Klasik nechť omluví moji parafrázi na páně Kunderův román, ale toto spojení slov mě během pár dní ježdění na SR400 napadlo snad tisíckrát. Jestli v současné nabídce existuje motorka, která dokáže rapidně změnit váš pohled na svět, pak právě tahle malá Yamaha

Je to zvláštní, představit jako novinku motorku, která se vyrábí už 35 let, a to v podstatě téměř beze změn. Ovšem nemůžeme to mít Yamaze za zlé. Však se klasické SR do Evropy řadu let nevozilo a Tři ladičky si ji nechávaly pouze pro domácí trh. Ovšem hlad po retru na „starém kontinentu“ roste, a tak se nám SR vrací.

I když ono užití slova retro je trochu zavádějící. Člověk si u toho představí ty různé Guzziny, Triumphy nebo Ducati, ale to jsme, přátelé, mimo. Oproti jmenovaným je Yamaha SR400 tak nějak jinde. To není retro, to je prostě starý. Dojde vám to v momentě, kdy otočíte klíčkem a automaticky sáhnete po tlačítku startéru.

Chcípák

Místo něj ale najdete na pravém řídítku pouze chcípák. Moderní záležitostí zvanou elektrický startér zblblý jedinec pak začne zmiňovaný ovladač všelijak mačkat, otáčet a různými jinými způsoby se pokoušet o jiskru, a když se mu nezadaří, začne hledat startér jinde. V ten moment už záleží na inteligenci dané osoby, jak dlouho bude hledat, než mu to dojde. Hledej, jak chceš, ale nenajdeš!

Tohle je takový první filtr, určité procento bikerů to prostě nedá a na SR se vykašle. Kdo ale vydrží, zjistí, že nakopnout si tuhle motorku není ničím náročným. Je tu dekompresor a nahoře na palici chytré okýnko, ve kterém vidíte polohu vačky. Že tohle vaše přítelkyně, které jste chtěli SR koupit, nedá? Vyzkoušeli jsme na slečně, která v životě na startpáku nešlapala, a na osmý pokus to dala. Napodruhé už stačily pokusy dva. Takže není se čeho bát, naopak. V momentě, kdy upustíte od myšlenky, že potřebujete někde za nějakou dobu být, v tu chvíli, kdy přestanete spěchat, stane se vám každé nastartování motorky pomocí vlastní síly příjemným bonusem.

Je, jaká je

A věřte, že ona vás donutí přestat spěchat. Tedy pokud se jí po týdnu nezbavíte, protože to prostě nepochopíte. Je postavená na úplně jiných základech než dnešní motorky. Její vzduchem chlazený jednoválec ze sebe vytlačí lehce přes 23 koní a 27 Nm. Pravdou je, že řádný počet jich ukradla evropská legislativa, protože když se podíváte na výfuk, chce se vám brečet. Nejen, že je jeho objem vlastně větší, než objem motoru, ale na jeho konci je trubička, do které tak akorát strčíte prst. Emise vraždí motory! Ovšem když se řekne A, musí se říct taky B. A tím je v případě SR její hmotnost. Je to sice oldschoolová poctivka, na které nenajdete téměř žádný plast, ale i tak se dokázala dostat na 174 kg mokré váhy. Samozřejmě, je to prcek, o tom žádná.

Výsledkem této kombinace je naprosto jiný jízdní styl, než na jaký jsme zvyklí z dnešních motorek. Netřeba brzdit a zavírat plyn, i kruháč se dá prolítnout v sedmdesáti a na horských silničkách, kde se SR cítí jako doma, jde v podstatě jet pořád plnej. Motor si na spodku tak příjemně pobrblává, takže průjezd městem může být totální klidovka, ovšem překvapí jeho zrychlení. I na malý objem a výkon se dá říct, že 80 km/h je tam hned, jen se naučit využívat průběh tohohle úžasného jednoválce. Pak to začne být neobvyklá zábava. Na 100 km/h pak zátah umírá, 110 se ještě dá trvale udržet, maximálka 135 km/h už je ale dílem času a trpělivosti (pozor, mluvíme o jízdě se 110kg obrem). Takže motorka na dálnici to není a vyrazit na dovolenou s ní může jen blázen (i když sedlo je překvapivě pohodlný). Ten pak ale bude mít zaručeně nejzajímavější prázdniny z nás všech.

