Legenda, chce se říct. Dnes zkušený instruktor, který porychluje jezdce z celého světa na převážně evropských okruzích. Se Simonem jsme prohodili pár slov na okruhu v Aragónu.
Na okruhu je prakticky pořád. Počet kol, které v životě najel, by nikdo nespočítal (mimochodem právě kvůli velké porci najetých kilometrů používá měkčí originální sedlo), přesto u videozáznamu neúnavně vysvětluje, kde dělá jeho žák chyby. Vyzařuje z něj pozitivní energie a chuť předat své zkušenosti dál. V jeho společnosti se láskou k motocyklovému sportu nakazí úplně každý. Znáte někoho, jehož historky byste vydrželi poslouchat klidně celý den? To je pro mě Simon.
MH: Jak začala tvoje kariéra profesionálního instruktora?
SC: Po tom, co jsem skončil se závoděním, jsem na sebe nevzal kombinézu snad pět let. Úplně jsem se od motorek odfiltroval. Byl to můj způsob, jak se s tím vypořádat, přeci jen to byla velká část mého života. Jednoho dne mi můj bývalý parťák zavolal, že jim chybí jeden instruktor a jestli nechci jet s nimi. Šel jsem do toho a užil si to více, než jsem čekal.
MH: Měl jsi předtím s učením nějaké zkušenosti?
SC: Ne, nikdy předtím jsem nikoho neučil. Na škole jsem žádný vědátor nebyl, takže mě ani nenapadlo, že bych mohl někdy učit. Ale po tom, co jsem si to zkusil, jsem si uvědomil, že jsem v tom vlastně docela dobrý.
MH: Jak se vlastně pozná dobrý okruhový instruktor?
SC: Je jedna věc umět jezdit na motorce rychle, ale vysvětlit někomu, jak toho dosáhnout, je věc naprosto odlišná. Správný instruktor by měl umět rozpoznat, co jezdec cítí a co se mu snaží popsat svými slovy, i když to neříká úplně přesně. Musí se naladit na jeho vlnu a měl by se snažit představit, co jezdec právě prožívá, kde dělá chyby a proč. Důležité je, aby byl instruktor se svým žákem dostatečně propojený.
MH: Co je pro tebe jako instruktora nejzásadnější věc, kterou žákům předáváš?
SC: Mojí prací je vysvětlit přesně, kde tlačit víc a kde si dávat pozor. Výuka má hodně úrovní. Snažím se zjistit, co jezdec potřebuje a co chce. Když za mnou přijde závodník, rozhodně s ním nejednám tak v rukavičkách jako s hobby jezdcem, který si chce hlavně užívat a zůstat v pohodě. Mezi tím je velký rozdíl a na závodníka jsem o dost tvrdší. Vždy jsem upřímný, rozdíl je ve způsobu, jak to jezdcům podávám. Každý si to chce především užít. Kolikrát se ale stane, že najdu úsek na trati, kde je jezdec příliš pomalý a vím, že tam může jet bezpečně rychleji. A když se nezlepšuje, tak se ho zeptám přímo: „Chceš to, nebo ne? Tady je tvoje slabina, proč do toho nejdeš?“ Moje práce je dostat z nich to, co už v sobě mají. Když do toho jezdec neinvestuje sám, může utratit hromadu peněz bez hmatatelného výsledku. Pokud se do toho opravdu neponoří, nepůjde to. Někdy jsem fakt tvrdý: „Chceš, abych ti pomohl, nebo ne? Pokud chceš zrychlit a já věřím tomu, že to dokážeš, tak pojď, pojeď za mnou!“ Jestliže to dokážou, jsou pak neskutečně šťastní, protože něčeho dosáhli a zlepšili se.
MH: Sám jsi učitele nikdy neměl. Jak ses dostal na takovou úroveň?
SC: Myslím si, že přirozená schopnost a talent jsou důležité, ale nakonec je to pracovní morálka, co dělá rozdíl. Sám jsem se učil metodou pokusu a omylu. Spadl jsem, snažil se zjistit proč, kde jsem udělal chybu a jak můžu jet ještě rychleji. Když se můžeš učit od někoho, kdo už rychle jezdit umí, je proces poznávání o dost méně bolestivý, protože prostě nenaděláš tolik chyb. Moc jsem chtěl mít nějakého mentora. Taky jsem se o to pokoušel. Jednu chvíli mě učil Graeme Crosby, který jezdil generaci přede mnou. Byl jsem odhodlaný dozvědět se od něj všechno, co umí. Crosby byl skvělý novozélandský jezdec, ale neuměl vysvětlit to, co dělá. Nebyl schopný mi pomoct a nakonec to pro mě bylo velké zklamání. Fráze „prostě přidej plyn“ nepomáhá. Potřeboval jsem vysvětlit proč a kde.
MH: Měl jsi někdy ve své závodní kariéře problémy s motivací?
