Snad každý motorkář-cestovatel má svůj sen – zemi, kam by se chtěl podívat, a cestu, kterou by chtěl jednou uskutečnit. Moje první motorka, dá-li se tak stroj o objemu 80 cm3 vůbec nazvat, byla čtrnáct let stará Yamaha, kterou jsem si pořídil během roční stáže v Malajsii. Od té doby mi cestování po Asii nedalo spát.

Indii, Nepál, Rusko a Mongolsko jsem projel už na pětistovce Enfieldu, ale někdy okolo roku 2004 přišel bláznivý nápad, že bez detailního prozkoumání Číny poznávání tohoto kontinentu nebude úplné.

Jenže ono cestování na motorce po Číně není jen tak – Čína jako jeden z mála států světa neuznává žádný typ mezinárodního řidičského průkazu a pro vjezd vlastním vozidlem platí velmi přísné předpisy – cestu je třeba oficiálně organizovat ve spolupráci se státní cestovní kanceláří, motorkářská výprava dostane přiděleného průvodce/policistu, musí se držet schváleného itineráře a celá tahle legrace vyjde cca na 100 eur na člověka a den. Z tohoto důvodu také prakticky nikdo do Číny na motorce nejezdí – já našel na internetu asi pět cestopisů, víc jich najdete snad i z Pobřeží slonoviny…

Myšlenka

Myšlenka, která na první pohled vypadala jako jeden z těch hospodských nápadů, jenž vyzní do ztracena, nadchla i další dva šílence – Honzu Sixtu, se kterým jsme projeli na Enfieldech severní Indii, a Petera Hrušku, který sice na motorce nikdy neseděl, ale přišlo mu to jako zajímavý nápad.

Protože dostat se do Číny s motorkou zvenku je věc nejistá, drahá a kdo by také chtěl dva měsíce cestovat s policejním doprovodem za zadkem, obrátili jsme se s žádostí o pomoc na několik firem, které k nám čínské motocykly dovážejí. Někde si klepali na čelo, někde nám stručně sdělili, že taková cesta prostě možná není, ale nakonec našim plánům ochotně vyšel vstříc jeden z největších dovozců – Kentoya. Díky jejich kontaktům a organizační pomoci jsme se na konci června 2008 ocitli v jihovýchodní Číně přímo ve výrobní hale jednoho z jejich dodavatelů. A motorky, které nás tam čekaly k vyzvednutí, nebyly jen tak ledajaké – jednalo se o zcela nové modely terénních čtyřstovek s vodním chlazením. Fabrika jich zatím vyrobila jen sto kousků, které si nechali obchodní partneři zaslat na otestování, ale my byli jediní, kdo si je přijel vyzvednout osobně.

Před cestou bylo třeba stroje trošku doupravit – přece jen terénní enduro není svou konstrukcí ideální stroj na cestu okolo světa a my chtěli jet samostatně – bez doprovodného vozidla a po maximálně odlehlých cestách v horách a pouštích. Zvýšení dojezdu na 600 km a adrenalinové umocnění zajistily dva desetilitrové kanystry; nosiče na brašny a batoh pak naohýbal a nasvářel Honza s domorodým svářečem. Kromě našich maličkostí tak motorky dostaly naloženo dalších 50–60 kilo bagáže. Mezi nádrž a karburátor přišel palivový filtr, do elektrického okruhu se přidala autozásuvka pro dobíjení elektroniky a kus drátu pak pomohl nasměrovat světla na zadek zatížených motorek zpátky na vozovku.

 

Jak se jezdí v Číně

V Číně se jezdí vpravo. Tedy většinou, někdy také uprostřed či vlevo podle toho, jak to komu vyhovuje a která část vozovky je zrovna volná či lépe sjízdná. S předností v jízdě také raději moc nepočítejte, tedy pokud zrovna nesedíte za volantem rozjetého náklaďáku Dong Feng. Blinkry nikdo nepoužívá, zato klakson je populární – čím hlasitější, tím lepší. Já jsem na svou motorku v průběhu cesty namontoval rovnou sirénu. V nejlidnatější zemi světa je třeba být velmi ostražitý a předvídat i ty nejdivočejší manévry ostatních účastníků silničního provozu. A účastníky nejsou jen řidiči, cyklisté, rikšy či chodci – po silnici či v jejím okolí se často vyskytuje nejnemožnější domácí zvířena. V nížinách tak může vaši jízdu nepříjemně narušit hejno kachen, slepic, potulný pes či pasoucí se vepřík, s rostoucí nadmořskou výškou pak přicházejí ovce, kozy a ve velehorách se o cestu musíte podělit se stády yaků. V pouštích si pak samozřejmě můžete dopřát srážku rovnou s velbloudem.

I jinak je cestování po Číně plné intenzivních zážitků a každodenního dobrodružství. Legrace začíná už při navigaci – pokud máte to štěstí a na křižovatce narazíte na směrové ukazatele, tak si můžete být jisti, že budou pouze v obrázkovém písmu. Osvědčilo se nám tedy ve znacích města, kam jsme měli namířeno, najít charakteristický znak, který jsme byli schopni identifikovat na cedulích i bez zastavení. Naše cesta tak vedla třeba do „Čtvercové Lhoty“ či „Město, co končí jako háček na ryby“.

