Je těžká, obtloustlá a pomalá. Stála za prd už v době, když byla nová, a stojí za prd i dneska. A přesto bych ji moc chtěl

Vím, že je to trochu úchylné, ale mám pro ni slabost. Je to ta nejzelenější věc, kterou jsem kdy viděl. Její barva je tak ostrá, že by vám dokázala vypálit oční sítnice. Byla stará už v roce 1996, kdy ji s obrovskou pompou představili, a rozhodně se nemůže měřit se sportovními etalony té doby. Každý, kdo měl alespoň trochu rozumu, si v té době koupil Fireblada nebo SRADa.

Honda byla výborně ovladatelná, Suzuki zase měla rychlost a závodní úspěchy. Oproti nim působila Kawasaki jako tlusté a neobratné prasátko. Měla sice navázat na fenomenální úspěch původní ZXR750, ale to se z několika dobrých důvodů nestalo. Byla moc těžká, zavalitá a přišla pozdě. Ninja na ostatní prostě neměla. A přesto se stala legendou. V dobách dvouletého inovačního cyklu měla být už dávno nahrazena něčím lehčím, pevnějším a výkonnějším. Tahle motorka ale žila dál a vydržela v oficiální nabídce Kawasaki do roku 2003, což je samo o sobě pozoruhodné.

 

 

 

 

Přiznávám, jel jsem na ní jenom jednou v životě, ale ta vzpomínka se mnou stále zůstává a je pořád živá. Tahle motorka totiž měla něco, co spoustě dnešních strojů bytostně schází. Měla ducha. Její zvuk, chrčák nasávaného vzduchu přes obrovské díry v kapotáži a jekot z výfuku, byl okamžitě poznatelný. Motor byl krásně použitelný, a i když při studeném startu vyžadoval vytažení manuálního sytiče (taky vám tyhle „předletové“ rituály tolik chybí?), po prohřátí běžel stabilně a čistě. Ve spodku otáček toho moc bylo, ve středním poli se ale pořádně nadechnula, aby nahoře nádherně zpívala.

 

Pamatuju si i rozměrné plexi a obrovskou nádrž, která nutila řádně roztáhnout stehna. Dva kulaté budíky byly po okraj zaplněné číslicemi, což pochopitelně umocňovalo pocit z rychlosti, když obě ručičky letěly zběsilým tempem nahoru. Šestipístkové brzdy měly evokovat pocit, že řídíte něco opravdu speciálního, ale nebyly nijak přehnaně akční a zastavit tohohle macka z vyšších rychlostí byl zážitek, který jste si užívali se stáhnutým zadkem.

 

Navíc měla docela těžkou spojku, což z ní v kombinaci se směšně malým rejdem dělalo vlastně nepoužitelnou motorku na pomalejší jízdu. Třeba po městě. Pozice za řídítky tomu taky zrovna nepomáhala – hodně váhy na zápěstí, dalece natažené ruce a zalomené nohy. Tak to v tuhle dobu prostě bylo. Jakmile se ale dostala na otevřenou silnici, začala dávat smysl. Šel z ní pocit určité solidnosti. Byla jako váš starý věrný retrívr, který vás nikdy nekousne, ale bude si chtít stále hrát.

 

Aby toho nebylo málo, ta zelená na vás ječí z každého jejího detailu. Je to pravá Kawasaki. A navíc je to motorka, která je symetrická, má vedle sebe dvě světla, a i když slyším nahlas se smějícího Somika, který na ní nemůže najít ani jednu hezkou věc a říká, že jsem magor, mně se prostě líbí. Má tvary opravdového superbiku konce devadesátých let. Takové motorky už se dneska nedělají. Všichni šetří kapotami a utrácejí miliony za vesmírné materiály. Kawasaki to v tu dobu ani nenapadlo. Chtěla udělat poctivou motorku ze železa. A to se jí povedlo. Když potkáte ZX-7R s výfukem Muzzy, zvednutým zadkem a malou značkou, neubráníte se tomu. Myšlenky na směšně barevné kombinézy Texport a repliku helmy Scotta Russella vás prostě dostihnou.

 

Pokud trpíte podobnou úchylkou, mrkněte na inzertní servery, kde se dají zachovalé kousky sehnat za dost zajímavé peníze. Trochu se o sebe bojím, protože v poslední době trávím neúměrně hodně času na eBayi a mlsně listuju nabídkama. Chápu, jsem divnej, ale tuhle motorku prostě miluju.

 

Kawasaki ZX-7R
Vyráběna: 1995–2004
Motor: řadový čtyřválec
Objem/výkon: 748 cm3 / 111 koní
Vidlice:  ø 43 mm, nastavitelné
Brzdy: 2x 320mm disk, 6pístek
Váha s náplní: 227 kg
¼ míle: 10,7 vteřiny / 207 km/h
Max. rychlost: 265 km/h

Foto: archiv

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here