Svět je plný neuvěřitelných lidí, kteří dělají bláznivé věci. Někdo leze bez jištění na skály, jiný driftuje s tisícikoňovou károu pár cenťáků od srázu a další se zavře do sklepa, vymyslí pro jiné nepochopitelný cíl a pustí se do jeho realizace. Klišé o zlatých českých ručičkách je pravdivé, u nás máme opravdu šikovné lidi, to už víme dlouho. Ale to, co dělá Pavel ve své dílně, je pro nás stále ještě nepochopitelné.

 

Od obrázku…

Už jsme od Pavla Malaníka slyšeli tuhle větu jednou, když nám před pár lety ukazoval svůj předchozí projekt – čtyřválcové Torpedo (MH 11/2012): „Našel jsem fotku ze starých novin a rozhodl jsem se, že to podle ní postavím.“ Ano, chápete to správně – deseticentimetrový obrázek na zašlém novinovém papíře a pár informací, to byl základ. Pavel si obrázek nazvětšoval a pustil se do teoretické i praktické přípravy. To totiž není jen hromada dílů, které je potřeba vyrobit, ale také spousta výkresů a výpočtů. Ale on to tak má rád.

A co že to začalo v dílně na okraji Luhačovic pod rukama mistra vlastně vznikat? Pojďme si udělat malé okénko do historie. Začněme u jména John Alfred Prestwich, jehož zkratka J. A. P. nebude milovníkům starých motorek neznámá. Prestwich byl velkým průkopníkem a milovníkem techniky, jeho manufaktura vyráběla projektory a kamery, letecké motory, ale nejvýznamnější část výroby představovaly motory motocyklové. V letech 1904 až 1908 J. A. P. vyráběl kompletní motocykly, později se specializoval na dodávky motorů pro další výrobce jako Triumph, Brough Superior nebo HRD. A právě pod taktovkou geniálního inženýra Prestwiche vznikl v roce 1908 tenhle monstrózní dvouválec. Slovy čísel 2714 cm3 objemu, vrtání i zdvih 120 mm, úhel válců 90°, výkon kolem 16 až 20 koní.

 

V tu chvíli přichází na řadu další firma – The North London Garage sídlící na Corsica Street v Londýně. A právě tady dostávají nápad, že obří motor J. A. P. je ideálním základem pro motorku, která stanoví světový rychlostní rekord. Do hry se přidává šílený jezdec W. E. Cook, motor se stěhuje do jednoduchého rámu a na řadě jsou první pokusy. Po těch musel být rám přepracován, aby motor zvládl. Nicméně vše se podařilo a rekord byl pokořen. Psal se rok 1909 a tahle věc dokázala jet na trati v Brooklands rychlostí 90 mph, tedy 144 km/h. Z dnešního pohledu to sice nevypadá vůbec úchvatně, ale tehdy? Většina moderní Evropy ještě jezdila na koních a motorky byly naprosto v plenkách.

 

… přes materiál…

Pavel Malaník se ve světě starých motorek pohybuje už řadu let. Začalo to renovacemi předválečných BMW a pak se objevily první řemenáče. Při restaurování takových strojů bylo potřeba čas od času vyrobit nějaký ten nesehnatelný díl a tady vznikla myšlenka na výrobu vlastní motorky, respektive repliky. První byla jednoválcová Laurin & Klement a Pavel se v tom našel. Na dlouhé měsíce se zavřel do dílny a z hromady nezpracovaného materiálu vyrobil každý jeden díl do posledního šroubku. A přesně takhle začal i J. A. P. – jako hromada železa.

Samotná výroba jednotlivých dílů a kompletace motorky by vydaly na samostatnou knížku, do podrobností se pouštět nebudeme. Nicméně představte si obrábění stovek jednotlivých dílů od šroubků přes komponenty karburátoru, rozvodová kolečka, hřídele až po samotné válce a písty. Na celé motorce jsou koupené pouze pneumatiky, řemen a krásné klasické sedlo Brooks. Kompletní motor, jednoduchý karburátor a zapalování, to všechno si Pavel musel spočítat, nakreslit a vyrobit. Ráfky koupit? Nejde. Výroba trubkového rámu se pak oproti tomu zdá jako brnkačka, co?

Extrémní výkony, alespoň z hlediska moderních motorek, se sice nekonají, ale obří motor přeci jen nakrmit potřebuje. Proto je kromě hlavní nádrže, připomínající svým tvarem raketu, ještě druhá benzínová pod sedlem. To je lehká změna oproti originálu, jinak se Pavel snažil co nejvíce se mu přiblížit.

 

… až na dráhu

Krásné jarní odpoledne na letišti v Hoškovicích a zážitek z nezapomenutelných – Pavel se svým JAPem jezdí po dráze a snaží se změřit maximální rychlost. Není to žádná neskutečná palba, ale přesto na to člověk kouká s pootevřenou pustou. Ta obrovská hlučná věc se k vám blíží pomalu přískokem, jak slyšíte jednotlivé výbuchy motoru, mezi nimiž je citelný interval. Je to jako z jiného světa, jako kdybyste stáli na Hlaváku a místo moderní lokomotivy si to před vámi přihučela pára.

Na předním kole sice čelisťová brzda je, ale Pavel ji vyřadil z provozu s tím, že je spíš nebezpečná, než aby pomáhala. Ono s takhle velkým motorem a kompresí na letišti vlastně ani brzdu nepotřebuje, stačí to opatrně zavřít. Jízda samotná je krásně plynulá. Hodně zábavné jsou otočky velkými oblouky, kdy se Pavel snaží neztratit příliš rychlost. To by nebylo nic zvláštního až na dvě věci. Na motorce je vidět nízká hmotnost (originál vážil 115 kg a rozdíl nebude velký), k čemuž se přidávají velká úzká kola, spíš jako kolo. No a motor nemůže v takovém oblouku běžet stále, takže Pavel před příjezdem k otočce vyřazuje (jednokvalt), letí setrvačností, na druhé straně jen jednou paf paf, zase setrvačnost a až na rovině se motor zase pouští do své práce. Pro dnešního jezdce naprosto nepředstavitelná záležitost a pro přihlížejícího fascinující až vtipné.

A víte, co je na tom všem nejzábavnější? Že ani při jednom ze tří pokusů se nepodařilo naměřit rychlost. Neselhala ta doma vyrobená technika napodobující začátek 20. století. Selhala elektronika století 21., ani jeden ze dvou telefonů to prostě nedal. Že by síla motoru nebo duch W. E. Cooka? Ale ono je to jedno, to měla být spíš taková třešnička na dortu pro Pavla, ve finále na rychlosti nezáleží. Záleží na tom, že to jede. A jede to krásně. Není to jen socha s naprosto precizním zpracováním každého dílu, je to kus fungující techniky a historie. Pavel sice s úsměvem podotknul, že po dvou letech, kdy byl zavřený v dílně, na to teď na chvíli kašle, ale mně je jasné, že až zas někde narazí na starou fotku nějakého unikátu, nedá mu to. A my se opět těšíme na jeho zápal a řemeslo. Takových mistrů, jako je Pavel Malaník, totiž po světě moc neběhá.

 



Startovací proces

*Celá motorka je fascinující a nezapomenutelná, ale jedna věc nás přeci jen dostala do kolen ještě víc, donutila nás urazit sto let vývoje motorek během několika málo minut. Když totiž Pavel přivezl J. A. P. do Hoškovic a vyložil ho z vozíku, nastala příprava na start. A věřte, že od momentu, kdy se motorka dotkla koly země, do chvíle, kdy poprvé vyrazila na dráhu, to trvalo téměř půl hodiny. A chvílemi to byla práce pro dva (s Pavlem často jezdí jeho syn Pavel mladší, který nadšení pro techniku zdědil). Namazat řemen kalafunou, oběhnout motorku s olejem a vše řádně promazat, benzin vstříknout na několik míst, vše seštelovat, nastartovat přídavný startovací vozík s motorem ze sekačky a první pokus. Všude kouř, moc oleje, takže trochu popustit a zkusit to znovu. Pak to nechat ohřát, teprve teď obléct kombinézu a vyrazit. Sednout po tomhle na moderní motorku, otočit klíčkem, drknout do startéru a odjet – to je ten stoletý skok.

 


 

…a na závěr galerie úplně neskutečných detailů

 

1 komentář

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno