V předchozím díle jsme se podívali do Číny, kde začala naše letní cesta. V tomto dokončení profrčíme postsovětskými republikami střední Asie, poté přes Írán a Turecko zpátky domů do Evropy. Podíváme se také na to, jak v tomto 17 000 km dlouhém testu obstály motocykly Kentoya.

Pamír

Po odjezdu z posledního čínského města – Kašgaru – nás čekala menší administrativní překážka v podobě čínsko-kyrgyzské hranice. Pro přechod jsme zvolili sedlo Irkeshtam ve výšce 3005 metrů a čínské celníky jsme tak trochu zaskočili. Motorkářské výpravy tu prostě nejezdí, pro takovou situaci nemají příslušníci žádné instrukce. Do olympiády tři dny a teď takováhle lapálie… Po hodince vyjednávání a poté, co šéf celníků v rychlém sledu vyčerpal všechny nápovědy – přítel na telefonu, nápovědu z publika a 50 na 50 (zavřít či pustit?), všechno dobře dopadlo a my si to valíme územím nikoho mezi frontou náklaďáků čekajících na odbavení do Kyrgyzstánu. Tam nás čeká přátelské přijetí, pár vět v ruštině a za pět minut jsou všechny formality vyřízeny a vyrážíme vstříc další z nejvyšších silnic světa – Pamir highway.

Slovo highway sice v angličtině znamená hlavní silniční tah či dokonce přímo dálnici, ale tady jsme rádi, že máme motorky terénní, protože značná část této dálkové trasy vede šotolinou a kamením. Ostatně není se čemu divit, když poslední opravy této vysokohorské silnice dělali Rusové před dvaceti lety a ve velehorách, nejvyšší bod je sedlo Ak-Baital 4655 metrů nad mořem, nějaký lepší povrch stejně dlouho nevydrží. Příjemnou změnou je fungující ruština – v Číně jsme si s domorodci nepokecali ani při nejlepší vůli, ale tady umí rusky každé malé děcko, takže hned první ráno jsme pozváni na pasteveckou snídani do jurty.

Hranice do Tádžikistánu nejsou větší překážkou – kolem deváté ráno budíme velitele hraničního přechodu, který po včerejší divoké noci rozjíždí pracovní den jen se značným úsilím a množstvím alkoholu v krvi, pak následuje dlouhý výjezd do hraničního sedla. Svérázným koloritem v těchto oblastech je i tankování benzinu. Klasické pumpy tu nehledejte, je třeba se ve vesnici či městečku vyptat, kdo a kde benzin prodává, a tenhle obchodníček vám pak ze zašpiněné bandasky odměří požadované množství kapaliny, které se s notnou dávkou fantazie snad dá nazvat benzinem. I podle místních je kvalita mizerná, oktanů tak sotva osmdesát. Kupodivu naše motorky s tím problém neměly, jen spotřeba byla malinko vyšší.

 

Tak trochu Afgánistán

Po pár stech kilometrech se silnice zlepšuje, takže si říkáme, že trošku potrápíme naše Kentoye v terénu a z hlavní „dálnice“ odbočujeme na jih přes další čtyřtisícové sedlo do Wakhanského koridoru. Tady už asfalt není stovky kilometrů vůbec žádný, zato se sem občas z Afgánistánu zatoulá velbloud. Cesta Wakhanským koridorem totiž vede podél řeky Amu Darya, která tvoří tádžicko-afgánskou hranici. Jde o donedávna pro cizince zcela uzavřenou oblast hlídanou ruskou armádou. Nyní si tu užíváme pocit volnosti a svobody – za den potkáváme maximálně tři auta, většinou vojenská. Jízda samotná je pořádná zabíračka – šutry, prach, štěrk a písek, občas roleta – na motorce máme každý 60 kilo krámů a vezeme ještě dvacet litrů benzinu v kanystrech, což dává případnému položení stroje ten správný adrenalinový náboj. Po pár dnech se zdárně dostáváme do civilizace – na oslavu si dáváme zmrzlinu a rozhodujeme se, že spláchneme prach v místních lázních.

Lázně Garam Chasma jsou horské, miniaturní – vlastně je to jen pár bazénků s horkou vodou, která pramení v nedalekém zřídle. Vše se tu už poněkud rozpadá – lepší časy jsou dávno pryč, ale přesto si užíváme relax v horké vodě se studeným pivkem. Seznamujeme se postupně s dalšími návštěvníky, těch pozvání na panáka vodky je na muslimskou zemi nezvykle dost. Odmočit špínu v horké vodě přijel i chlapík, který se nám představuje jako Mek, povoláním bandita a ochotně ukazuje drahé kameny, které nosí po kapsách. Na rozloučenou nám dává telefonní číslo s tím, že se máme určitě stavit, až pojedeme kolem. Nabídku však nevyužíváme, ale odpočati míříme do hlavního města Tádžikistánu – Dušanbe, kde trávíme víc jak týden čekáním na uzbecké vízum.