SC: Závodění je velmi těžké, stejně asi jako další sporty. Jsou dobré časy a ty jsou skvělé, ale pak jsou tu i špatné časy. Pokud to opravdu nechceš víc než cokoliv jiného ve svém životě, přestaneš to dělat, protože přijdou taková období, která stojí prostě za prd. To si říkáš, proč to vůbec děláš. A přes tyto fáze se nedostaneš, pokud tím nejsi stoprocentně pohlcen.
MH: Šel bys do toho znova?
SC: Ano. Kdybych na začátku kariéry přesně věděl, do čeho jdu, včetně těch horších fází, stejně bych do toho šel znovu. Mým dětem bych to ale nepřál.
MH: Proč bys nechtěl, aby tvé děti závodily?
SC: Pevně věřím, že nadšení pro sport nevychází z rodiče. Tohle musí jít zevnitř každého z nás. Otec na motorce nikdy nezávodil, neměl s nimi nic společného, zajímal se o koně a rugby. Na motorce mě naučil syn farmáře odvedle. Úplně mě to pohltilo. Říkal jsem si, že je to přesně to, co chci dělat. Asi rok jsem pak chodil za tátou. „Tati, tati, kup mi motorku,“ prosil jsem tak dlouho, dokud jsem ji opravdu nedostal. Pochopil, že si to jen tak nerozmyslím. Pokud by to můj syn nebo dcera cítili stejně, pak bych pochopil, že mají motivaci k tomu to aspoň zkusit. Pokud to z nich nevyzařuje, jakože ne, moje děti nejsou blázni do závodění, rádi na motorce jezdí už od mala, ale jen pro radost, pak nemá smysl je do závodění tlačit. Když vidím, jak někteří rodiče své děti vyloženě nutí, jenom kroutím hlavou. Ztrácí čas. Rodič může dítěti dát příležitost, ale ono samo si musí vybrat, co chce dělat.
MH: Na co jsi ve své kariéře nejvíce hrdý?
SC: Když se nad tím tak zpětně zamyslím, tak na to, že jsem si nevybíral sedačku podle peněz, ale snažil jsem se ve své kariéře neustále posouvat. Ze začátku jsem odmítl placená místa, nechtěl jsem jezdit národní mistrák, chtěl jsem závodit v mistrovství světa. Pokud se necháš zlákat penězi a ztratíš směr, může to být pro tvou kariéru fatální. Ve 24 letech jsem dostal v té době zatím nejlepší nabídku, co se týče peněz, ale vzal jsem radši neplacené místo ve světovém šampionátu. Byl to špatný tým, řekněme, že ze spodní části pole, ale byl to svěťák. 🙂 Zpětně jsem za toto rozhodnutí rád.
MH: Kterou motorku jsi měl za svoji kariéru nejradši?
SC: Nejsem ohledně motorek vůbec sentimentální. Lidi to nechápou, často se mě ptají, kolik jich mám doma, a já fakt nemám žádnou. Vůbec mě to nemrzí, mnohem víc mě zajímaly vždycky ty nejmodernější a nejlepší motorky.
MH: Nemáš nikde ani svoje kombinézy, helmy, poháry?
SC: Jednu dobu jsem sbíral kombinézy a helmy z každé sezony. Pak jsem byl ale na návštěvě u Barryho Sheena v roce 1998. Podíval se na zeď a tam visely kombinézy ze 70. let a já si říkal, proboha, ty vypadají hrozně. Uvědomil jsem si, že za dvacet let budu mít místnost plnou kombinéz, které vypadají strašidelně staře. Proč je radši nedat mladým jezdcům, dokud je mohou ještě využít? Jediný set, který jsem si nechal, byl ten, ve kterém jsem vyhrál Velkou cenu. Ten je jediný, ke kterému mám nějaký vztah. No a s motorkami to mám stejné.
MH: Jak se podle tebe motocyklový sport za ty roky změnil?
SC: Dnes je ježdění bezpečnější. Pneumatiky jsou mnohem lepší, elektronika, čtyřtaktní motory a stejně tak tratě jsou bezpečné, a to je dobře. Měl jsem štěstí, že jsem nezávodil v 70. letech. Co se mi ale nelíbí, je nadvláda elektroniky nad naším sportem. Je jako berlička pro jezdce, něco jako doping v cyklistice. V našich dobách bylo jedno kdo nebo na jaké motorce, ale každý mohl vyhrát. Pokud dnes nemáš dobrou elektroniku, nikdo si tě ani nevšimne, a to je smutné. Kdo má nejvíce peněz, dostane sedačku. Dříve musel být jezdec nejrychlejší, ne nejbohatší. V té době jsem byl na náš sport hrdý. Ano, i dnes vyhrávají ti nejrychlejší, ale je spousta jezdců, kteří tu šanci nikdy nedostanou.
MH: Jasně, největší změnou byl asi přechod ke čtyřtaktním motorům. V čem je oproti dvoutaktům největší rozdíl?
SC: Pokud měl člověk z dvoutaktu dobrý pocit, tím myslím, že byl perfektně nastavený, fungovaly pneumatiky a ty ses cítil sebejistě, tak pak to byla nejlepší věc, na které jsem kdy jezdil. Byly excelentní, výborné a tak lehké! Problém je, že většinu času perfektní nebyly. To je prostě závodění, motorka není nikdy úplně perfektní, ale pokud není dvoutakt v cajku, máš pocit, že ti chce ublížit. Bojuješ s ním a víš, že tě to nakonec bude bolet.
MH: Takže je to v obtížnosti nastavení?
SC: No, můžu porovnávat jen s tím, na čem jsem jezdil, takže pouze s dvoutaktní GP500. Čtyřtakt ti toho o moc víc odpustí. Máš širší využitelný rozsah, velice dobrou odezvu na plyn. To, co máš v pravé ruce, máš na zadním kole. Dvoutakt má, obzvlášť pokud je nastavení špatné, elastičtější odezvu. Jako by byl na gumě. Je to strašidelný. Nic a pak všechno naráz.
MH: Donington Park 1998, tvoje jediné první místo v mistrovství světa a porážka Micka Doohana. Považuješ to za svůj největší úspěch?
SC: Ehm, z hlediska výsledku ano, to je můj největší úspěch. Pokud bych ale měl zmínit svůj největší osobní zážitek ze závodu, nebyl by to tento. Později ve stejném roce jsem závodil nemocný na Phillip Islandu a ten jsem si užil víc. V prvním kole jsem byl sedmý a závod jsem dokončil na druhém místě, ale vůbec fakt, že jsem závodil s takovými jmény, jako jsou Criville, Checa, Biaggi, Barros, s jezdci, které jsem sledoval v televizi, ještě než jsem se dostal do mistrovství světa. Byli to mí hrdinové. Předjet je na trati a dokončit závod před nimi, to byl výjimečný pocit.
MH: Poslední otázka, kam si myslíš, že by měl začínající jezdec směřovat své úsilí?
SC: Není potřeba kupovat tu nejmodernější motorku na trhu. Začínající jezdec by měl koupit nějakou v dobrém stavu, ale pár let starou. Peníze, které ušetří, by měl investovat do času stráveného na trati a do instruktáže. Ze začátku je motorka mnohem schopnější než jezdec, který na ní jezdí. Jaký smysl má utratit všechny peníze za nejnovější bajk, když je může investovat do sebe. Důležité je tu motorku zvládnout, jinak nemůžeš jako jezdec růst. Pokud je ta motorka silná a jezdec se na ní cítí nervózně, bude stagnovat. Pokud je to naopak, že má malou motorku, ze které dokáže vyždímat maximum, bude schopný nalézt nové limity a jako jezdec poroste rychleji. Teprve potom může přejít na větší motorku.
Motovudu
Na podzim roku 2011 vypustil Simon Crafar do světa instruktážní DVD a knihu Motovudu – Dark Art of Performance. Natočil jej na MotoGP okruhu v Aragonu a teží ze Simonových vlastních zkušeností. Pokud se chcete dozvědet jak jezdit na okruhu rychleji a zároveň bezpečněji bez toho, aniž byste podstupovali zbytečné riziko, je pro vás Motovudu povinnou četbou. Možná si pamatujete na Simonův ultimátní power drift se Suzuki GSX-R 1000, který se objevil v traileru k filmu. Jeden moment měl motorku tak na štorc, že ani on sám nevěřil, že to vybere, jak se nám později přiznal 🙂
Mechanik Ondra Vymětalík
Se Simonem spolupracuji už čtvrtým rokem a trávíme spolu na cestách opravdu hodně času, takže jsme se stali velmi dobrými přáteli. Když vyšlo DVD Motovudu, s klukama z Okruháři.cz jsme pro něj udělali český překlad. Jakmile se pak Simon objevil v Brně s tím, že by potřeboval pomoct s motorkami, nabídnul jsem mu svoji pomoc a byla ruka v rukávě. Jako instruktor/učitel je podle mě jeden z nejlepších na světě, protože nejen, že má za sebou bohatou závodnickou kariéru, ale hlavně ví, jak to lidi naučit, a jak jim pomoct zrychlit. Navíc je s ním neskutečná sranda, a je to super chlap. Samozřejmě, né vždy je to s ním jednoduché, protože je to určitým způsobem perfekcionista, ale za ty roky jsem získal hodně zkušeností nejen jako mechanik, ale i do života. Simon je také skvělý vypravěč, takže znám opravdu hodně příhod a zákulisních drbů ze světa MotoGP. Ty ale bohužel nejsou publikovatelné :).
Na cestách si ze mě často dělá srandu. Například při příjezdu na hotel recepčním nakuká, že jsem jeho manžel a oni pak na mě celou dobu divně zíraj. Simon byl v mládi dost rebel a závodění ho zachránilo před špatným stylem života. Poučení pro všechny, naučte své děti lásce k motorkám a nezbydou jim peníze na alkohol a drogy 🙂
