Máte doopravdy rádi motorky a baví vás být mezi lidmi, kteří jim zaprodali duši? Vyražte na Manx GP, budete mezi svými. Přinášíme nevšední cestopis jednoho z našich kamarádů a pravidelných čtenářů
Zní to jako klišé, ale přijde mi, že to byl tak trochu osud a náhoda. Původně jsme totiž plánovali vyrazit na květnovou Tourist Trophy. I přípravy, hlavně rezervace a zaplacení trajektu na Isle of Man, jsem řešil se stejným předstihem jako u TT před dvěma lety, tedy v půlce ledna. Jenže společnost Steam Packet měla přetížený servery pro booking a než jsem přišel na to, v čem je problém, uběhlo několik drahocenných dní, během nichž byla vyprodána místa pro „velký auta“, takže bychom nemohli vzít motorky.
Vymýšleli jsme ještě jiné termíny i variantu jet bez motorek, ale nakonec zvítězil zdravý rozum. Po krátké dohodě s bráchou Martinem, se kterým jsme celou expedici absolvovali, jsme si řekli, že bude lepší si v klidu zajezdit na Isle of Man během Manx GP (dále jen MGP), a o závody tudíž nepřijdeme.
Letos se navíc konal jubilejní 90. ročník tohoto slavného závodu, který se jede na stejné trati jako slavnější TT, tedy na Mountain TT Course. A dobře jsme udělali, protože když jsem na trajektu na Man pročítal program a startovní listiny, nevěřil jsem svým očím, kolik velkých jezdců a motocyklů tady pojede. Letos byl totiž program obohacen o hodně zajímavé třídy Formula F1 a F2. Ale pěkně popořadě.
Stan Yamaha
Po sobotní náročné plavbě trajektem z Anglie na Isle of Man jsme se v neděli dali dohromady a odpoledne vyrazili na motorkách na vytoužené první kolo TT Course. Počasí bylo parádní, a tak jsme se zastavili v Ramsey na Parliament Square i u sochy Joeyho Dunlopa na Bungalow. Na závěr jsme zastavili v prostoru startu a cíle, tedy na Grand Standu, podívat se do depa. Bylo už plné závodníků a motocyklů různých značek, ročníků i objemů.
Největším a nejpříjemnějším překvapením byl stan Yamaha Classic Racing Teamu. Byly tady nejslavnější závodní motorky všech dob od dvoutaktních TZ 125, 250 i 500 po R7 Noriho Hagy. Krásné byly také FZ 750 ze závodních začátků Edddieho Lawsona a FZR750R – OW1 z přelomu 80.–90. let. A ještě tady byla jedna, řekl bych nejcennější TZ 350, nad kterou byla cedulka jezdce – Giacomo Agostini. Úžasně strávená neděle, a to byl teprve začátek dovolené na Manu.
Stan Suzuki
V pondělí jsme po dalším kole TT Course opět zastavili na Grand Standu. Díky vstupní kartě pro člena týmu od Kamila Holána – ano, měli jsme to velký štěstí, že jsme na MGP byli současně s Kamilem a jeho týmem – jsem mohl být na pit lane, kde probíhaly poslední přípravy motocyklů před tréninkem. I naši kluci, Kamil a jeho mechanik Olda, finišovali a ladili umístění on-board kamer a navlékali nahříváky. Když bylo vše na motorce připraveno, odešel se Kamil převléknout do závodní kombinézy. V tu chvíli se objevil brácha, který celou dobu šmejdil po depu. Oči mu zářily a se slovy „to musíš vidět“ mně ukazoval, abych šel za ním. Říkal jsem si, co tak úžasného objevil, stan Yamahy jsme přece už viděli, ale když ono toho tady bylo ještě daleko víc!
Došli jsme k velkému stanu Suzuki a brácha ukázal dovnitř do otevřených dveří. Já se musel štípnout, jestli se mi to vůbec nezdá – plný stan těch největších závoďáků z různých let, ale navíc dva motocykly z říše snů – červenobílá RGV Kevina Schwantze s magickým číslem 34 a kousek dál opět RGV 500, ale tentokrát modrobílá s číslem 10, ano, ta, se kterou jezdil Kenny Roberts jr. – k této motorce doporučuji si přečíst boží článek v Motohousu č. 7/2013.
Byli jsme ve stanu skoro sami a mohli bychom se těch motorek dotknout, kdybychom teda chtěli. Teprve teď, když jsem vedle nich stál, jsem viděl, jak jsou ohromně kompaktní a vlastně malé, jak se na nich musí jezdit krásně, a hlavně rychle. Dalším milým překvapením bylo, že na motorce Kennyho jel jízdu „Classic TT Lap of Honour“ letos největší střelec TT – Michael Dunlop. Měli jsme tak možnost RGV nejen vidět, ale i slyšet – Michael ji krásně protáhl zatáčkou Hillberry, a i když jel podle zvuku spíš na konci pásma středních otáček, jelo to neskutečně. Vítejte na Manx GP, ještě teď mi po zádech běhá husina!
Bray Hill
Myslím si, že jsem už ve svém životě pár závodů roadracingu viděl, konec konců jsem rodák z Hořic, takže jsem byl odmala prakticky na každém ročníku 300 zatáček. Mimo to jsem byl i na jiných přírodňácích, jako v Kyjově, Těrlicku, Starém Městě i Branné a několikrát jsem se sklouznul i na dromech v Brně či Mostě…
Ale je pro mě jedno místo, ze všech těch tratí, u kterého jsem dodnes nepochopil, jak je možné ho projet tak rychle. A tím je Bray Hill. Na Manu se jede ukrutně rychle – to je skoro pořád na plnou šest. On teda už Marshal, který trať „kontroluje“, projel okolo nás na litrovým Fazeru neskutečnou palbu, až nám padla brada (jsou to totiž vesměs bývalí závodníci). Ale ještě větší šok byl, když během druhého tréninku vyrazili jezdci třídy Classic, protože drtivá většina jela naplno a spousta z nich vlastně skoro srovnatelně s novějšíma motorkama! Měli jsme to srovnání dva roky zpátky z TT a opět nám to přišlo prostě neskutečný, to se nedá popsat, to se musí vidět, ani různý videa nejsou úplně vypovídající.
Pokusím se to alespoň v nástinu připodobnit – závodníci přijíždějí od startu z kopce dolů, a to dost prudkého – kdo zná Hořice, tak jako z Borku dolů do města, ale tady navíc v táhlé levé zatáčce a na povrchu o něco horším než v Hořicích. Když letí tou táhlou levou a jsou v nejlepším, musí motorku zlomit doprava a v tu chvíli jsou akorát v brutálním ďolíku, kde jdou spoustě motorek tlumiče na doraz – nikde jinde jsem neviděl supersporty dřít kapotou o zem… jo, vlastně ještě na Barregarrow, to je taky brutální místo. A teď to podstatný – kolik tam tak maj? Během TT 2011 jsme měli tu možnost být na spoustě míst s Liborem Krmáškem, který nám tehdy říkal, že nejrychlejší šestistovky tady jedou plnou šest! Takže řekněme nějakých 250 km/h? Šílený! Letos nám to bezprostředně po tréninku potvrdil i Kamil Holán. A protože to je správnej týpek, dost často jsme se viděli a mohli všechno prodiskutovat live.
Zkoušeli jsme Kamilovi „chytře“ radit, kudy to projížděj největší střelci, že by to chtělo o 20 čísel jinam. Ale bylo nám celkem logicky řečeno: „Tý jo, vždyť jsem v tom fofru rád, že se tam vůbec nějak trefím!“ A to musím potvrdit, protože když jsme Bray Hill jeli v provozu směšných 30 mil/h (těsně pod 50 km/h), dovedl bych si představit jet tady 120 km/h, ale ještě jednou tolik, to ani náhodou! Všichni to jsou prostě frajeři, howgh, domluvil jsem.
