Když jsem kolegům oznámil, že se chystám udělat rozhovor s tímhle chlapíkem, kroutili nad mým rozhodnutím hlavou. Jako bych se snad rozhodnul sestoupit až do samotného pekla! No jo, ale ona trocha té „kontroverze“ musí být… V bedně a v novinách dělají z Roberta Rosenberga něco jako zvíře, a na druhý straně mám kámoše, kterej o něm neustále tvrdí, že je to úplně v pohodě borec, co má mašiny doopravdy rád.
Beru teda diktafon, foťák, sedám do auta… a peláším zjišťovat, kde je nakonec zakopaný pes. Zastavuju před malou vilkou, růžová fasáda, vedle mě auto pomalovaný čertíkama. Aha, tak tady se asi točí všechny ty filmy, o kterých každý tvrdí, „že je nikdy neviděl“. Nízkej plot, zahrádka. Zvoním, nulová odezva – pak ještě jednou, pán evidentně ještě vychrupoval. Tři minuty, Robert leze ven jen tak ve spoďárech (pousměju se pod fousy – a dojde mi, vždyť „on je vlastně ještě v montérkách“ :o)
Otevírá branku, a v tu vteřinu vysprintuje ven pes (fena) a pustí se do nefalšovanýho ultimativního souboje s jiným psem, kterýho vede kolem postarší panička. Akční scénka, ale jako vstup do rozhovoru s takovýmhle klukem nemohla být líp načasovaná. Psi jsou za minutku roztrženi, padne nějaký to ostřejší slovo, ale i upřímná omluva. Robert si jde utřít kousanec, který mu sousedovic pes dopřál. Ve vzduchu je cítit dusno a napětí, na vteřinku zaváhám, jestli je ve mně ještě nějaká odvaha vstoupit do toho pekelnickýho hnízda…
Robert: Teda, sis nemoh vybrat lepší den. Rvačka psů na ulici, já jdu za chvíli zas někam k soudu a večer mám ke všemu trénink boxu, protože mě za tejden čeká zápas. Hm, vizitka RR – no, tak čau…
MH: No čau. Bylo to docela efektní, co ti budu povídat. Ale v klidu. Hlavně že nikdo nikomu nic neudělal :o))
Robert: Jo, pohoda. Pojď dál. Tady si sedni a chvilku počkej. Trochu si to ještě otřu. O. K. Takže co budeme probírat?
MH: Mno, motorky, to je jasná. Chci vědět všechno na tohle téma. A hlavně to, jestli seš fakt fanda, anebo je to jenom póza.
Robert: Já a motorky, to je dlouhatánská story, už dvacetiletá. Kdysi jsem byl v Hořicích na závodech a tam jsem si jako malej had sednul na nějakýho Haryka (už ani nevím, co to bylo), a to byl konec. Absolutní nadšení, pár dní jsem nespal. Bylo jasný, že budu jezdit na motorkách, že tomu dám všechno, co bude v mých silách. Na začátku devadesátejch let jsem si za první vydělaný prachy koupil Aprilku, tehdá toho ještě takhle moc po ulicích nejezdilo, cítil jsem se jako král. A pak jsem to střídal, asi jako každej. Měl jsem Japonce, teď mám Haryka, je to přirozená cesta.
MH: Hořice, to jsme teda skoro krajani – začátky devadesátých let, to znamená, že jsme na tom skoro stejně s ježděním. Víš, co by mě zajímalo? Zkus porovnat tehdejší ježdění s tím dnešním, co se změnilo, co je jiný?
Robert: Super bylo, že motorek nejezdilo tolik, že kluci kolem byli jedna rodina. Pomáhali jsme si, dělali společný akce a tak. Byli jsme do toho magoři. Srazy byly pro fandy. Dneska u někoho zastavíš, když ho vidíš stát na krajnici, a on ti ještě vynadá – proč se do něj montuješ, že si ví rady sám.
MH: Moje řeč, mám to hodně podobně. Dneska už jízda na motorce není taková rarita jako bejvávala. Mně třeba chybí to, že se lidi za motorkou na ulici už ani neotočí.
Robert: Jasně, to už musíš jet fakt na nějaký šílenosti, anebo to musí řvát jako kráva. Jinak seš šedá myš. To stejný platí pro srazy. To už mi taky někdy leze krkem. Závody v tom, co a kolik kdo vychlastá… Já už dneska jedu jen někam, poslechnu kapely, když mě to baví, a pak jdu chrápat. Málokdy mám pocit, „že to byla fakt pecka“…
MH: Ty jsi abstinent?
Robert: Jo, nepiju, nekouřim. Ale vono i to je někdy hodně adrenalinový. Několikrát se mi takhle na akci stalo, že jsem do někoho zajel, ať na mašinu neleze pod parou, a hned jsem byl ten největší debil… No, a pak takovej hrdina stejně vyrazí a vydrží mu to přesně do druhý zatáčky…
MH: Hele, dělat z Roberta Rosenberga obránce zdravýho rozumu a dopravních předpisů, neženeme to někam, kde by to mohlo být až skoro neslučitelný s tvou pověstí?
Robert: Proč? Já na tohle prostě věřím. Proto se třeba snažím dělat všechno proto, abych získal „plný barvy“. Já prostě vím, že si ty lidi pomáhají, že to mezi nima funguje. Když jsem před lety zastavil u bouračky a pomohl klukovi, bral jsem to jako samozřejmost. A vím, že tady jsou lidi, který to mají stejně, a chci mezi ně patřit.
MH: Což znamená? A co si sám sobě dokážeš?
Robert: Momentálně jsem prospektem, čekám na plný barvy. A co si tím chci dokázat? Asi nic, prostě chci fungovat s takovýma lidma. Já vím, že si mezi sebou vždycky pomůžou, že se na ně můžu spolehnout, a to mě baví. Proto chci být součástí MC světa. Ono už to dneska taky není tak dramatický, jak se vypráví. Rozhodně to není o tom, že si někdo našije na záda nějakou nášivku, a MC mu za to na sraze rozbijou držku. Ale nějaký pravidla tam jsou a podle těch se jede.
MH: Hele, ale to mi stejně hlava nějak nebere. Trochu ten systém znám (a maličko mi evokuje vzpomínky na vojnu) a představit si tebe, jak někomu během zasedání MC vaříš kafe… no… to mi fakt moc nejde.
Robert: Já mám hlavně pracovní zásluhy (evidentně pobaveně). Když se dělala klubovna, tak jsem si první den rozříznul palec, druhej den mi spadla cihla na hlavu (to bylo na šití) a třetí den už jsem dostal hrábě a radši se kolem nikoho nemotal. Holt, tohle na mě moc není… si třeba vem, že jsem vyučenej automechanik a na motorce si nedělám fakt vůbec nic, prostě jí nechci ublížit.
MH: Jakej jsi jezdec? Používáš motorku každej den? Kolik najezdíš?
Robert: Jezdim furt, co to dá. Letos byl teda díky všem možným okolnostem takovej nejslabší rok, mám natočeno jen něco přes dvacet tisíc, ale motorka je pro mě otázka každodenní přepravy. Do města je to ideálka. A o víkendu, když je čas…
MH: Jezdíš tady hlavně po Praze. Jak to máš ty versus auta?
Robert: Tak s tím se zas na druhou stranu vážně nemažu. Motorka je štika, po městě v provozu mi dovoluje jezdit co nejrychlejc. To beru. S Harykem už to bylo ale za hranicí jeho možností, takže jsem přeskočil na Bullíka, ten je obratnější a nechá si víc líbit.
MH: Ty asi nebudeš moc typ pilota, kterej se po nějaký krizovce sesype a bude mu trvat rok, než se z toho vymotá…
Robert: Mno, tak to vážně ne (už dlouho jsem neviděl někoho smát se tak od srdce). Sedmkrát prasklá lebka a ještě s těma hadičkama jsem se rval do přilby… To neovlivníš. Většina bouraček není zaviněná motorkou, ale těma okolo – takže se na to buď dáš, anebo ne! Každej si musí dávat majzla, ale v každým klukovi je kus závodníka!
MH: Máš dvě mašiny, prachy, možnosti… máš vůbec ještě nějaký takový ten klasický motorkářský sen?
Robert: Jo, je to fakt, že mě víc než co jinýho omezuje nedostatek času, ale co bych dal jakože sen? To mě zas tak moc nenapadá. Hm, asi nějaký delší vejlety. Dát si měsíc klid a vyrazit na měsíc pryč. Kluci od Rangerů byli v Normandii, nebo nějaký Rusko, to by mě taky bralo.
MH: A snová motorka?
Robert: Za ta léta jsem se naučil, že je každej rok něco novýho a nemá smysl se za tím hnát. Mám podle svých představ udělanýho Road Kinga, řeším na něm drobnosti, jsem s ním sžitej a úplně mi stačí. Na cestování ideální a na blbnutí po městě je tu ten Buell, tak co chtít víc.
MH: Hele, člověče, mně to stejně nedá. Když už sedím na pokecu s někým, jako jsi ty. Musím se zeptat… Ber to třeba tak, že teď nás čte hodně kluků, podle kterých máš úplně všechno, co může chlap chtít. Hromadu holek, mašiny. Co musí člověk mít, aby se proškubal tam, kde seš dneska ty?
Robert: (konečně ďábelskej úšklebek) Mno, musíš mít hodně VELKÝ sebevědomí :o))) Rozumíš!
MH: Jasná. A třeba fakt otázka na porno. Kdybych si třeba řek, že si chci takhle vydělat na mašinu. Jak to udělat, kam se přihlásit?
Robert: Tak ti řeknu, nedělej to… Těch kšeftů, a ty honoráře už nejsou takový. Vydělávat v týhle branži není fakt jednoduchý. Já toho mám taky mraky okolo, aby to stálo za to, není to jenom o natáčení…
MH: Hele, ty nám bereš všechny sny. Tak aspoň dej tip. Na jaký motorky se líp lepěj holky? Co na ně funguje?
Robert: Tohle je taky o tom, že motorek už jsou hromady. Není to nic zvláštního. Dneska bych holku balil spíš na velký auto než na mašinu… a ani to podle mě není nějak jistý. Mně osobně se to spíš daří na tenhle ksicht :o)))
Hodinka určená k rozhovoru se pomalu blíží ke konci. Bereme ještě foťák a budeme na zahradě vymejšlet nějaký obrázky. Psi jsou už zavření, takže nehrozí žádný nebezpečí… Z garáže vyjíždí vymazlenej černej Haryk, už jenom podle zvuku je znát, že vevnitř je jen to nejlepší. „Je nádherně vypulírovanej,“ nadhazuju téma, ale Robert jen zavrtí pokérovanou palicí… „Ne, ne… tohle je výhoda týhle barvy, že na ní není nic vidět. Že bych se zrovna zdržoval nějakým mytím.“
Po chvilce příprav usazujeme motorku na trávník a RR se usadí do sedačky. Mám hrozně škodolibou chuť ho vyfotit s nějakým roztomilým úsměvem, třeba ho trochu i shodit… ale nedaří se. Prostě kdo se jednou narodí s takovým xichtem, tomu není pomoci. (Sorry :o)))
A jaký je teda tenhle postrach nevinných slečen doopravdy? No, rozhodně netrpí nedostatkem sebevědomí a nebude u něj asi problém dojít hodně brzy k nějaký tý pořádný explozi…
Je to jednou Robert Rosenberg, tak co bychom sakra taky chtěli. Ale když se dáte do rozhovoru o motorkách, je z něho najednou docela jinačejší stvoření. Baví ho to, má to rád a v mozkovně má všechno řádně srovnaný. Když popisuje svou motorku a zážitky, svítěj mu oči jako malýmu klukovi, a tak to prostě má být. Jsem rád, že jsme nakonec přece jen tenhle rozhovor udělali.
Foto: Honza Karásek