Omezovač

Jenže tady jde primárně o město a nedělní vyjížďky a na to je SR jak dělané. Není problém s ním pohodově proprdět (omluvte tento výraz, je prostě přesný) zacpanou Prahou, držet ručičku otáčkoměru někde kolem trojky a razantně přidávat vlastně jen při rozjezdech. Ta lehkost vás přivede na myšlenku, že je to jak kolo s malým motorem. Za městem pak roztočit nad pět tisíc, omezovač přichází na 7500 otáčkách a v tomto rozmezí je SR… no určitě neřeknu rychlá, spíš by se hodilo slovo jako agilní. A zase jsme tam zpátky. Nedočkáte se žádné velké akce, a to je právě to její největší kouzlo. Je obyčejně a jednoduše krásná a pohodová.

Chování motoru pak odpovídají také tlumiče. Nebudeme si nic nalhávat, kdyby tady byla moderní USD vidle a dvojice tlumičů s nádobkami, které by fungovaly dokonale, vůbec by to nedávalo jako celek smysl a začali byste řešit, proč to nemá víc koní. Takhle vás to ani nenapadne. Celé to pod vámi poskakuje, o každém hrbolu a díře dobře víte, chvílema je to i boj. Ale je vám to jedno. Výhodou je, že díky krátkému rozvoru se motorka v zatáčkách ani moc nevrtí, a to i přesto, že na kolech jsou nazuty pomalu galusky.

Každopádně stupačky stejně zabrání všem nesmyslným divokostem. Nechci ale, aby to znělo jako kritika, tohle není špatně. Je to jen jinak. Pokud chcete jet rychle, donutí vás soustředit se na každý metr vaší trasy, najednou už není jedno, jakou stopou jedete a jestli brzdíte, nebo ne. Pokud pak trochu zpomalíte, naopak se stane nástrojem, díky kterému si dokonale užijete kochání se krásami světa. Nebude vás vůbec otravovat, jen vám prostě slušně naznačí, že ne všechno musí být rychlé a o tisících podnětů během vteřiny, jak jsme v té naší digitální době zvyklí.

 

Převratně nepřevratná

Co udělala Yamaha? Vzala motorku, kterou vyrábí už 36 let, lehce ji upravila pro Evropu a její komisaře a pustila ji ven. Místo karbce je tu stříkačka a na předku trochu lepší brzdy než na prvním čtyřkilu z roku ’78. To mělo jen tak mimochodem výkon 27 koní, tak si to přeberte sami. Když už jsme u té historie, první Yamaha s označením SR byla dokonce ještě o čtyři roky starší a byla to pětistovka, která se pak vyráběla až do roku 1999. Na některé trhy Yamaha vozila pětikilo, na některé čtyřkilo a na některé holt nic. Krom těchto dvou se v osmdesátých letech objevila také stopětadvacítka a dvěpade, ale to byly trochu jiné motorky. SR400 a SR500 jsou opticky téměř nerozeznatelné a mají spoustu společných dílů. Během těch let se sice objevilo pár generací, ale změny byly z dnešního pohledu v podstatě minimální.

Tak co, není to od Japonců drzost, takhle nám naservírovat veterána s drobnými úpravami? Není. Podívejte se na to dvěma pohledy. V tom úplně základním vypustili na trh dokonale prověřenou, technicky jednoduchou a krásnou motorku, která bude bez potíží sloužit až do totálního utahání. Nemá se na ní skoro co rozbít a navíc jezdí v průměru pod čtyři litry.

 

Stovky přestaveb

A pak taky – poslali ji ven v tu pravou chvíli, a navíc s pořádným humbukem. Svět dneska retro miluje a co je víc retro než tohle? K tomu si přičtěte obrovský potenciál na custom podpořený stovkami a stovkami přestavěných SR během těch let a sérií současných od těch nejvěhlasnějších dílen (pár jsme vám jich ukázali v MH 12/2014) a dostáváme se ke stroji, který pomalu zaplaví metropole módy jako Milán nebo Paříž.

Jak tomu bude s ČR, je velkou otázkou, upřímně si myslím, že to Yamaha moc nezvládla s cenovou politikou. Nezlobte se na mě, ale 170 000 mi přijde docela dost za malou motorku. I když pravda, v podstatě jedinou konkurencí je Royal Enfield a ten není o moc levnější. Každopádně si myslím, že kdyby Yamaha nehamonila a nacenila SR na sto třicet, byl by tu mnohem větší prodejní potenciál. Takhle to bude záležitostí čistě pro fajnšmekry. Ale víte co? Já jim budu děsně závidět.

 

 

Foto: Jan Stárek (okruhari.cz)

1 komentář

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here