Slavnostní zahájení aneb ve správný čas
Tak jako se netradičně (oproti ostatním závodům) na Manu týden trénuje a týden závodí, bylo i slavnostní zahájení 90. ročníku MGP hodně netradiční, tedy v pátek přesně v poledne. Na slavnostní zahájení jsme dostali typ od místního gentlemana, a tak jsme si řekli, že to zkusíme. Tedy vůbec nic zásadního jsme od toho nečekali, ale jak to tak bývá, staly se neuvěřitelné věci.
U Grand Standu to praskalo ve švech, tolik Nortonů, Triumphů, Arielů – neplést s pracím práškem! ;-), AJS, BSA, Hond a další značek jsem v životě neviděl ani na fotkách, natož pak live. A když dorazil úplně luxusní sidecar HRD Vincent, tak to bylo něco! Udělal jsem tam maximum fotek, ale zdaleka nemám ty motorky všechny, přesto se tím tak rád a často probírám. Dneska, když na to vzpomínám, zní mi to neuvěřitelně, že jsem bráchovi říkal: „To už nebudu fotit, zase Norton/AJS/Honda.“ Co nás ale obzvlášť potěšilo, byla závodní čtyřválcová dvoutaktní Jawa 350, kterou František Šťastný nazýval „Hlodavec“. Musím tady tlumočit vzpomínku z knížky pana Dalibora Janka „Šťastný František“, kdy při Velké ceně Německa na Hockenheimu v roce 1969 jezdil František v klidu na 3. místě a o vítězství si to dávali Giacomo Agostini,jak jinak než na MV Agustě, a Bill Ivy, ano, tušíte správně, na Jawě jako František, takže JAWA 2x na bedně v mistrovství světa. Přesně na té, na kterou se teď dívám. Až mi už zase běhá po zádech mráz!
Stále na Grand Standu
V pátek to byl ale pouze začátek příjemných setkání… Již poněkolikáté jsme zavítali do depa, jak jsem si ji nazval, do 1. uličky – stan Yamaha a Suzuki –, na jejímž konci byl další krásný stánek, tentokrát Nortonu. Tady byly hlavně nejnovější modely značky a to NEJ nazvané Domiracer si můžete prohlídnout na fotce – už ho mám na pozadí v notebooku a každej den se nad ním rozplývám, hotové umělecké dílo, je to pecka. Když jsme se vraceli zpět na Grand Stand, nakoukli jsme opět do stanu Suzuki pokochat se nádhernými a snovými RGV 500. A to jsme udělali moc dobře, protože koho tady nevidím? Sice hodně slušně „vytuněnej“ do stylu „hippie“, ale i tak jasně poznatelnej sám Michael Dunlop, letošní 4násobný vítěz TT. Byl naprosto v pohodě, něco řešil s chlapíkem od Suzuki, ale nikdo si ho nevšímal. A tak přišla moje chvíle a požádal jsem Michaela o foto – ten můj debilně spokojenej výraz na vzniklém snímku mluví za vše! Ale pořád to ještě nebylo všechno…
Dorazili jsme zpět k hlavní budově a znovu se ocitli ve správný čas na správném místě. Jasně, jsme přece na Manu na MGP. 🙂 Navíc letos na 90. jubilejním ročníku, a tak se děly další věci. Největší střelci z TT byli oblečeni ve stylu hippie, tak jako Michael Dunlop, což bylo úžasný a velká show pro diváky. Když jsme přicházeli, zrovna scházeli všichni dolů z pódia, které tady bylo postaveno pro slavnostní zahájení. A když říkám střelci, tak myslím již zmíněného Michaela Dunlopa, Johna McGuinesse, Conora Cumminse, Steva Mercera a další, které jsem ale přes dokonalý „maskování“ nepoznal. A všichni v naprostý pohodě rozdávali autogramy, pecka.
A ještě jeden pán tam byl… Sice nikdy nejezdil TT, ale pro člověka vyrůstajícího ve zlaté dvoutaktní éře jsou a budou společně s Yamaha Marlboro jeho motorky v barvách Rothmans Honda nejvíc – ano, byl to sám Freddie Spencer! Sešel z pódia a hned začal rozdávat podpisy a pózovat při focení. Říkal jsem si, že tuhle fotku prostě musím mít, a taky se povedlo. Freddie je navíc naprosto pohodovej týpek, je to prostě Amík, velkej sympaťák.
Když se Freddie vzdálil, všichni „hippíci“ ještě zůstávali, objevil se The best of roadracing photograph – Stephen Davison. Začal si největší střelce rovnat na focení a všichni ho poslouchali jak ovečky. John McGuiness a Michael Dunlop si ještě sedli na poblíž postaveného skútra a zvedali ho na zadní – jak se později ukázalo, byl Bruce Ansteyho, který jejich zábavu nesdílel a přišel si ho vyzvednout. A tak jsem ve stejný moment fotil v podstatě stejné fotky jako Stephen, protože jsem stál dva metry od něho. Prostě úžasný, jen stačilo být ve správný čas na správném místě…
Zajeďte na Jurby!
Protože se na Manu v neděli nezávodí, ale pořadatelé chtějí, aby se návštěvníci – diváci bavili, pořádají DRAG Festival Jurby Motodrome. Jurby je letiště, asi 7 mil od Ramsey, na kterém je – trochu netradičně – věznice. Ale my jsme přijeli z jiného důvodu. Daleko zajímavější byl program a hlavně množství špičkových jezdců a strojů. Po našem příjezdu na letiště jsme nejdříve zamířili do prvního hangáru, kde je muzeum autobusů. Ne že bych byl fanda do autobusů, ale vidět krásné double-deckery z 50.–80. let bylo úžasný.
Pokračovali jsme dál na hlavní plochu, kam jsme se dostali po zaplacení 5 liber vstupného. Hned nás přivítalo několik nádherných VW Transportérů ještě s motory vzadu a některé z nich dle dekorací jasně odkazovaly na dobu hippie.
Následovalo asi 12 Mini Cooperů, a to těch ještě původních, jako má Mr. Bean. Mně osobně se z aut hodně líbila Lancia Stratos, také v krásném stavu, která stále jezdí rallye soutěže. Jako kluk jsem měl model této „lanči“ a tenkrát by mě ani ve snu nenapadlo, že ji někde uvidím live. A co víc, majitel nás sám pobídl, ať si sedneme za volant, to byl další krásný zážitek. Celkově byla auta velmi rozmanitá, od zmíněných mini přes limuzíny a VW Transportéry až po takřka nové Porsche.
Dalším krásným kouskem bylo Ferrari 512GTB, a tak jsem vyrazil si jej prohlédnout. V tu chvíli se symbolicky spojily dvě velké věci z Itálie – nejslavnější automobilová značka v podobě Ferrari s nejslavnějším závodníkem z 60. a 70. let – ano, v jednom z mnoha stánků jsem viděl celkem nenápadně sedět božského Aga – Giacoma Agostiniho. Ago zrovna podepisoval jednu z mnoha fotografií, tuto si však jeho fanoušek přinesl sám a popisoval Agovi, z jakého závodu a roku fotka je. Ago si fotku prohlédl, pak se podíval do dáli a na chvíli vzpomínal, jako by jel závod znovu. Ago už je pán v letech a skoro bych řekl dědeček, ale pořád sympaťák. A jak nám i později ukázal, na motorce stále umí.
Od vystavených aut jsme ale už mířili k motorkám mně nejbližším – dvoutaktní Hondě NS500R Freddieho Spencera v barvách Rothmans, nám již známé Suzuki RGV 500 Kevina Schwantze a dalším Hondám – RS250 Johna McGuinesse a RC45 Steva Hislopa a Michaela Ruttera. A o kousek dál hrála živá hudba v obklopení Ducati 851 a 996, moc pěkný.
V dalším stanu byly vystaveny poháry pro vítěze TT – okřídlený Merkur a jeho menší repliky za další umístění. Za stany se nacházelo prostranství s velkým množství motocyklů, jednak z pátečního slavnostního zahájení, ale i další, jako např. motocykl James z roku 1924, produkční Norton F1 se světly a blinkry pro provoz na silnicích, množství Hond RC30, Yamah TZ, Ducati kategorie F1 a F2 i modely 888 a také motocykl SAAB, což jsem ani netušil, že SAAB vytvořil i motorku.
Ze závodních motocyklů a jezdců pořadatelé vytvořili rozmanité skupinky po přibližně 15 motocyklech různých ročníků i různých objemů a každá skupinka jezdila 20 minut. V pauzách mezi jednotlivými skupinami se po letištním okruhu proháněla Ducati Desmosedici, se kterou jezdíval Loris Capirossi.
Všichni se ale těšili na největší střelce, na The best of The best – Giacomo Agostini na MV Agustě, John McGuinness na dvěpade RS, Freddie Spencer na NS500R, Conor Cummins na RGV 500 s číslem 34 a rovněž další dvoutaktní Suzuki, tentokrát šoupátková RG500 v barvách Heron Racing Teamu. Kdo jel ale největší pilu, to byl Bruce Anstey – kolo co kolo výjezd z esíčka za cílovkou po zádech – na motocyklu Britten V1000 slavného konstruktéra Johna Brittena. Určitě si nevybavím všechny jezdce a motorky, ale koho bych nerad opomenul, je mistr světa Phil Read na Yamaze. Byla to velká podívaná – ostatně jako celá Manx GP!
TT nebo MGP ?
Samozřejmě, každý z těchto závodů má své, a pokud bych měl oba závody porovnat, bude to vypadat asi takto: TT je nejslavnější road racingový závod na světě s nejslavnějšími současnými jezdci road racingu na nejmodernějších a nejrychlejších motorkách, velká show spojená s Monster Freestyle na Promenádě v Douglasu a dalšími akcemi, patří k tomu spousta lidí a většinou i velké současné hvězdy MotoGP – Valentino Rossi, Jorge Lorenzo atd. Vzhledem k množství lidí a nervozitě nejlepších jezdců bývá trošku problém ukořistit nějakou tu fotku nebo podpis.
Na Manx GP můžete vidět nejrychlejší jezdce na klasických motorkách – výborný tah ze strany pořadatelů. Ale nejsou tu jen „veterány“. Např. Suzuki GS1000R ve třídě Formula 1, to už byla pro Michaela Dunlopa a Conora Cumminse hodně blízká motorka (i když samozřejmě bez radiálních brzd a deltabox rámu). A mně se právě o to víc líbilo a současně mě o to víc překvapilo, jaká se dá na už klasických motorkách jet ukrutná pila. A MGP rozhodně netrpí nedostatkem hvězd z řad mistrů světa – Freddie Spencer, Giacomo Agostini, Phil Read – ani z řad největších road racerů, jako jsou Nick Jefferies, Phillip McCallen a další. S bráchou se nám na MGP hodně líbila právě ta pohodová atmosféra, a to jak u diváků, tak u jezdců. A bylo vidět, že si to užívají a mají to spíš jako zábavu.
Takže pokud ulítáváš na drápech Monsteru a skate kšiltovkách, máš rád velký akce do noci, pak doporučuju TT. Pokud máš ale raději pohodu a říkají ti něco pojmy jako Norton, Aermacchi, BSA, ale i RC30, ZXR, TZ, 851/888 a RGV, pak je jasným cílem Manx GP.
Autor je majitelem serveru www.TTman.cz
Foto: autor