Dál na západ

Popisovat všechny zážitky, které nás na tříměsíční cestě potkaly, by vydalo na knihu. Mezi ty kurióznější patří třeba jízda šest kilometrů dlouhým tunelem v severním Tádžikistánu. Tunel byl sice slavnostně „otevřen“ již před dvěma lety, ale ještě není tak úplně hotový – chybí osvětlení a ventilace, zato přebývá asi čtyřicet centimetrů vody, která místy tvoří poměrně slušně tekoucí řeku. Z protekce nás dělníci pustili přes den, kdy sem doprava kvůli pokračujícím stavebním pracím nemůže, takže jsme si ještě užili kličkování v řece mezi stroji.

Kulturně jsme se povznesli v historických městech Hedvábné stezky – uzbecká města Samarkand a Buchara mají neopakovatelnou atmosféru a krásnou kachlíkovou architekturou. V Buchaře hledáme levnější nocleh a místní cyklista nás na motorkách protáhne skrz křivolaké uličky starého města. Ovšem místo, kde jsme nejvíc zírali, byl Turkmenistán. Izolovaná země posetá pozlacenými sochami zesnulého prezidenta Nazajeva, benzin za tři koruny litr, svérázná architektura hlavního města Ašchabádu a paranoidní všudypřítomná policie.

 

Írán, Turecko a domů

Země, které tvoří často cíl dálkových výprav evropských motorkářů, jsme už jen prosvištěli bez větších zastávek. V Íránu probíhal postní měsíc ramadán, a to zde český motorkář s věčnou chutí na vychlazenou desítku moc legrace neužije. Alkohol samozřejmě v Íránu nekoupíte vůbec; během ramadánu by však správný muslim neměl od východu do západu slunce vůbec jíst a pít, takže i většina obchodů a restaurací otvírá až po setmění. Automobilová doprava v íránských městech je velmi hustá – místní totiž mají zázračné kartičky na slevu na benzin, takže tankují ani ne za dvě koruny litr. My, jako cizinci bez nároku na slevu, musíme platit téměř korun sedm.

Východní Turecko je úžasná liduprázdná země s perfektními silnicemi, jenom těch 42 Kč za litr benzinu je po té íránské láci nepříjemný šok. Přímo na íránsko-turecké hranici se také potkáváme s kamarády, kteří jedou na motorkách z Indie. Pár dní si už upřesňujeme polohu posíláním SMS, takže nakonec setkání vyšlo. Všechny nás to ale už táhne domů, takže jedinou větší zastávku děláme ve středním Turecku v Kappadokii, místě známém bizarními skalními útvary.

V Istanbulu zažíváme na mostě přes Bospor mezikontinentální zácpu, policajt je trochu nervózní, když hned na konci mostu stavíme a děláme fotky. Po pár hodinách v Evropě se počasí začíná měnit a my rychle vyndaváme z batohů svetry a bundy. Hlavní tahy v Rumunsku dostávají díky dotacím z EU nový povrch, což je oproti předcházejícím letům příjemná změna. Někde je hotová jen půlka silnice a na druhé se pracuje, takže každou chvíli je doprava řízená jednosměrně semafory. Některým Rumunům to dělá potíže pochopit, takže dochází k legračním situacím, kdy auto jedoucí na červenou zděšeně couvá a uhýbá do staveniště před proudem protijedoucích. Na hranice s Maďarskem se dostáváme zcela novým hraničním přechodem v Cenadu; je neděle a na dálnici na Budapešť potkáváme spoustu motorkářů vracejících se z nějakého velkého srazu. Do Prahy přijíždíme přesně po třech měsících pozdě večer 23. září a můj tachometr ukazuje 17 117,2 km.


Rekapitulace

Cesta byla zatěžkávací zkouškou jak pro nás, tak pro motocykly Kentoya, které jsme si vybrali pro tuto cestu. Všechny tři motorky zdárně absolvovali celou trasu po vlastní ose – nikde jsme nemuseli potupně shánět transport a po cestě jsme řešili pouze drobné opravy – prasklé dráty zadního kola, výměna vrtule u chladiče, nový usměrňovač napětí či ložisko zadního kola. Tyto opravy jsme dělali obvykle svépomocí v polních podmínkách či v hůře či lépe vybavených motodílničkách. Kamarádi, kteří se sázeli, kdeže se nám ty čínské motorky rozpadnou, jen protahovali obličeje – i my jsme byli překvapeni tím, že takto dlouhou a náročnou cestu lze uskutečnit i na motocyklu, jehož pořizovací cena je několikanásobně nižší než u motorek věhlasných značek.

 

Foto: Martin Králíček

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here