Začalo to zcela nevinně. Dělal jsem si pořádek u sebe, v kutlochu, kde vzniká většina písmen tohohle časáku. Podařilo se mi najít spoustu zašantročených věcí – některé jsem prohnal komínem, některé s láskou uložil „na pak“. A když jsem se tak přehraboval krabicí se starýma časákama, vybafla na mě malá červená krabička s kartama.

Byly na nich obrázky motorek s několika technickými údaji. Dobře si pamatuju na dobu, kdy mi bylo asi osm a s kámošema jsme s nima hráli. Každý z nás toužil mít kartičku s nádhernou červenou Yamahou FZ750, právě tu, u které bylo v kolonce výkon napsáno magické číslo 100. 

Probírám rukama další obrázky, když na mě vykoukne obrovská Honda CBR1000F. Tu motorku jsem miloval od první chvíle, kdy jsem ji viděl. Na druhé straně mého žebříčku pak stálo odporné BMW K1, ze kterého se nám už tehdy dělalo zle. V tu chvíli jsme ale vůbec netušili, že to jednou bude úplně opačně, jak japonskou produkci zastíní Evropa…

Pamatujete si taky na svoji první projížďku na opravdický „velký“ motorce? Já moc dobře. Byla to červená Kawasaki GPZ1000RX. Obrovská mašina s na tu dobu pekelným motorem. Sednul jsem si na místo spolujezdce a vůbec netušil, co se za pár chvil stane a jaký to bude mít do budoucna následky. Ten tah a síla zrychlení byly neuvěřitelné. Chtěl jsem ji mít.

A teď se opírám o boxovou zeď okruhu, který stál skoro miliardu eur, a přede mnou na ohřívákách oddechuje úplně nová Ducati Panigale. Hlavou mi projedou vzpomínky na gépézeto a začínám si uvědomovat, jak obrovskou cestu za posledních dvacet let motorky ušly. Z těžkých neovladatelných monster se staly skoro závodní lehkonožky, které si může dopřát skoro každý. Je za tím technický pokrok, nové „kosmické“ materiály, všemocná elektronika. Někdo sice tvrdí, že dnešní motorky už nemají duši a koule, ale já tvrdím přesný opak. Tahle doba motorkám přeje a i přes strašáka hospodářského útlumu má svoje pozitiva. Respektive výsledky. Protože právě tohle přeci nutí výrobce motorek dělat stáje lepší a lepší stroje. Jenomže, naoko to vyhrávají evropští, a mě to nutí se ptát, proč?

Evropa se skutečně k současnému motocyklovému trhu chová hodně jinak než Japonsko. A nejde jenom o božskou Panigale. Máme přece S 1000 RR nebo RSV4, které jsou bez jakýchkoliv pochybností na špičce. Totální superbiky přímo z výrobní linky. Nebo v poslední době nadupaný Super Duke R… Hodilo tedy Japonsko super-motorky přes palubu? Proč nejsou japonské superbiky tak našlapané technikou a elektronikou jako ty naše kontinentální?

Hledejme tedy logiku. A rovnou se podívejme tvrdé pravdě do očí. Za vším totiž stojí optika velikosti trhů, jako je v Indii nebo Číně. Proč by Suzuki nějak drasticky vylepšovala svá Gixera, když se jich v Evropě (a dejme tomu v Severní Americe) prodá jen několik stovek (možná tisíců) kusů. Proč by to hrotili, když vědí, že jen několik úprav stačí k tomu, aby měli v portfoliu velice zdatnou motorku.

Jo, je to krutá pravda, ale je to tak. Namísto toho představí novou hezkou dvěpade, za kterou jim tisíce Indů utrhnou ruce. Ano, marže prodejců na maloobjemových motorkách není nijak velká, ale v objemu prodaných kusů to udělá takový zisk, o kterém se ostatním může jenom zdát. Nedávno jsem se o tom bavil s kolegou právě z Indie, který mi prozradil počty prodejů nových motorek u nich. Z těch cifer se mi protočily panenky, protože šlo o miliony! Zkuste si to číslo porovnat s prodanými kusy nových mašin v Evropě a okamžitě vám bude jasný, proč se japonští výrobci obracejí v posledních letech prioritně víc na východ než na západ.

Ano, stojíme na velice citelném rozcestníku. Opravdu se produkce světových gigantů začíná velice silně „rozbočovat“ a náš benefit je v tom, že si můžeme ještě víc vybírat. Není nám líto dát půl milionu (nebo i víc) za našlapanou sportovní motorku? Panigale R pro vás bude božská… Chceme-li utratit o sto padesát tisíc míň (a popravdě, zajezdit v Brně úplně stejně rychle), je tu přece některá z japonských alternativ…

Při dokončování katalogu na rok 2014 mě maličko trknul fakt, že Japonsko jako by se lehce probouzelo. Alespoň mám takový pocit například u Yamahy. Máme tady skvělou MT-09, novou malou MT-07 nebo superpecku v podobě retro SR400. Možná, že tohle je směr, jakým se bude japonská produkce v nadcházejících letech ubírat. To ale ukáže až čas…

Japonci se tím už veřejně netají, oni dělají uživatelsky přijatelné motorky pro všechny, ať už supersporty, nebo malé naháče, všechno solidně zpracované, kvalitní, fungující. Evropa proti nim staví exkluzivitu, vyšší ceny, pověst a ego. Tak to je a zřejmě bude i dál – tedy alespoň do doby, než Ducati, Triumph (a kdoví kdo ještě) neotevře v Indii nové výrobní pásy a nezačne se také přizpůsobovat.

Popravdě, je mi z toho trochu smutno. Doufám, že se síly zase brzy vyrovnají a Japonsko se probere ze spánku. Profitovat na tom můžeme jedině my. Chtěl bych, aby tady zuřila bitva o co nejdokonalejší a nejrychlejší motorku, jako tady byla v nedávné minulosti. Chci si totiž zase jednou prohlížet obrázky motorek, ke kterým se budu modlit a budu o nich snít.

Foto: Motohouse

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno