Tradiční italská značka značně inovovala pro sezonu 2012 řadu V7 a hned z jara sezvala novináře z celého světa, aby ji ochutnali. Redakce Motohouse nechyběla a tak pro vás máme první dojmy
S čerstvými zprávami přijíždím z okolí italského jezera Como, krásné lokality, kde mimo jiné ve městečku Mandelo Del Lario sídlí také Moto Guzzi. Prezentace nových modelů probíhala přímo v továrně, testovací jízda pak po parádních silnicích v okolí jezera a v přilehlých horách. A jak to tedy všechno dopadlo?
Modely Moto Guzzi s označením V7 jsou v nabídce Guzzi už od roku 1967, v současné podobě se pak objevili na podzim roku 2008, kdy přišel jako první V7 Classic. Během následujících let se pak objevily také další verze. Po třech letech pak vedení usoudilo, že je čas na obměnu.
Tou asi nejzásadnější změnou letošních modelů je motor (750 cm3), který neprošel jen nějakou drobnou inovací, ale je zcela nově nakreslen a 70% jeho dílů je nových. Nové jsou hlavy válců, písty, ale také vstřikování nebo airbox. Zcela přepracována byla také převodovka (kdo čekal 6 rychlost, bude zklamán). Nedošlo sice k rapidnímu nárůstu výkonu (50 koní v 6200 ot. oproti 48,3 koní u starší verze) ani točivého momentu (60 Nm v 2800 ot. oproti 54,7 Nm u modelu 2011), ovšem obě křivky se vyhladily a navíc je znát nárůst obou hodnot v nižších otáčkách.
Motor ovšem není jedinou změnou. Vé Sedmičky dostaly nové zadní odpružení a nastavení přední vidlice, 22 litrovou kovovou nádrž a také lehčí hliníkové ráfky. Úplně jinak je to také letos s označením a výbavou jednotlivých verzi V7. Na vrcholu zůstává V7 Racer – café racer s chromovanou karoserií, sportovním podvozkem Bitubo a spoustou vymazlených doplňků. Ve středu nabídky pak sídlí V7 Special – dvoubarevná verze (bílo-červená nebo černo-žlutá) na drátěných kolech. Entry model V7 Stone pak vyráží do boje v matném lakování (bílá nebo černá) a s litými koly, které mu nesmírně sluší.
Na silnici
První, co mě praštilo, když jsem se na novou V7 Stone posadil byla větší nádrž, díky které působí celá motorka dospěleji, už to není takové kolo, jako loňská verze. Jakmile se ale rozjedete, naopak pocit z kola máte. Celá motorka je překvapivě mrštná a hravá. Oproti starší V7 je rozhodně znát lepší podvozek a také nižší hmotnost. Pohled do tabulky sice mluví o ztrátě pouhých 3 kilogramů, ale z toho se 2,3 kg týká kol, tedy neodpružených hmot a to dělá hodně. Takže na pocit větší motorka, ale jízdně lehčí a mrštnější. Skvělá kombinace.
Druhou část trasy jsem absolvoval na modelu Special, který se vlastně kromě drátěných kol a dvoubarevného laku od Stone ničím neliší. Drátěná kola jsou o 300 gramů na jednom těžší než litá a mě překvapilo, že to na prvních metrech bylo znát. Nic závažného, jen mě překvapilo, že jsem tak malý rozdíl vůbec poznal. Nicméně široká říditka, pohodlný posaz se skvělou odezvou od motorky a hlavně, ten motor!
Nemůžu ho pojmenovat jinak, než jako skvělou kombinaci retra a moderny. Cvaká a chrčí, jako každá Guzzi, ten typický feeling tam pořád je. Na druhou stranu se ale chová velmi civilizovaně a moderně – neškube, neprudí a hlavně překvapivě skvěle táhne. Kdybych neznal jeho objem, klidně bych si tipoval nějakých těch dvěstě kubíků navíc. Díky skvělému vyladění vám dává na výběr ze dvou jízdních režimů: buď si jedete kolem tří tisíc otáček a využíváte dostatku točivého momentu nebo mu naopak dáte možnost ukázat koně a točítěho od pěti do téměř osmi tisíc, kde se chová velmi sportovně. Na takový typ motorky až překvapivě. Ve spojení se skvělým podvozkem je to ale dost zábavné.
Jediné, co mi to narušovalo byly brzdy, ale pravda je, že většina motorek měla najeto kolem 300 km, takže brzdy ještě neseděly. Poslední úsek jsem absolvoval na V7 Racer, který naopak brzdil dobře a to má stejné brzdy. Ač jsem se na tuto verzi těšil nejvíc, nakonec mě až tak nenadchla. Do utažených zatáček v horách byla lepší široká řídítka a poddajnější podvozek. Ale dovedu si představit, že na normálních silnicích to bude se sportovním podvozkem a posazem super. A klidně si ťukejte na hlavu, ale věřím tomu, že hodně zábavy nabídne Racer i na okruhu. Každopádně u mě prozatím vítězem nejjednodušší Stone.
Závěrem
Kdo by čekal, že toho Guzzi nezvládne na retro modelu příliš mnoho vylepšit, spletl by se. V7 dospěla a stala se nejen zábavnější, ale také využitelnější pro každodenní ježdění a cestování. Továrna očekává nárůst prodejů a já nemohu jinak, než souhlasit. Těším se na příme srovnání s konkurencí, protože takhle na první pocit by se měli v Británii a Japonsku začít bát.
P.S. Na pravé fotce je V7 Racer vybavený příplatkovým příslušenstvím – kapota, výfuky, sedlo a zadní část. Co na něj říkáte?
Podrobný test Moto Guzzi V7 si budete moct přečíst v Motohouse 6/2012.
Foto: Moto Guzzi
