Příhody a historky. Pro někoho nedávné, pro jiné dnes možná trochu neuvěřitelné. V polovině devadesátých let se širší motocyklová komunita v Česku teprve rodila a mnohé bylo zkrátka jinak. Učili jsme se to za pochodu. Na co jsme si museli pracně přicházet, nám už dnes připadá spíš úsměvné, své tehdejší chyby dnes přecházíme jen shovívavým úsměvem
Jak to všechno začínalo.
Mým vrstevníkům je dnes víc než čtyřicet let. Rozum jsme brali v osmdesátých letech, tedy v době, kdy byla hranice od ČSSR ještě uzavřená, a tudíž nás všechno, co přicházelo ze západu, přitahovalo jak obrovitánský magnet. Velký motorky měly v sobě to kouzlo ještě víc než dvojnásobné. Nebylo to pouze o jejich charismatu, ale také o tehdy nepředstavitelné síle, o chuti čehosi tak trochu zapovězeného, nedostupného a neznámého.
Dnes už to jen těžko vysvětlím, ale představte si, jak obrovský to pro mě byl zážitek, když jsem jako šestnáctiletý kluk potkal v roce 1988 poprvé na ulici stojící CBR – takový to starý bílý vajíčko, z dnešního pohledu vlastně jen střep. Jenže ono to tenkrát mělo českou SPZ, přijel na tom nějakej děsnej frajer ve fialový mikině a já u toho prostál odpoledne jak u svatýho oltáře, slintal a mohl jenom domýšlet…
Motorka byla tehdy zkrátka symbol. Něco mnohem víc než jenom obyčejná věc. Vesnice a městečka plná třiapůl, emzet, simsonů a všichni ti kluci měli po desítky let ruce neustále strčené v karburátorech a mixu benzinu s olejem. Japonec doma, to byla utopie a opravdu jen málokdo z nás věřil, že se na něčem silném kdy projede. Když potom v roce 1989 vyvěsil děda husáků bílej prapor, otevřelo se ledacos a otevřel se taky svět nových možností pro motorkáře.
Jenže, o tomhle bodu zlomu já ještě nemůžu moc vyprávět, o rok později jsem odpochodoval na vojnu, takže u mě osobně vše naplno propuklo až tak okolo roku 1994, když jsem nahrabal nějaký první peníze a mohl se začít rozhlížet. Simsona už doma dávno trápil mladší brácha a my s kamarádem jeli poprvé na inzerát do Prahy koupit první velkou motorku – dodnes cítím na patře tu vůni, jako by se otvírala brána do nebes…
Rvačka o motorky na inzerát
Z dnešního pohledu se to zdá už tak trochu neuvěřitelné. Každopádně, v první polovině devadesátých let motorky zkrátka nebyly. Prakticky žádné, natož pak ty slušně ojeté. Byla to doba novin, éra nekonečného sjíždění Annonce, ta vycházela několikrát do týdne a my v ní listovali až do zblbnutí a všechno, co bylo k mání, jsme znali nazpaměť.
Byl to zkrátka regulérní boj o mašiny, a to doslova a do písmene. Vyšel inzerát (pravda i tady byly v nabídce ležáky, které časem znal každý), a kdo měl zájem, ten musel reagovat okamžitě. Pamatuju si třeba takovou historku, kterou dnes rád přidávám k dobru, abych umravnil časté nářky současné generace.
Jeli jsme s kámošem na inzerát na motorku, Honda VT500, dvouválec, trochu naháč, možná trochu víc čoper. Její majitel ji převezl z Německa a opravil dle svých možností a nejlepšího vědomí, motorka měla obří kožené třásně, vypulírovaný chromy, ale taky třeba výfuky udělané z trubek od ústředního topení (ano, lak ještě tak, jak je vyrval ze zdi, tedy s bílým emailem!), sedlo fakt ušitý na šicím stroji sousedkou a zrcátka z bicyklu, co možná ten pán ukradl někomu v hospodě.
Chodili jsme okolo toho klenotu a kámoš se nemohl rozhodnout. Bylo to přeci jen skoro 100 000 Kč, a to byly tehdy sakra velký peníze. Hrozně už něco chtěl, ale měl strach, že už se toho nezbaví. Takže padlo rozhodnutí, že ještě něco zkoukneme. Do ruky přišla opět Annonce a cesta až na druhou část republiky, někam snad až za Břeclav, kde jsme ještě totéž odpoledne narazili na ještě horší střep…
Ano, pointa se nabízí. Když jsme v Břeclavi vyrazili do telefonní budky (mobily nebyly) a volali zpět na tu VT500, že ji teda bereme (uplynulo ani ne pět hodin), byla motorka už samozřejmě prodaná a nám nezbylo nic jiného, než vyrazit domů, bez motorky, jen s penězi v kapse…
Nezkušenost, neznalost
Když se nad tím dneska zamyslím, prodávaly se tenkrát vážně hodně šílené věci (pamatuju třeba kámoše, ten koupil Hondu Shadow, skoro o 20 cm kratší a ani to, že bylo přední kolo u čopra nalepený těsně na motoru, nepřišlo v tom chvatu divné). Nebyly jednoduše zkušenosti a při nákupu motorek fungoval bezpečně instinkt „já to strašně chci“, nešlo moc váhat a vybírat. Vlastně se tehdy ani moc nelicitovalo o ceně – bylo to zkrátka ber, nebo neber. Když ne ty, vezme jinej.
Možná i proto brali lidi na ulici motorku tehdy víc jako nějaký luxus a extra majetek. Když už jste nějakou motorku měli a přijeli někam na náměstí nebo parkoviště, v tu chvíli byl okolo nás hrozen lidí, koukali se, vyptávali. Člověk se vlastnictvím téměř jakékoli motorky dostal do trochu exkluzivní společnosti a byl o něj zájem, což nepopírám, bylo pro pětadvacetiletého kluka jako já bezesporu příjemné.
Negativum to s sebou neslo, že když máte pocit, že vlastníte něco opravdu hodnotného, tak se o to taky náležitě strachujete. Nechat třeba tenkrát motorku zaparkovanou jen tak venku, to bylo skoro nemyslitelné. Jednak by vám ji skoro určitě někdo doopravdy ukradnul, druhak člověk v sobě jednoduše neměl to srdce. Nebrali jsme to jako kus železa postavený před barákem, byla v tom úcta a bylo v tom srdce – a nekecám, pamatuju i kluky, který mašinu pěkně po vyjížďce vyvezli zpátky k sobě do bytu, pěkně do čtrnáctého patra výtahem…
Jak se tehdy jezdilo?
Pojďme ale v našem vzpomínkovém sledu dál. Dejme tomu v roce 1997 byla průměrná výplata v Česku poprvé nad hranicí 10 000 korun čistého měsíčně. A s ohledem na tenhle finanční přísun se i jezdilo. Znát to bylo hlavně na výbavě – kožená bunda, či snad dokonce komboška, to byl obrovský luxus. Takže se i s oblečením kšeftovalo z druhé ruky, často se leccos obešlo kompromisem.
Já osobně jsem dlouhou řadu let měl čistě motorkářské vlastně jen rukavice (nádherný bílý Texport, bože, jak já je miloval). Jinak to ale byla „nepromokavá“ bunda z prodejny sport, kožené kalhoty à la jeans ušité ručně jedním krejčím (to bylo levnější než v motoshopu konfekce!) a vysoké boty z tržnice.
Jo, žádná velká „honorace“, ale objeli jsme v tomhle oblečení Evropu několikrát dokola a, světe div se, šlo to! Po první trudné cestě do Paříže jsme pochopili, že skutečně jediná opravdu nepostradatelná věc na motorku je nepromok, jinak to bylo o vrstvách oblečení na sobě, novinách na hrudníku, když byla zima, a bezpečnostních prvcích s indexem nula…
Každopádně, přežili jsme. Rád vzpomínám i na společenské akce té doby. Takový sraz v polovině devadesátých let, to byl takový meeting, motorky a jejich majitelé se sjeli na nějakém domluveném místě, pokecalo se, okoukli jsme, kdo co má a co by se mohlo hodit, řeč mohla být ještě tak o nějakém společném tipu na výlet nebo vyjížďce. To bylo fajn a příjemné. Co ale přišlo pak, tak to už nebylo pro mě. Ze srazů se staly víc rockové festivaly a my začali raději cestovat ven, rozkoukávali jsme se.
