Nenechte se zmást velikostí. Nový Duke 390 je plnohodnotná motorka. Čekal jsem na něj se zatajeným dechem, protože jsem doufal, že přihodí do placu to, co menšímu dvoukilu chybělo. Jaká tedy tahle novinka je a dokáže mě rozdráždit na těch správných místech?

Podle fotek vám musí být jasné, že s Dukem je ohromná sranda. Je to mašina, která vás bude bavit, i když jste ještě neotočili startérem. Jen se na něj podívejte – je jako poďobanej obličej puberťáka, kterej se právě rozzářil při nalistování prostřední strany hanbatýho časáku. Oranžový rám a ráfky z něj dělají fakticky moc krásnou věc, takže přehlídnu i ty ošklivý přepínače na řídítkách, na který jsem nadával už u 690ky. Dneska se totiž budu královsky bavit, nic jinýho mě nezajímá.

Radost!

Duke 390 je antidepresivum, továrna na radost. Jestli od něj čekáte, že se bude chovat rozumně a poslušně sklopí hlavu pokaždý, když nebudete mít náladu na řádění, můžete se klidně otočit a jít pryč – tady jste špatně. Tahle mašina nemá žádnou jinou funkci, než potěšit svýho pilota. Konečně motorka, která se nesnaží být za každou cenu kompromisem, aby se zalíbila co nejpočetnějšímu publiku. A to mě baví, to je správnej přístup!

Vypadá sice skoro stejně jako menší dvoukilo nebo dvacka, ale komu to vadí? Hlavní je, že ten motor letí jako splašenej a když mu dáte ty správný otáčky, na stovce budete za méně než šest sekund a při zalehnutí na šestku se rozmotá i lehce přes 170 km/h. To mi ke štěstí naprosto stačí, protože když motorku držíte jako hluchej a ždímete z ní tu poslední kapku výkonu, je to naprosto okouzlující zážitek, který se těžko k něčemu přirovnává.

Jasně, mít pod zadkem 200 koní může být vzrušující, ale z hlediska zážitků jedou tyhle točivý malorážky naprosto jinou ligu. Duke je takovej malej psychopat – chvilku neposedí, pořád se třepe a poskakuje. Na jedničku jde plynem na zadní a když tam včas vpálíte dvojku, můžete pomocí krásně dávkovatelné zadní brzdy balancovat na rovnovážném bodu až do doby, než vám dojde talent 🙂

Možná si řeknete, proč ze mě stříká takový nadšení – vždyť má jenom jeden válec, 44 koní a ne zrovna závratných 35 Nm. Na papíru to není žádná velká hitparáda, přiznávám. Čísla jsou jedna věc, jak ale ve skutečnosti jede, je něco docela jinýho.

Ano, abyste z něj dostali to nejlepší, musíte se snažit. Zapomeňte na otáčky pod hranicí pěti tisíc. Můžete ho sice používat i v tomhle rozsahu, ale smysl to dává pouze ve městě, kde nemá cenu jančit. To nejzábavnější pásmo je od sedmi do desíti, takže je to vlastně takovej bublavej dvoutakt. Když ho tam udržíte, bude zpívat. Když to nedáte, nebude to mít cenu. Ocenil bych proto líp čitelný otáčkoměr – tyhle digitální pidikostičky jsou asi cool, ale je na ně blbě vidět. Budíky jsou ale jinak přehlídkou informací, to chválíme.

Na motoru mě štvala jenom jedna věc a to je lehce ucukaný projev, když chcete jet plynule po městě v nižších otáčkách. Nepomohlo asi seštelování vůle na plynu, která byla už klasicky gigantická. Na tomhle by se mohlo ještě zapracovat a nebylo by co pomlouvat.

 

Jako velká motorka

Duke je sice rozměrově menší, ale úplná zakrslina to taky není. Jízdní pozice se mi líbí, ale je pravda, že tady není moc místa na její změnu – sedlo vás nikam jinam nepustí. Za jeden jsem na něm dal asi 300 km a nevadilo mi to, na delších přesunech to ale může být protivný. Na motorku trochu fouká, ale je to malý a lehký naháč, takže s tím prostě musíte počítat. Pokud nemáte rádi vítr, jezděte autem.

Na silnici z něj máte pocit takový veselý hračky, protože na každý povel reaguje velmi hbitě. Není nervózní, ani přehnaně aktivní, zkrátka moc dobře poslouchá. Na rozbitým asfaltu lehce poskakuje, ale to je dáno nízkou hmotností (139 kg). Místo toho, aby hrbol svojí váhou zarazil do země, maličko si na něm povyskočí. Není to nepříjemný, zvyknete si rychle a pak vás to už nepřekvapí. Ochota měnit směr a zatáčet je naprosto špičková.

Duke 390 by měli dávat jako povinnou motorku do autoškol. Tahle strojovna z vás totiž udělá lepšího pilota. Cítíte z ní naprosto všechno. Jak pracuje podvozek, co se děje s gumama, kde je limit přilnavosti. Továrna se konečně zbavila noname gum a Duke jezdí na výborných Metzelerech M5, které rychle chytí teplo a tím pádem drží. KTM k vám mluví hlasem, kterému rozumíte a ve správný hlasitosti, což je zdaleka to nejdůležitější a díky tomu můžete jet rychle.

K ovládání motorky mám jenom jednu výtku. Začněte i na takovýhle malý mašiny montovat nastavitelný páčky, prosím. Nemít možnost nastavit si chod přední brzdy je strašně škodlivý hlavně z pohledu výchovy nováčků, na který třistadevadesátka míří. Nezkušený pilot kvůli tomu velice lehce získá špatné návyky v ovládání motorky. Abyste totiž na brzdu vyvinuli dostatečný tlak (a tím pádem i odpovídající brzdný účinek), dva prsty na to stačit nebudou – nevěřte tomu, co píšou jinde – musíte použít všechny čtyři. To je z mojeho pohledu hrozně špatně.

Brzdy jsou silné, ale zazdít je nenastavitelnou páčkou mě prostě mrzí. K dispozici je i citlivé ABS, které ale nejde oficiálně vypnout. My vám ale poradíme, jak na to… Stačí udělat lehkýho spaloucha a ABS asi po vteřině protáčejícího se zadního kola hodí chybu a deaktivuje se. Po chcípnutí motorky ale musíte celou proceduru opakovat. Nebylo by lepší mít klasický vypínač na budíkách, jako to je na větších modelech KTM? 😉

Je super!

Někomu může připadat jako hračka, já ale po týdnu řádění vím, že je to dospělá motorka. Je dostatečně rychlá (sebere se i při předjíždění na dálnici kolem 140 km/h), má ohromnou chuť jezdit rychle a dělat bordel po světě. Navíc skvěle vypadá a pokud se budete krotit – což teda půjde těžko – dá se s ní jezdit kolem čtyřech litrů na sto. Čekal jsem, že Duke 390 bude pecka, a nezklamal mě. Za necelých 130 tisíc je to bomba. Sakra, mám chuť se zase projet!


Foto: Honza Karásek, David M. Bodlák

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno