Nemusí být dobré jen ty, co tě na první pohled pošlou do kolen a po kterých šílí davy. Milovat můžeš i daleko jednodušší a charismatičtější motorky. Hlavně jde totiž o zážitky!
Kolotoč bezradnosti. Tak by se daly nazvat osmdesátá léta a pokusy o první japonské čopr-motorky. Byly to takové ty všelijaké podivné vysoké stavby s roztodivnými motory, pokaždé se křečovitě držící hlavního ideového motta: „Být levnější než originály z „Milwaukie“. Což byla ale úspěšná obchodní strategie, která ale měla své opodstatnění – ne každý měl totiž na to (a to pořád mluvíme o západním světě v době konjunktury!) dát za motorku hroudu zlata – a popravdě řečeno, ne každý byl taky zvědav na tehdejší americkou vrtošivost (chce-li charaktery) a zákazníci čím dál víc pokukovali po japonské preciznosti a zpracování.
A tak vznikaly všemožné strojky jako třeba Kawasaki 500 Vulcan, Suzuki GS450 Custom (řadové dvouválce), Honda CB750C, Yamaha Maxim nebo třeba už i první skutečně železné Intrudery či barokně pojatá Viraga, ty už se stylově „řádnými“ V-2 agregáty. Svět byl zkrátka pestrý, ale pořád jakoby mu ještě něco maličkého chybělo. Ta největší rána do zad klasického amerického pojetí měla teprve přijít a na konci sezony 1985 ji vystřelila Suzuki – ta už zcela odhodila veškeré předsudky a představila lidový čopr Savage s motorem převzatým z endura! Na trh přišla lehoučká, jednoduchá motorka s malou stavbou, jednoválcovým motorem (!), nádhernou linií a pekelně svůdnou dominancí velkého 19palcového vyplétaného kola.
Já osobně jsem před ní pak stál poprvé naživo někdy okolo roku 1995 a vzpomínám si, jak jsem byl tenkrát silně na vážkách. „Kdepak, tohle je motorka, která s tebe drsňáka neudělá,“ říkal jsem si tenkrát. Jenomže byla doba, kdy jsme byli zralí na čopra a motorku jsem musel kupovat společně s panem bratrem, protože tenkrát bych sám prachy dohromady nedal. A pak o koupi rozhodla taková zdánlivá prkotina, viděl jsem ji v Brně v depu, kde na ní jezdil pro frajerku i superbiker Michal Bursa, a to mě kupodivu zlomilo, holt ten kluk byl tenkrát ikona.
Savage jakože loupežník
A tak jsme tu motorku najednou na chvilku vlastnili a já na ní dodnes prostě nedám dopustit. Dokonce, když se mi před nedávnem dostal do ruky dobový propagační leták, tak se mi v duši rozhostilo něco tak jemnocitného, že bych to snad ani běžným slovíčkem nepojmenoval – Nostalgie – možná i láska. Obracel jsem ten prospekt v ruce, prohlížel si ono jemné charakteristické žebrování bucharu o objemu 652 ccm, laskal jsem se s černým lakem na nádrži, vzpomínal na mozoly na zadku vytlučené až přílišnou měkkostí černého prošívaného sedla.
Bylo mi tak nějak dobře, jen co jsem se na tu motorku podíval a začínaly se mi vynořovat i další vzpomínky. Jak jsem na ní celou zimu magor jezdil bez koncovky výfuku, jak bublala, prskala a řvala na celý město a mě to tak bavilo, protože jsem s každým otočením heftu rozfukoval do okolí silniční prach a benzinovej smrad. Bylo to ode mě jalový, ale takhle nějak jsem to tehdy měl a asi bych byl rád, aby mě nějaká motorka i dnes takhle bavila. Každý nastartování provázený obstrukcí s manuálním sytičem bylo obřadem, každý následný start už s teplým motorem už loterií. Bylo to zábavný, živočišný, navíc i hodně jednoduchý, takže jsme se nebáli ten motor v zimě z motorky vyndat, rozdělat a přetěsnit, naučili jsme se v pohodě vyndávat kola, servisovat si na brzách a třeba i pochopit karburátor.
To bylo ohromně fajn. A pak ta jízda. Ono to vůbec nebylo o nějakém pospávání za beranama, nebylo to upocené ani velkolepě velkohubé. Naopak každá vyjížďka byla úžasnou zábavou. 171 kilogramů železa s 1480 mm rozvoru fungovalo na silnici jako hračka, motorka se dala intuitivně ovládat, brzdy měly (tehdy se nám zdálo) postačující potenciál a díky širokým gumám se jí dalo i v zatáčkách docela nakládat. Hodně mě naučila jistotě, které jsem se pak dlouho nedostal dostat na dalších svých následujících motorkách. Byla to skvělá škola. Motorka pro začátečníka a výborné bylo i to, že jsem díky tomu jednoválci „v čopru“ byl od začátku vyhnán mimo menstream a hned z kraje svého motorkaření sám sebe pasoval za exota – což je póza, kterou mám tak nějak celoživotně docela rád…
Proč ji milovat:
*mlaskavý zvuk motoru
*bezúdržbový řemen, pohon zadního kola
*krásná čistá designová linka motorky
*jednoduchost
Proč ji nenávidět:
*měkké sedlo se brzo prosedí
*je maličká a nikdy nebudete za frajera
Druhá šance savage
Dostal jsem ji nedávno, tuhle druhou šanci. Savage vlastní najednou hned dva moji kamarádi, obyčejní kluci, čtyřicátníci, nadšenci, občasní výletníci – mimochodem oba dříve spolu působící uvnitř jedné metalové partičky. Mají ji jen tak na hraní a mají ji moc rádi. Oba shodně vypovídají, že nechtěli nic, co by mělo hodně výkonu a jejich téma je spíš si všechno to brblání pořádně užít. A oba hrdě tvrdí, že hezčí motorku stejně nikde neviděli…
Stojím tedy v sobotu ráno před Suzuki LS 650 Savage r.v.93 a 43.000 km na tacháku a poskakuju kolem ní v zadním traktu starého nádraží – fotíme. Prohlížím si ty tvary a na první dojem musím přiznat, že je o krapet menší, než jak si ji pamatuju – dneska bych řekl „dostačující“, ale opravdu jen pro jednoho!!! Jinak ale oproti vzhledu téhle Suzuki neřeknu ani dnes půlku křivého slůvka.
Přední kolo je pořád ta dominanta, vidlice jsou dlouhé štíhlé rozleštěné nahoře ukončené obroučkou velkého kulatého světla, řidítka i ovladače jednoduché a masivní, stejně jako kapkovitá nádrž, která se přelévá do velkolepého a černí se skvícího sedla. A pod tím ten motor, nádherně opečovaný čtvercový (94×94 mm) buchar s četným žebrováním, kterému navíc jasně podtrhává linku chromovaná doutníková koncovka.
Nádherná motorka, dokonale designově čistá. Vzadu vinuté pružiny tlumičů, které drží v kleštích drátový výplat zadního kola, gumový pohon a jeho chromovaná krytka. A snad vůbec nejkrásnější motorková prdelka s dokonalým blatníčkem a tvrdou linkou hranatého zadního sedla. Naprosto vše tu do sebe zapadá.
Jízda dnes – s 20 lety zkušeností
Můj interní dokonalý estetický zážitek ovšem stále křiví onen „Savage“ dojem fyzické maličkosti – tedy stísněnost, když po letech opět usedám do sedla. Ta motorka je jako skřítek a vy se cítíte jako neohrabaný slon snažící se nepoškodit porcelán. O to víc dokumentováno, když děláme jízdní fotky, že na ní posadíme dvoumetrového Somika.
Ovšem, to je jen jedna strana mince. Ta druhá, radostnější, přijde s prvním rozjezdem. Povrkávám plynem a pomalu si nechám ujet spojku mezi prsty. Je to až neuvěřitelný, jak děsně zábavná je tahle rozdurděná pidi-potvůrka. Jasně, ten motor nezapře svý kořeny v legendárním enduru DR, a taky tak se k němu musíte chovat, ale v tom je právě kouzlo: žádné nanicovaté poplácávání, pěkně nahlas zatahat za futrál a pořád to trochu držet v otáčkách – což je jezdecký faktor, který si vás nedovolí uspat, takže tedy jedete a bavíte se, víceméně proto, že máte pořád co dělat.
A to jsme ještě nezačali o brzdách :-))) Asi 20 minut jsem přemýšlel, jak vám tenhle zážitek nějak smysluplně podat. Vy všichni, kdo máte současné motorky, znáte nějaký brzdný efekt, většinou hodně razantní, někdy až tak moc (že je pak lepší mít na motorce ABS). No, tak oproti tomu standardu současnosti Savage vlastně nebrzdí vůbec a mnohdy máte dojem, že byste možná víc ubrzdili nohama – ale POZOR a to je bomba – jak tak najíždím kilometry, doznávám, že on ten její jeden pístek vpředu a vzadu bubnovka v součtu vlastně stačí, jen se to musíte naučit ovládat. Jen málokdy jedete nad 120 km/h, je tady hodně nízká váha samotného stroje a ano, musíte se naučit „oběma“ – ale stačí to, a když to dostanete do ruky, není třeba se čehokoli bát.
Podvozek? První ostřejší projetí zatáčkou a já se prostě musím zase na plný kolo smát. Savage se kroutí, maličko jakoby poskakovala a hodně jakože neposlouchá. Ježiš, kde jsou ty časy, kdy tahle motorka regulérně táhla při hodnocení v testech proti své konkurenci hodnocením „jak po kolejích“ a byla si tak ohromně sebejistá (ano, existovaly ještě mnohem horší!). Dnes jakoby by bylo všechno jinak, ale já to nevzdávám, stupačky jsou poměrně vysoko – budeme se vzájemně pošťuchovat a hecovat…
Verdikt o Savage
Hodně se ta motorka usídlila v podvědomí, jako alternativa pro holky. V tom určitě hrály svou roli rozměry i nízká váha, ale mě to úplně nejde pod vousy, ačkoli se skvěle ovládá, ta práce s ovládáním jednoválcového není vůbec jednoduchá – musíte hodně spojkovat a držet motor v otáčkách. To může být pro někoho docela těžké a na trhu jsou rozhodně motorky daleko sametovější a víc poslušné.
Ale právě v tom je to kouzlo Savage, že je trochu paličatá a že má takový ten svůj svět. A ty si ho můžeš užít, když přistoupíš na její pravidla. A takových motorek dneska moc není, věřte nám…
+ něco malého k poslech při čtení …ZDE
Foto: archiv