Do té doby jsme tady byli vlastně zavření skoro jako ve sklenici, v takové bublině a měli jsme o světě okolo značně zkreslené iluze. A když jsme pak vyjeli na motorkách, poznali jsme všechno na vlastní kůži, čuměli, jak kde lidé žijí, a bylo to hodně jiné, než kdybychom svěřovali svý zadky cestovce. Postupně jsme tomu doslova propadli a jezdili a jezdili, ne za žádným dobrodružstvím a překonáváním limitů, ale spíš jen tak pokecat a posedět a pochopit, jaké to v Česku jednou bude za deset, dvacet let (… a mimochodem, splnilo se!)
Devadesátky a život na silnici
Srovnávat by se toho dalo doopravdy hodně. Jako další téma na takové retro ohlížení mě třeba napadá obecně tehdejší vztah běžných automobilových řidičů k motorkám, před patnácti lety totiž rozhodně nešlo na našich silnicích hovořit o nějaké symbióze. Možná je těžké si to dnes nějak správně uvědomit, ale provoz byl dřív spíš takový ospalý, silnice umorousané, řidiči tehdejších favoritů, žigulíků a škodovek znali strop maximum 130 km/h a všechno ostatní bylo předaleko za jejich rozlišovacím prahem.
A teď si představte, že do tohoto klidu zasekla dráp doba hřmotných a ještě k tomu sakramentsky rychlých motorek. Ano, tady se s ohledem zpátky ani nejde divit tomu, že auta a motorky byly v té době na silnici skutečně nepřáteli. Pro běžného řidiče v autě to bylo cizí a je lidskou přirozeností, že to, co neznáme, toho se bojíme. Fakt to nejsou legendy, lidé nám tehdy schválně najížděli do stopy, vytlačovali nás ze silnice a nad slunce jasný jev, že jejich vymazleného plecháčka předjíždí lehčí a rychlejší motorka, brali jako urážku, kterou málokterý řidič unesl.
Dodnes si třeba pamatuju konec jednoho výletu, kdy jsem se do Prahy vracel po ucpané D1, auta stála v koloně a já tehdy, stejně jak jsem to okoukal v Německu, najel s mašinou do středního pruhu mezi auta a pomaličku si to sunul prostředním pruhem po čáře a – ano, skutečně se stalo, že hned tři zhrzení řidiči tehdy nelenili a těsně před motorkou mi otevřeli dveře!
Ale tohle už se vám dnes s největší pravděpodobností nestane. Doba se změnila, odrostla jedna celá generace, všichni máme jiné zkušenosti, vlastně všechno je tak trochu jiné. Jestli je to lepší, nebo horší, to tady soudit nebudu, ani bych to vlastně neuměl. Já se jen zabořil rukama do krabice plné fotek a na mysl mi přišlo pár historek, o které jsem se chtěl podělit. Proto jsem je sepsal a budu rád, když se najde pár lidí, kterým jsem ty roky tímhle článkem alespoň trochu připomněl. Bylo to dobrý a neříkejte, že ne…
Jako vždy od nás, něco na poslech ke čtení …ZDE
Porovnání cen
Pláčete, že je dneska draho. Zalovil jsem v archivu a tady je malá ukázka cen. Připomínám jen, že v tom roce 1998 se v ČR poprvé v historii přehoupla průměrná mzda přes hranici 10 000 Kč…
Nové motorky:
Ducati 900 Monster – 332 280 Kč
Harley-Davidson Fat Boy – 689 362 Kč
Honda 900RR Fireblade – 342 000 Kč
Yamaha XJR1200 SP – 296 239 Kč
Nové oblečení:
Kombinéza kožená Texport – 19 880 Kč
Bunda textilní Rollef – 4115 Kč
Arai Quantum – 15 850 Kč
Foto: archiv autora
