledy na členité pobřeží a vede také okolo zříceniny hradu Volterraio z 11. století. Cesta do Nisporta byla pro nás překvapením, nabízí úžasné panorama na severní pobřeží a Portoferraio.
Lahůdkou je i závěrečný sjezd sérii více než deseti serpentin. Pláž v Nisportu je skvělá, ale naše volba padla na tu přes kopec v Bagnaia. Je z ní totiž výhled přímo na Portoferraio. Večer jedeme navštívit Capoliveri a znovu Porto Azzurro. Města tu mají dvojí tvář. Denní, kdy městečko žije běžným ruchem všedního dne, a večerní, kdy se zcela promění v centrum kultury a zábavy. Ve všech městech se úderem dvacáté hodiny uzavře hlavní silnice procházející středem města. Z ní se rázem stane pěší zóna plná stánků všemožných prodejců a pouličních umělců. Místní restauratéři na ni ze svých hospůdek vynosí stoly a židle, aby každý i u večeře mohl nasát zdejší skvělou atmosféru.
Kde je nejhezčí pláž?
Další, i pro motorku zajímavý okruh vede středem ostrova. První naše zastávka je v mořském akváriu nedaleko Mariny di Campo. Po prozkoumání podmořského života suchou nohou se vydáváme zkoumat život v samotné Marině di Campo. Ten je mnohem zajímavější večer, o tom jsme se sami přesvědčili při jeho večerní návštěvě v tentýž den. Dokonce jsme tu narazili na dva pouliční hudebníky z Čech, kteří obšťastňovali místní turisty českými písničkami. Proč ne, je potřeba jim tady s tím přímořským koloritem trochu zatřást. A jak vidno, nese to plody.
Západně od Procchio se nachází vesnička Scaglieri. Sama o sobě by nebyla ničím zajímavá, kdyby neležela u nejhezčí pláže ostrova. Písečná pláž Biodola, podobná těm v Karibiku, je natolik provařená, že na ní sotva najdeme volné místo. Přes hromadu lidí, kteří se na ní opalují, ani nemůžeme posoudit, jestli je opravdu tak krásná. Ještě než uzavřeme dnešní cca 50km okruh, musíme zkontrolovat, jak si tu žil Napoleon. Přibližně na polovině cesty mezi pláží Biodola a Portoferraiem je po levé straně odbočka k vile San Martino. Zde a pak ještě v jedné vile v Portoferraiu Napoleon trávil svůj nucený exil.
(o tom ale až příště…)
INFOSERVIS:
**Elba je ostrov o rozloze zhruba 224 km2, délka jeho pobřeží je přibližně 150 km a hlavně – celý je prošpikován příjemnými a udržovanými silničkami. Hodně napoví i to, že nejvyšší bod ostrova má nadmořskou výšku 1019 metrů, takže tady to zkrátka ani jinak nejde, musí to být pořád do zatáček a nahoru a dolů.
**Elba patří k Itálii (západní část) a mluví se o ní jako o největším ostrovu Toskánska. Na mapě ji najdete cca 10 kilometrů od pobřeží, poblíž městečka Piombio. Hlavním turistickým magnetem je historie, která zde na vás dýchne doslova všude.
**My však přidáme ještě jeden motorkářský bonus! Pouhých 35 kilometrů plavby na západ je ještě jeden ostrov, francouzská Korsika. A tam je svezení na motorkách opravdu mega-luxusní. Když už budete v těchto končinách, zkuste si udělat čas a ani jeden z ostrovů nevynechat!
NEVYNECHEJTE: Tremosine, vesnička na západní straně jezera Lago di Garda, se rozprostírá na svahu ve výšce 414 m n. m. a údajně z ní jsou nejhezčí výhledy na věhlasnou vodní plochu italského jezera. V cestovních průvodcích bývá navíc označována za méně komerční oblast, zato silnice jsou zde luxusní! Pokud se nechcete táhnout až na Elbu, zakotvěte třeba už zde.
Foto: autor, shutterstock
