Dneska vám představíme stavbu, která je neskutečně funkční, postavená s obrovským nadšením a s minimem finančních prostředků, především díky talentu a šikovným ručičkám. Vítejte ve světě Petra Zaplatílka a jeho rudého Cafe racera.
Celé to vzniklo úplnou náhodou. Do redakce nám přišel mail od Víti Žemličky, což je, jak jsme později zjistili, stavitele Petra Zaplatílka kamarád v roli managera. Že jako mají zajímavou stavbu a jestli bychom nechtěli přijet, něco nafotit a co víc, jestli se nechceme svézt!
Kouknu na fotky, padám ze židle a okamžitě volám Somikovi, ať si fofrem udělá čas a my mohli vyrazit do srdce Krkonoš. Netrvalo to dlouho a stáli jsme před tímhle skvostem, koukali jak mlsný kocouři a poslouchali Petrovo vyprávění, ze kterýho vyzařovala opravdová genialita.
V jednoduchosti je krása
Klišé, řeknete si. Jenže v tomhle případě to přesně pasuje. Původní Petrova vize byla vytvořit co nejjednodušší a nejlehčí motorku, se sportovním duchem, s brilantními jízdními vlastnostmi, a to všechno v duchu filozofie Cafe racerů. Za základ posloužila dvoudobá stopětadvacítka Aprilia AF-1 Futura. Z ní pochází rám, zadní letmák, vidlice, kola a nádrž. A tady už začaly první úpravy. Zadní letmák se musel kvůli řetězovému kolečku motoru na levé straně zrcadlově otočit na druhou stranu.
To samé platilo o předních vidlicích, které se musely prohodit a brzdový třmen se přehodil na pravou stranu. To všechno kvůli tomu, aby kola vypadala z levé strany stejně. Původní podsedlová část putovala na smeťák a místo zaujaly dvě svařené ocelové trubky se zámkem na centrální pružicí jednotku, která je z Blackbirda a je uchycena napřímo, bez přepákování. Kola jsou původní a jsou nazutá na slicky ze závodní stopětadvacítky.
Teď se přesunem na motor. Což je čtyřdobá třistapadesátka od Rotaxu, která se používala ve starých endurkách od Aprilie a dokonce i v jedné soutěžní Jawě koncem osmdesátých let.
První kilometry
Nechápal jsem, jak je možný, že tak velkej motor do toho malýho stopětadvacítkovýho rámu padne jak ušitej. Sám Petr byl překvapenej, že to tam šlo tak krásně napasovat skoro bez práce. Úpravy na motoru se týkaly jen hlavy, kde byly vyleštěny kanály a v karburátoru upraveny trysky.
Svody a dvě stylový koncovky pod motorem jsou hand made a dodávají tomu postaršímu motoru hezkej šmrnc. Jak asi sami vidíte, tak rám, kyvka i motor prošly patřičným leštěním. Nakonec došlo na patřičnej styling. Mezi vyleštěné brýle putovaly dvě menší bodovky hezky nad sebe a nad ně digitální tachometr.
Nádrž z Futury se do celé linky moc hodila, takže zůstala na svým místě. A nakonec věc, která se mi na celé motorce líbila nejvíc – zadní podsedlovka se sněhově bílým sedlem a bobkem na konci, kterej je udělanej z nádrže starý Čezety a uvnitř je olejová nádrž, která byla zase v minulým životě malej hasičák (fakt nekecám :-))
To jsem vlastně zapomněl, motor má suchou skříň. Při pohledu zezadu vás nakonec dostane zadní světlo, které je udělané z hliníkového plíšku a v něm jsou cirkulárně poskládané LED diody.
Ochutnávka
Nakonec došlo samozřejmě na ježdění. Petr se navlíknul do kombinézy, nechal do sebe z kopce strčit, protože startér tu není (jsou to zbytečný kila navíc ;-)), a vyrazil zahřát okruhový slicky.
Zastavujeme u krásnýho klopenýho esíčka a po chvíli se skoro bez brzdění přiřítil Petr, fláknul s tím bez skrupulí do zatáčky a s kolenem zabořeným v asfaltě a s jiskrama od stupaček vypálil ven. A my tam stáli a čuměli jak jalový zjara. Nakonec došlo i na mě. Nasoukal jsem se do hadrů, vynadal si, že jsem si nevzal kombinézu a se staženou zadnicí, abych s tou nádherou nefláknul, jsem do sebe nechal strčit taky. Hodně radikální posaz, stupačky dost vysoko, aby se docílila co největší volnost v náklonu.
Sedlo je značně vzadu, takže sedíte skoro nad zadním kolem. Tak to přesně měly starý závoďáky. Motorka má obrácený závodní řazení, tak se dost soustředím, abych si v zatáčce nepodřadil. Motor neoplývá bůhvíjakým výkonem, ale celé to váží jen sto dvacet kilo, takže 40 koní nemá tolik práce.
Po chvíli si na všechno zvykám, obdivuju neskutečnou ochotu položit se do zatáčky, motorka se ani nehne a cítím, že hranice je ještě hóóódně daleko. Musím se přiznat, že oproti Petrovi, kterej to tam má najetý, jsem jezdil pěknou plíseň, ale jsem moc rád, že mi dal ochutnat. Celkově to byl super den, čímž chci klukům poděkovat za pozvání.
Foto: Jan “Somik” Somerauer
