Dnes už závodění není to, co bývalo. Na evropské a světové úrovni už téměř v žádném odvětví nenajdete skromná depa, sedřené závodníky a tu pravou atmosféru, jako byla třeba před čtyřiceti lety. Většinou spíš uvidíte hvězdné primadony, dílny podobné operačním sálům a především všude kolem tuny peněz. Výjimky se ale naštěstí pořád najdou. Jednou z nich je flattrack, disciplína, která se se začátkem června podívala představila také do v Čechách.
Špína, prach, pot a pořádná porce adrenalinu, tak by se ve stručnosti dalo specifikovat to, co jsem měl možnost vidět na plochodrážní trati ve Slaném první červnovou neděli. Jel se zde druhý závod Flattrack Weekendu 2010, součást evropského MEFO Sport Flattrack Cupu.
Flattrack – americká plochá dráha
Pro začátek pár základních informací o samotném závodění. Flattrack (někdy také dirttrack) se jezdí ve dvou kategoriích na několika typech tratí. Většina profi týmů má ve svém arzenálu dvojici motocyklů – jednoválec a dvouválec.
Jednobuchy jsou lehčí a používají se na plochodrážní ovály kratších délek a takzvané TT, což je obdoba našeho supermota ježděná také částečně na asfaltu. Motocykly jsou buď přestavěná endura, nebo kompletně stavěné speciály, oboje v kubaturách nad 400 cm3. Ve Slaném bylo k vidění několik Hond, Suzuki RM 450, Husqvarny, KTM, Yamaha a speciály s motory Rotax a TM.
Ve dvouválcích dlouhodobě panuje převaha motocyklů Harley-Davidson XR (vycházející ze Sportstera) v kubatuře 750 nebo 1000 cm3. Na těchto motorkách se jezdí ploché dráhy dlouhý nad 800 metrů, kde lze dobře využít výkon a točivý moment. Na dlouhých rovinkách se jezdci dostanou až k rychlostem přes 160 km/h, ve kterých potom vlétnou bokem do zatáčky.
Nedělní závod
V rámci Flattrack Weekendu 2010 se v Čechách jely dva závody. První se jel v sobotu 5. 6. v Mariánských Lázních na 1000 metrů dlouhé trati, druhý o den později na krátké trati ve Slaném. A právě na tento závod jsem vyrazil. Vzhledem k délce trati se závod jel na jednoválcových strojích, v závěru se ale divákům předvedly také Harley-Davidsony.
A dojmy? V podstatě dva. První ze samotných závodů. Jelo se osm kvalifikací po šesti kolech a finále na patnáct kol, které nemůžu nazvat jinak než řežba. To, co ti chlapi na trati předváděli, je něco neuvěřitelného. Na rozdíl od plochodrážní motorky mají flattracky kompletní odpružení, a tak se v driftu vlní jak tanečnice u tyče, ale oni se stejně nepustí a jedou na řidítko. Na startu je dvanáct jezdců, takže především nájezd do první zatáčky připomíná spíš motokros než plochou dráhu. K vidění bylo i několik pádů, ale naštěstí nic vážného.
Druhý silný dojem na mě udělala procházka depem. Tedy respektive spíš parkovištěm. Žádné profi dílny ve stanech, žádné desítky mechaniků, žádné počítače. Jen karavany, podložky, nářadí a špinavé ruce. Vybavilo se mi vyprávění Františka Šťastného o tom, jak to za jeho dob vypadalo v depu MotoGP. Takhle nějak jsem si to představoval. A do toho super atmosféra, je vidět, že i když si na trati závodnící nedarují ani milimetr, jinak jsou přátelé.
Úžasnou podívanou bylo finále, ve kterém se Ital M. Belli na speciálu Zaeta prodral z poslední třetí řady dopředu a několik kol si to tělo na tělo rozdával s Britem P. Boastem (kde jenom jsem to jméno slyšel? :-)), který sedlá Suzuki RMZ 450. Nakonec se z vítězství radoval Belli, a zopakoval tak triumf ze sobotního závodu v Mariánkách.
Potěšilo mě, že jsme v závodech měli také české zástupce. V Mariánských Lázních bojovali se zkušenými soupeři Provazník (Husqarna) a Vondrašík (Yamaha) na čtyřtaktních endurech, ve Slaném do závodu ještě nastoupil devatenáctiletý Pavol Pučko, který standardně sedlá plochodrážní motocykl v dresu Markéty Praha.
Ten jel na dvoutaktní KTM 250, která rozhodně není tím nejlepším flattrackovým nářadím, i přesto se ale neztratil a hlavně v šesté kvalifikaci se blýsknul skvělým výkonem a po 4 okruzích v čele jízdy těsně podlehl po vzrušujícím a vyrovnaném boji Richardu Masonovi z Velké Británie. Nakonec obsadil ve finále desátou pozici, o příčku výše se umístil Karel Provazník.
Harley-Davidsony nechyběly
I přesto, že slánská dráha není na dvouválcové motorky nejvhodnější, pětice závodníků se přece jen pustila do finálové jízdy, a to především pro diváky. A nutno říct, že tohle je něco, co stojí za to vidět. Bylo sice poznat, že na krátké rovince se nedá dosáhnout tak vysokých rychlostí, ale ten řev a ta síla – neskutečný. Vždyť už samotná přítomnost těchto motorek v depu stojí za pozornost. Nejenže jde o designově zajímavé kousky, ale také technika není nudná – maximální odlehčení, poladěné motory a otevřené filtry velikosti ragbyového balonu.
Co říci závěrem? Byl to parádní závod, zase jednou něco jiného, nového. Jen mě zamrzela celkem malá návštěvnost, osazenstvo tribun se dalo počítat na stovky. Myslím si, že by si tahle disciplína zasloužila víc. Kde byli všichni harlejáci? Proč nevyrazili ze srazu na Džbánu podívat se na jednu z mála sportovních disciplín, kde jejich značka dlouhá léta dominuje? Tak snad příště…
Foto: Jan Somerauer