S běžnými Číňany se také jinak než čínsky nedomluvíte – asi těžko budete hledat zemi, kde je komunikace natolik obtížná a znalosti světových jazyků k ničemu. Narazit na Číňana s alespoň základní znalostí angličtiny trvalo někdy i týdny. Herecký talent a nadání kreslit tak uplatníte měrou vrchovatou. Například taková návštěva restaurace – menu je samozřejmě v čínských znacích – a pokud se nechcete dočkat nemilého překvapení v podobě vařeného pejska či hada, je třeba nějak srozumitelně personálu vyjevit své chuťové preference. Inovativním způsobem jsme v těchto případech používali digitálního foťáku pro vytváření databáze oblíbených jídel, které pak stačilo vyhledat na kartě a ukázat na displeji obsluze. Ale zpátky k naší cestě.

 

On the road

To že Čína je země rozlehlá, ví asi každý, ale jak hodně je rozmanitá a různorodá, překvapí i ostřílené cestovatele. Z východních nížin, kde převládalo tropické počasí, a nadmořská výška se pohybovala okolo dvou set metrů nad mořem, jsme zamířili na západ, kde se nám po třech tisících kilometrů postavily do cesty Himaláje. Původně jsme chtěli pokračovat dále na západ přes Tibet, ale čínští soudruzi policisté byli jiného názoru a po pár kilometrech a jedné noci na tibetském území slušně, leč důrazně odklonili naši cestu severně. Po březnovém povstání obsadila všechny významné cesty armáda a cizincům byl vstup přísně zapovězen.

I tak byla cesta skrz pusté horské oblasti západního Sichuanu a přes tibetskou náhorní plošinu v provincii Qinghai nezapomenutelným zážitkem. Řadu dní jsme se pohybovali ve výškách nad 4000 metrů nad mořem – nejvyšší dosažený bod naší cesty bylo sedlo Bayan Har v 4831 metrech. Společnost nám dělali tibetští pastevci, horští yaci, svišti a divocí tibetští osli. Ke slovu přišla také naše výbava – zimní spacáky, stan, benzinový vařič a samozřejmě GPS. Přestože významné komunikace mají obvykle asfaltový povrch, dopřáli jsme si v řadě případů i delší offroadové úseky po horských nezpevněných cestách, kde nebyla nouze o kameny, prach, bláto a divoké brody.

Po šesti tisících kilometrech od startu se ráz krajiny opět dramaticky změnil – vysoké hory vystřídala vyprahlá poušť Taklamakan, po jejímž jižním okraji jsme ve stopách legendární hedvábné stezky ukrajovali poslední čínské kilometry. Naším cílem bylo hraniční město Kašgar – významná obchodní křižovatka ležící v nejzápadnějším výběžku Číny u hranic s Pákistánem, Tádžikistánem a Kyrgyzstánem. Obyvatelé jsou muslimští Ujguři, kteří se sami za Číňany nepovažují. Místní zvláštností je také fakt, že přestože je Čína třetí největší zemí na světě a v ose východ-západ měří vzdušnou čarou přibližně pět tisíc kilometrů, má celá země jedno časové pásmo. Důsledkem pak je skutečnost, že v těchto nejzápadnějších končinách se rozednívá okolo půl desáté dopoledne. Místní tak používají vlastní „neoficiální“ čas, který je dvě hodiny opožděn od času oficiálního, a z tohoto časového zmatku pak vzniká řada zábavných situací.

 

Dál na západ

V Kašgaru však naše cesta nekončila – po šesti týdnech a osmi a půl tisících kilometrů čínského putování jsme udělali motorkám servis, dokoupili zásoby na další cestu a vydali se dále po trase hedvábné stezky do kyrgyzské části Pamíru. Ale o tom až příště.

 

Čínská motorkářská specifika:
  • Čína neuznává mezinárodní řidičský průkaz ani neumožňuje vjezd vlastním vozidlem, nejdůležitějším dokladem, který však policisty zajímá, je cestovní pas s platným vízem
  • Řada oblastí je pro cizince oficiálně uzavřená, tyto oblasti však nejsou nikde vyznačeny a jejich soupis je tajný
  • Oficiálně se jako cizinec smíte ubytovat jen v hotelu se speciálním povolením ubytovávat cizince; toto pravidlo však je policií vymáháno jen v některých „citlivých“ oblastech
  • U řady pump v centrální a západní Číně nesmí motocykly tankovat benzin přímo do nádrže – motocykl zaparkujete alespoň sedm metrů od stojanu a benzin si nosíte v konvi, kterou vám obsluha zapůjčí
  • V Číně je maximální povolený objem motoru pro motocykly 250 cm3. Motocykly s vyšší kubaturou zde není možné registrovat a provozovat
  • Na naprostou většinu dálnic vás s motorkou v Číně nepustí a díky systému mýtného se toto nařízení dá těžko obejít
  • Mýtné se platí na dálnicích a na řadě významnějších meziměstských silnic. Prakticky vždy jsou cyklisté a motocyklisté od placení mýtného osvobozeni – je třeba se jen protáhnout po úzké cestičce okolo mýtných bran
  • V některých velkých městech jsou motocykly zcela zakázány, jinde zase tolerují pouze ty s elektrickým pohonem
  • Přestože řada u nás prodávaných motocyklových a out-door doplňků, jako helmy, rukavice, „gumycuky“, gore-tex atd. jsou „Made in China“, tak toto vybavení běžně v Číně neseženete. Místní například jezdí většinou zcela bez helmy nebo s něčím, co připomíná spíše plastovou čepici. Viděli jsme prodávat i helmu z rákosu…
  • Při plánování denních dávek počítejte s 250–300 kilometry, větší vzdálenost se vám podaří urazit jen málokdy, zvlášť pokud se pohybujete v horách nebo naopak v hustě osídlených oblastech
 

Foto: Martin Králíček

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here