Zkusme se trochu přenést v čase. Vrátit se do bouřlivých šedesátých let, do dvou zemí, kde motorkaření znamenalo opravdu hodně. Vezmu vás na jízdu na vlnách prvotních a základních příčin posedlosti jednostopými krasavicemi. Společnost nám budou dělat dva živoucí odkazy této epochy: Triumph Bonneville T 100 a Moto Guzzi V7 Classic.

Šedesátá léta a motorky k sobě patří asi jako 19. století a parní stroj. Japonská masová výroba není ještě tolik znát a na vrcholu jsou evropské značky. A že jich je jako smetí. Na motorkách jezdí hlavně mladý lidi, pro který je bike nejenom vášní, ale i hodně levným dopravním prostředkem.

Motorky jsou už pěkně rychlý a taky pěkně nebezpečný. Neexistují rychlostní omezení, radary jsou ještě na houbách a zoufalý polishi nevědí, co s tou bandou mají dělat. Frčí černý kožený hadry s cvokama, jednoduchý závodnický škopky, letecký brejle a šátky přes hubu. Ke každodennímu životu patří kafe, cigára, kalba na pláži a z repráků vyřvává hodně hlasitý rock′n′roll. Krom toho holky nosí krátký sukně a culíky, drsný chlápci je balí, kde se dá, a nikdo nic moc neřeší. Paráda…

Bonnie – TRIUMPH

Strašně jsem se na tuhle motorku těšil. Po šesti letech jsem vytáhl ze skříně zaprášenýho černýho křiváka, starej laminátovej škopek, a těšil se na pár dní ježdění na motorce tak trochu jinak. V mysli se přenáším o čtyřicet let zpátky do Anglie a nenechávám se ničím vytáhnout zpět. A teď přede mnou stojí. Neskutečně krásnej lesknoucí se Bonneville T100. Motorka s rodokmenem a historií bohatou tak jako málokterá. Pojem sám o sobě. Oproti standardnímu Bonniemu má T100 dvoubarevné lakování s linkami, dvě gumové placky po stranách nádrže, dva budíky a chromované dekly bloku motoru.

Srdce mi tluče vzrušením a s pokorou přehazuju nohu přes příjemně nízko posazené sedlo. Motor se roztáčí a s typickými měkkými vibracemi „jednohupu“ si pobrukuje na volnoběh. Významnou novinkou posleních let je použití vstřikování paliva, které je ale šikovně ukryto v tělech původních karburátorů, takže pokud o tom nevíte, nic nepoznáte. Vyrážím na cestu. Jízdní poloha je skvěle uvolněná, ruce jen tak položené na řidítkách, nohy v příjemné pozici a sedlo vám rozmazluje vaše pozadí.

 

Motor je díky vstřikování krásně jemný, zatahuje už od dvou tisíc otáček a nejvíc síly má na středu. Je zbytečný ho nějak výrazně tahat za ocas a točit k maximu, protože to nepřináší žádný efekt. Nejlépe se cítí lehce nad pět tisíc otáček. Pérování je řešený klasickou teleskopickou vidlicí a dvojicí pružinových jednotek vzadu. Nějaké sportovní vlastnosti nemůžete čekat, ale nejde říct, že by bylo něco špatně. Podvozek perfektně koresponduje s motorem, chová se neutrálně, s klidem žehlí nerovnosti a ani při rychlejší jízdě zatáčkami nedělá nepříjemný věci.

Trochu to s váma zacvičí, akorát když vymetete větší past od silničářů, ale tohle zvládají s klidem stejně jen cestovněji zaměřený stroje. Hodně jsem podvozku a úzkým pneumatikám věřil i v hlubokých náklonech a ostrouhaný špunty stupaček toho byly jen důkazem. Brzdovou soustavu tvoří dvoupístek na jednom kotouči vepředu a to samé na menším kotouči vzadu. Podle mě na zaměření a výkony týhle motorky bohatě stačí a ani ostřejší brzdění mi nedělalo problém. Čím déle na něm jezdím, tím víc mě fascinuje.

 

Kamarád Kevin se se mnou pře, že to přeci moc nejede a jak mě to může bavit. Ale já vím, že to prostě není vůbec důležitý. Pro mě vlastně výkon nikdy nebyl zas tak podstatnou hodnotou. Necelých sedmdesát koní na takovou motorku bohatě stačí. Triumph se perfektně ovládá a v pomalejších zatáčkách mi nedělá problém stačit i o dost výkonnějším mašinám. Záleží jen na jezdci. Motám se po zapadlých silničkách, zastavuju, kde se mi zachce, a nikam nespěchám. Ve městě si užívám pozornost, kterou Bonneville přitahuje jak magnet.

Jak znalci, tak naprostý laici se zastavují a obdivně pokyvují. Ve mně se rozhostil klid, hřeju se na sluníčku a dávám si ještě jednu cigaretu. Koukám na kámoše Bonnieho a vím, že tohle je pro mě svezení roku. Doporučoval bych každýmu svézt se na takový motorce, aby to taky poznal.

 

Café Italia – MOTO GUZZI

V Itálii to čtyřicet let zpátky sice nebylo tak divoký jako v Anglii, ale to nic nemění na tom, že tam taky byla strašně silná kultura lidí okolo motorek. Stejně frčely kožený hadry, na hlavách škopky a motorkaření bylo výrazem určitého postoje k světu. Ulicemi lítaly MV Agusty, Moto Guzzi nebo Aermacchi. Lidi milovali závody a ženský ležely u nohou krasavci Giacomovi Agostinimu. Posedávalo se u kaváren a všude se rozlévala uvolněná atmosféra.

 

Odkaz Ambassadoru

U Moto Guzzi, založené už v roce 1921, byl stroj označený jako V7 naprosto přelomový. V roce 1967 byl u něj poprvé v historii značky použit vidlicový podélně uložený dvouválec, který je doteď poznávacím znamením motocyklů této italské značky, a dá se říct, že je ve světě unikátní. Koncem šedesátých let se V7 vyráběla v mnoha verzích a byla velmi oblíbená pro svoji jednoduchost a skvělé vlastnosti. Můžeme vzpomenout verze Sport, Special, California nebo Ambassador. Moderní reinkarnaci tohoto bájného modelu má na svědomí designér Luca Scopel, a hned jak jsem novou V7 poprvé viděl naživo na Aprilia a Moto Guzzi day v Kořenově, strašně se mi líbila.

Koncem srpna mám konečně tu čest strávit s ní pár dní. K tomu jsem nedávno vracel Bonnevilla, takže máme i skvělý porovnání s motorkou stejnýho ražení. Míra ze zastoupení Guzzi mi dává krásnej klíč a noty od motorky a já můžu konečně vyrazit. Oblík jsem se zase do svýho oblíbenýho café racerovskýho mundúru a před sebou mám super víkend proloženej pekelnou pařbou u jezera. V7 je po designové stránce krásně čistá. Jednoduchý bílý lakování s linkami a černý motor.

 

Nikde není přemíra lesku nebo zbytečných cetek. Přesně tak, jak to dřív bylo a jak by to asi mělo být i dnes. Má kouzelný budíky a nádrž hodně zvláštního tvaru, podle vzoru všech starých italských motorek. Jen mě moc mrzelo, že je všechno z plastu, nádrž i blatníky. U takové motorky se na hmotnost moc nehraje, takže mi to přijde trochu škoda. Hned jak přes ni přehazuju nohu, jsou znát rozdíly oproti Triumphu. Sedlo je výš, to samé platí i o těžišti, a je na omak o hodně lehčí. Holt 23 kilo je znát. Srdcem jí je dvouválcová sedmsetpadesátka známá z modelu Nevada.

Naskakuje se známým zatřesením a na pohyb plynem sebou pěkně hne. Na rozjezdu je někdy potřeba trochu víc zaspořit a dostat motor do ideálnějších otáček. Nezatahuje tak odspodu jako Bonnie, ale to je taky trochu dáno objemovým hendikepem. Než se vymotávám z ucpaný Prahy, poznávám jednu z největších výhod V7, a tou je obratnost ve městě. Vodí se naprosto intuitivně a v kolonách je to s ní ohromně jednoduchý. Výkon motoru ve městě je naprosto v lati, problém nastává na rychlých okreskách, kde je při předjíždění potřeba Guzzi pořádně zmáčknout.

Nevím, ale možná by si zasloužila výkonnější 850 z Brevy. Převodovka je typická, takže počítejte s delším chodem a ne zas takovou přesností. Musím ale říct, že není tak humpolácká jako na větších modelech. Podvozek je řešen stejně jako na Triumphu, takže normoš vidle vepředu a dvojice chromovaných jednotek vzadu. Na kvalitní okresce a v prudších zákrutách se vodí pohádkově. Házíte si s ní ze strany na stranu a je to ohromě zábavný. Jen na hrbolech se mi tlumení nezdálo tak progresivní. Potěšila mě světlá výška a hloubka náklonů, které gumy udrží. Stupačkou si neškrtnete tak často jako s Bonnevillem.

Brzdy na první pohled jako na Triumphu nevypadají převratně, ale bohatě stačí. Zlatý čtyřlístek na předním kotouči má sílu, postrádá ale trochu cit. V7 je stylová, sice ne tak výrazná, ale když se na ni zakoukáte, tak vás taky chytí pořádně za srdce. Na obdivné pohledy si taky budete muset zvykat, protože pozornost budí stejně jako její anglický kolega.

 

 

Resumé

Triumph má určitě navrch, co se týče výkonu motoru, a o fous i v jízdních vlastnostech. Je podle mě i daleko poutavější a mě vyloženě chytnul u srdce. V7 zase boduje skvělou ovladatelností ve městě, hmotností a jednoduchým ovládáním.

Zvládne ji v pohodě i hodně drobná holka. V neposlední řadě je o skoro čtyřicet tisíc levnější, a to se taky počítá. Záleží potom na tom, co člověk preferuje a jakej vlastně v hloubi duše je. Jestli má spíš studenější drsný ostrovní srdce, nebo horkokrevný italský. Nad tím je potřeba se zamyslet.

Foto: Honza Karásek

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno