Bez starý odřený bundy, zaprášenýho šátku a okopanejch bot tohle prostě nebude nikdy ono. Harley-Davidson postavil z dvanáctky Sportstera takovou stylovku, až bude složitý na ní nevypadat jako pozér a diletant.
Rok 1972 začal sobotou. V létě potopily kosatky jachtu u Grónska, sovětská sonda Věnera 8 přistála na Venuši, v září teroristé spáchali Mnichovský masakr a v říjnu se narodil Eminem. V historii Harley-Davidsonu se tenhle rok nic moc zajímavého nestalo. Rok 1972 byl prostě nepříliš významným rokem, kdy se v Americe jelo na LSD a křičelo „All you need is love“.
Proč se tedy sakra tahle motorka jmenuje Seventy-Two? Osobně bych ji pojmenoval Sixty-Nine, protože ten rok spatřil světlo světa film Easy Rider a taky byl Woodstock. Proč přijde všem číslo 69 tak sprostý?
Je to tam!
Ovšem, zcela upřímně, je naprosto jedno, jak se tahle letošní novinka z Milwaukee jmenuje, pod jakým číslem ji najdete v katalogu. Tohle je prostě motorka, ze které na první pohled čiší všechno to, co sedmdesátá léta v USA přinesla. A dává to najevo dokonce tak dobře, že většina neznalých si myslí, že jde o přestavbu, a ne sériovou motorku.
Na výběr jsou ještě dvě další barvy (modrá a matná černá), ale řekněme si na rovinu, většina jich určitě bude jezdit v téhle krásné červené s „flitry“. Ta totiž naprosto geniálně kontrastuje s jinak jednoduchou stavbou motorky. Jo, tohle je stroj postavený dle toho, co jezdilo v sedmdesátkách. Nic navíc – velký motor, jednoduchý rám, vysoká řídítka a uzoučká nádrž „Burák“, dokonce ani druhé sedlo není potřeba. Co by ses tahal s holkou. A pokud jo, tak to ten kousek bude muset vydržet.
A přesně ve stylu téhle krutě machrovací hlášky probíhá moje první setkání se Sedmdvojkou. Jsme na Euro Bike Festu, kluci ze Šalamounky tady mají testovací kousek a plzeňské H-D vyslalo neodolatelnou pin up girl, co jim tam běhá po prodejně. Tohle se prostě nedá nevyfotit. Takže házím pár psích očí, fasuju klíčky, zapadám do nizoučkého sedla, nohy vpřed, hände hoch a startuju. Motorka se rozklepává, z laďáků Vance & Hines (nutnost!) se line dvouválcová symfonie, ani Vendy se toho nebojí a sedá na blatník. Let´s go!
Taková chvilka se nenastává moc často, všechno to zapadá do sebe. Jedeme sice jen pár stovek metrů na místo focení, ale i tak mi to přijde, jako bych v tenhle moment dokázal cestovat v čase. Všechno kolem mě chytá nahnědlý retro nádech (ano, včera jsme pili hodně) a v uších jako bych slyšel ječet Janis Joplin (fakt hodně pili). Dokonalé splynutí muže a stroje. Tedy, pardon, a ženy.
Ale taky to umí odejít
Letím do Krkonoš, mám trochu zpoždění, a tak si nemůžu dovolit žádnou kochačku. Za sebou mám asi osmdesát kilometrů po dálnici, které nebyly ničím jiným, než utrpením. Nejenže jsem díky poloze „roztažená žába“ nemohl jet rychleji než stotřicet, ale taky jsem přišel na jednu zásadní věc – tahle motorka je mi prostě malá.
To není žádným překvapením, tohle můžu říct o 90 % dnešní produkce, jenže… většinou je mi motorka malá jen opticky, ale nějak se na ni naskládám. Tady ne. Jsem zlámanej, jako kdybych právě prošel středověkým mučením, nohy moc blízko u sebe, ruce taky, všechna váha na bederní páteři. Peklo.
A jásat nemůžu ani tady na okreskách. Tenhle Sportster totiž není stavěnej ani na moji váhu, což mi dávají notně sežrat zadní tlumiče na každé díře, v každém výmolu, kdy se dostávají na doraz, a hlavním tlumicím prvkem se tak stává moje páteř. A přitáhnout už to nejde. Ke všemu už zase svítí ta otravná kontrolka paliva. Ona totiž osmilitrová nádrž není nic moc, a pokud za to taháte, tak hladové oko svítí po sedmdesáti kilometrech od natankování do plna. Aha, takže už vím, proč 72 – to není rok, to je dojezd.
Rock´n´Roll holt bolí
Jestli vám přijde, že jste se právě dozvěděli, že je H-D Sportster Seventy-Two špatná motorka, pak to musím napravit. Ona to za prvé není motorka (It´s a chopper, baby!), a hlavně rozhodně není špatnej. Jenom prostě není stavěnej na velký těžký kluky honící se s časem po rozjebanejch českejch silnicích. To potvrzuje druhý den, kdy se svojí oblíbenou trasou vracím z Kořenova do Liberce. Nikam nespěchám, je docela pěkně a já si užívám pohodu. Už zase mi v hlavě zní Janis Joplin, dvanáctkovej Sportster si brblá na čtyřku lehce nad volnoběhem, tachometr ukazuje nějakých 80 km/h a až na to, že si musím často poposedat, je všechno v pořádku. Jo a z dojezdu 72 se mi povedlo udělat 96.
Přejmenujeme ji?
A takhle to totiž je. Tohle není motorka na cestování ani lítání kudly. Tohle je bike na pohodový projížďky zapadlejma silničkama. Pro mě osobně první Haryk, na kterém jsem sám od sebe jezdil naprostou brblačku. V ten moment to začne všechno fungovat, jak má. Dvanáctistovka Sportster je úžasnej motor, o tom žádná. Zvuk podobnej velkýmu H-D, jen chce k životu o trochu víc otáček. Pak se vám odmění luxusním zátahem i krásným hučivě dunivým soundtrackem.
Pokud byste čekali, že s kombinací předního 90-21 a zadního 150/80-16 kola spolu s předkopnutejma vidlema, nízkým sedlem a řídítky jak ze Sobika to nemůže zatáčet, pak se naštěstí pletete. Tak jako u každého dobře postaveného čopra si to do zatáček pěkně posíláte lehkým pohybem pánve (váha je na zadku, vašem i motorky), až dokud nezačnou drhnout stupny o asfalt. A kupodivu to i docela brzdí.
Verdikt
Pokud se mě zeptáte, kterej Sportster dnešní doby je největší stylovka, nebudu váhat a řeknu vám, že právě Seventy-Two a že tu motorku fakt miluju. Je v ní všechno, co se už málem vytratilo – jednoduchost, styl, hrubost i krása. Pokud se mě zeptáte, jestli bych ho chtěl doma, pak vám ovšem odvětím, že ne. A je to první Harley, na kterém jsem kdy jel, kterého doma nepotřebuju. Ovšem, aby bylo mezi námi jasno, nemůžou za to pánové z Milwaukee, a už vůbec ne motorka. Nevím, komu mám vyčítat, že jsem narostl na dva metry, a bohužel vím, kdo může za to, že vážím jako menší panelák.
Každopádně Seventy-Two v dnešní době nemá konkurenci a je to podle mě jedinej pravověrnej čopr, kterej se dá ze showroomu odvézt. Můžete podotknout, že u konkurence si za nějakých 280 tisíc koupíte větší objem, a já vám to rozhodně nebudu vymlouvat. Ovšem budu vědět, že ten pravej rokec je jenom tady. Ale klidně si poslouchejte Kabáty, však vám Pipes and Pints taky necpu.
Foto: autor, Honza Karásek
