Byly doby, kdy Streetfighter býval neohrabaný, hulvátský a všehoschopný žebřiňák. Malý 848 je jiný. A v mnoha ohledech i daleko lepší. Tady je postřeh z 848 km testování na českých silních
Už není cesty zpět, jsem v tom znovu až po uši. Sedím na patníku před barákem a přede mnou stojí fungl nový Streetfighter. Jeho žlutý lak je tak ostrý, že mě z něj skoro pálí oči. I tak se ale nemůžu nabažit jeho nádherných křivek. SF 848 na mě působí spíš jako umělecké dílko než jen jako kus obyčejný motorky. Zhluboka se nadechnu a přehodím klíčem z jedný ruky do druhý. Je mi jasný, že když na něj teď sednu a pojedu se projet, s největší pravděpodobností to skončí průserem. Touha je ale silnější než rozum, ostatně jako vždycky…
Kde se vzal?
Původní Streetfighter byl šílenec. Jeho 150koňovej motor dokázalo k smrti vyděsit i toho nejzkušenějšího pilota. Vyžadoval totální soustředění a neodpouštěl chyby. Pokud jste mu jenom na malou chvilku naznačili, že se ho bojíte, dokázal vám bez varování zaseknout sekeru mezi žebra. To samozřejmě znamenalo, že jste ho buď milovali, nebo nenáviděli – nic jiného nepřicházelo v úvahu.
My jako správní adrenalinoví feťáci jsme se pochopitelně zaškatulkovali do první skupiny, ale pořád jsme se tak nějak nemohli zbavit dojmu, že tohle 1098 je vážně už „skoro moc“. A proto je tady menší bráška 848, kterým chce Ducati dokázat, že můžete mít krásný design zabalený v o kousek použitelnějším balíčku.
Parta hardcore Ducatistů nad ním teď pravděpodobně ohrne nos a zaboří hlavu do prospektu s velkým modelem S, který v nabídce zůstal. Přehlížet baby Streetfightera by ale byla obrovská chyba, protože tohle je bajk, který toho umí vážně dost. Jinou možnost ani nemá, protože být v partě s Triumphem Speed Triple bude vyžadovat nejenom ocelový koule, ale i použitelnost v opravdovém světě, na opravdových silnicích. Najeli jsme na něm po českých okreskách přes 800 km a tohle si o něm myslíme.
Patří sem
Základ motorky je „jasná zpráva“. Na papíře to vypadá jako superbike 848 EVO, kterej přišel o kapoty a dostal široký řídítka s hezkým oblečkem. Ale rozdíly tady přece jenom jsou. Tou nejdůležitější změnou je použití 11° vačky, se kterou jezdí i Diavel nebo Multistrada. Motor má díky ní víc točivýho momentu, a to je věc, která je u nahatý mašiny mnohem důležitější než uřvanej vrchol otáček. To, co dělá motorku dobrou na závodním okruhu, může běžnou jízdu na silnici pořádně otrávit. Silné brzdy, tvrdý podvozek a ultrasilný motor vám sice pomůže k rychlému času na trati, ale na silnici to může být jako hřebík v zadku. Pokud chcete příklad, jak to taky může dopadnout, mrkněte se na původního velkého Streetfightera.
S pochopitelnou nervozitou se soukám na sedačku a očekávám, že budu mít za několik minut rozmačkaný nářadí o nádrž. Nic takovýho se ale nestalo. SF na to sice nevypadá, ale s přimhouřením obou očí se dá nazvat vcelku pohodlnou motorkou. Nutno dodat, že musíte jet alespoň 100 km/h, kdy vás začne lehce nadzvedávat vítr, a tím pádem ubere trochu váhy ze ztuhlýho zápěstí. Nebudu vám tvrdit, že jízda na Fighteru je stejně pohodová jako třeba na Speed Triplu, protože nechci být za úplnýho vola, ale moje tělo zkrátka netrpí tak, jak jsem to podvědomě očekával.
Pořád budete nahrbení přes přední kolo, ale dopady nejsou tak dramatický na tělo jako zničující pocit z modelu SF 1098. Nemyslel jsem si, že to někdy vyslovím, ale malej Streetfighter je motorka, na který můžete skutečně jezdit! Můžete nad tím lamentovat, jak chcete, ale je to pravda. Když budete ignorovat základ, ze kterého SF vznikl, dá se označit za relativně rozumnou volbu.
Je krotkej
Motor a jeho chování jsou asi největším překvápkem, který mi tahle malá dukárna naservírovala. Byl jsem sice už na novinářském představení v Itálii a motorku tam docela dobře poznal, ale pořád jsem tak nějak očekával, že na mě nečekaně vybafne trochu z jejího italskýho charakteru. Jenže to se nestalo. Ducati mě asi bude nenávidět, když řeknu, že tenhle dvouválec snad vyvinula Honda, ale nemůžu se tohohle pocitu zbavit.
Pro někoho to může být nepřekonatelný problém, protože Ducati přece musí být ryzí, zlobivá a nepoddajná motorka, ale na našich silnicích je použitelnost přesně ta vlastnost, kterou u mašiny hledám. Nechci se s ní donekonečna prát a čekat, kdy udělám chybu a ona mě nevybíraně vytrestá – občas je fajn „jenom tak se projíždět“. 848 to umí. Otáčky můžete nechat spadnout až k hranici tří tisíc bez strachu, že se motor rozletí na prvočinitele, a klidně z nich naplno přidat.
Dostane se vám silného a lineárního tahu, který za hranicí sedmi tisíc nabere na intenzitě. Jo, je to pořád rychlá motorka. Ptám se sám sebe, proč jsem čekal něco jinýho? Má přece 132 koní, a to je dost na to, aby vám zapálila kalhoty vzrušením. Jeho reakce jsou ale předvídatelný a nechtějí děsit. Jestli teď máte dojem, že už to není opravdový Streetfighter, ale jenom pozlátko, který těží z nóbl jména, tak jste na omylu. Tahle mašina umí zlobit, jenom ji k tomu musíte maličko víc pobídnout.
A co kontrola trakce?
SF není žádný počítačový exot – ta nálož koní, kterou máte mezi nohama, má modrou krev, a i když byl vlastně prvním naháčem střední třídy, který se představil s kontrolou trakce už ve standardu, není to žádná překážka nebo něco, co by kazilo radost z jízdy. Má osm nastavitelných stupňů, a když ji necháte na nižších úrovních, můžete klidně jezdit celý den po zadním beze strachu, že by vás přehnaná snaha na plynu v zatáčce mohla poslat rovnou do nemocnice.
Popravdě, malý SF kontrolu trakce nepotřebuje. Podvozek má totiž tolik mechanické přilnavosti, že ji motor nedokáže přeprat a zadělat tím na problém. Pravděpodobně vám dojde dřív talent, než byste motorky donutili se klouzat. S ohledem na její zaměření je tohle správnej přístup. Je jedno, jak schopnej jste pilot, protože, když máte k motorce důvěru a víte, co v každé situaci udělá, můžete si naplno užívat jízdu. SF 848 má tohle zmáknutý. Dokonce bych řekl, že kdyby Ducati hlídací elektroniku vyhodila a srazila cenu o nějakých dvacet třicet tisíc, mělo by to na prodeje mnohem větší účinek než naleštěná brožurka chlubící se všemocnou moderní technikou. Ale to je jenom můj názor, samozřejmě.
Podvozek sice nemá blejskavý nápisy Öhlins, ale s typickou českou okreskou si poradí líp, než bych čekal. Mašina sice lehce poskakuje a na kvalitu jízdy některých japonských rivalů nemá, ale na Ducati to není vůbec špatný. Nikdy jsem neměl pocit, že mi vyrazí řídítka z ruky ani při ostrým zrychlování. Vlastně mi vadila jenom jedna věc – převodovce pořád schází víc citlivosti, a když k ní nebudete přistupovat s lehkou hrubostí, občas si potykáte s falešným neutrálem.
Na chvíli se odmítám nechat vyprovokovat ďábelsky žlutým lakem a pojedu rozumně. Včas řadit, neposílat motorku do kilometrových wheelies (ne, že by to nešlo…) a nechat se tahat vlnou točivýho momentu. Fighter neprotestuje a i v nízkých otáčkách má dost tahu na to, aby vás jízda bavila. Oproti velkému bráškovi je tohle naprosto jinej svět. Pokaždý, když jsem z něj slezl, byl jsem spokojený a dosytosti vyřáděný. Z dvanáctkového modelu to bylo spíš o rozpumpovanosti, zpocených dlaních a vyděšeném výrazu. Tyhle motorky si vážně nejsou skoro vůbec podobný.
Týden radosti
Mám za sebou všech osm set kilometrů, které jsem přežil bez vážnějších zranění nebo pošramoceného ega. Aby to nevypadalo, že jsem původní dvanáctkovou verzi neměl rád, řeknu vám tohle – miloval jsem na něm, že s lehkostí zvednul přední kolo kdykoliv, kdy jsem ho o to požádal, a měl v sobě tu správnou dávku chuligánství. Malý SF je trochu jiný, ale to není vůbec špatná věc. Je s tím sranda, ale nebudete se ho bát. Je rychlý, ale ne děsivý.
Streetfighter 848 je výborná silniční motorka pro někoho, kdo má rád ostřejší jízdu, ale nechce se permanentně bát o svoje papíry, nebo dokonce život. Je sice docela drahý, ale za svoje peníze dostanete nejen parádní design, dvouválcový dusot a vstupenku do exkluzivního světa s červeným znáčkem na nádrži. Továrna vám k tomu přibalí i opravdu schopnou motorku, u které nebudete muset čekat na ten pravý den, abyste si ji mohli doopravdy užít.
V dnešní době je tady i otázka, jak dobře si bude vaše investice držet cenu. Ducati na tom bude rozhodně líp než třeba Triumph, to je taky potřeba vzít v úvahu… Italové nám malým Streetfighterem dokázali, že je tady pořád spousta rozumně myslících lidí, kteří si dokážou koupit motorku, která jim bude vyhovovat. Podle mě je to příjemná změna.
Jendovo pohled
Jendovo pohled na tuto motorku by se taky klidně mohl jmenovat „Pro koho je, a pro koho rozhodně ne…“ Já úplně přesně chápu, proč se Karlovi tak líbí. Protože je hravá, mrštná, obratná. On neumí jezdit pomalu (i když se vám to občas snaží nalhat) a na tohle jeho vrtichvostění okolo komína v Benátkách nad Jizerou je malý Streetfighter úplně tím nejideálnějším, co pro něho mohl kdo vymyslet.
Ale to, co baví jeho, mě naopak štve. Sednu do sedla a před očima nemám vůbec nic, sedím jakoby nad předním kolem. Nádrž se mi zařezává do rozkroku a vůbec jsem tak nešikovně skrčenej. Ano, když dáš 848 tempo, bavíš se, užíváš si to. Běda ale, když ne! Jako bych ležel pověšený ve větru na řídítkách a čekal, kdy přepadnu. Je to vratké, vrtkavé a nestálé. A to není nic pro mě. Sorry, Ducati, ale tohle je na mě až příliš moc jednoúčelové…
Foto: Honza Karásek
