Dvanáctkové Dorsoduro toho slibuje hodně. 130 koní ve dvouválci a široká řídítka, to je jasný povel k silničnímu chuligánství. Nebo je to jinak?
Pokud byste to nevěděli, tak velké Dorsoduro má základ v menší sedmpade, která už nějakou dobu jezdí. Když přišla, všichni jsme si kolektivně stříknuli do gatí z toho, jak suprově vypadala. Ostré křivky doplňoval dvouválcový motor, trubkový rám, široká řídítka a dvojice výfukových koncovek šoupnutých pod sedák. A k tomu nóbl italské jméno s nemalou porcí tolik žádané exklusivity. Na papíře to byla naprostá bomba.
V reálu ale byla jízda na sedmpade lehkým zklamáním, nebo spíš očekáváním něčeho, co nepřišlo. Nebylo to šílené supermoto, které bude všude jezdit po zadním a nutilo tě dělat smyky, byla to vcelku pohodová motorka na příjemnou projížďku – spíš partnerka než soupeřka. My sice nadávali na elektronický plyn, který v sobě nemá skoro žádnou dávkovatelnost, ale i tak se sedmpade dobře prodávala, od roku 2008 tomu bylo přes 13 000 kusů, a to je pořádná porcička!
Velkej stroj
Když přišla velká dvanáctka, rozsvítily se nám oči ještě víc. S menší sestřičkou sdílí podvozek (i když má trochu línější geometrii) a její motor má základ právě v sedmsetpadesátce. Je to skvělý motor na silnici, má spoustu síly a točivého momentu, i když nám v něm chybí trocha živočišnosti. Rozhodně to není ostré supermoto a cítí se jinak, než třeba KTM SMT. Je v něm víc klidu a dospělosti, nechce v každé situaci za každou cenu jančit.
Je jasné, že se Aprilia rozhodla pro cestu použitelnosti, než aby to byl kulervoucí motor. Jeho 130 koní je více než dostatečných, i když na papíře to rozhodně není nejsilnější dvouválec v galaxii. Čísla jsou jedna věc, skutečný výkon přenositelný na silnici pak ale věc naprosto odlišná. A v téhle disciplíně Dorsoduro exceluje. Je jisté, rychlé a relativně zvladatelné. Véčko má dost síly v nižších otáčkách, takže odpouští i línější způsob jízdy, kdy zrovna nechcete zuřivě skákat po řadičce. Znova musíme připomenout, že tohle není pravověrné supermoto. Dorso si dělá třídu samo pro sebe, nejde ho totiž dost dobře nikam zařadit. Mám z něj pocit, jako by to byl velký naháč s opravdu radikálně vysokým posezem. Fyzicky je to velká motorka, což může menší jezdce zpočátku maličko vyděsit, ale stačí se rozjet a jeho váha je rázem v trapu.
Kontrola funkce
Motorku máte díky širokým rejdům perfektně pod kontrolou, což dává pocit nezranitelnosti a bezpečného ovládání. Sedačka vypadá hodně sportovně, ale je překvapivě pohodlná i při delších jízdách. Tady je nutné ocenit i chytrou polohu stupaček, které nejsou zbytečně vysoko a nohy tak nemáte přehnaně zalomené. Dorso je motorka, na které se bude dobře cítit jak prcek, tak i dvoumetrový pořízek. U Aprilie jsme si v minulosti zvykli na bezchybné zpracování a tahle dvanáctka to jenom potvrzuje. Z každého komponentu je cítit smysl pro detail, který někdo nakreslil s láskou a péčí.
Krásný rám, zlaté vidlice nebo uchycení radiálních třmenů – všechno je absolutně nejvyšší kvalita. Stejně tak i digitální budíky, které nabízejí víc informací, než jsme do časáku schopni dostat. Ovládání sice trochu skřípe a není zrovna intuitivní, ale jak ho dostanete do ruky, je to pohoda. Lehké zpoždění neřešte, prostě to tak je a není to žádná vada.
Na off-road zapomeňte
I když jeho jméno říká, že se mašina nebojí ani lehkého terénu, bude rozumnější, když na něj zapomenete. Zkoušeli jsme to a nebylo to zrovna nic příjemnýho. Hlavním limitem je čistě silniční obutí, které mašinu posílá to smyků i při opatrném přidání plynu. Jasně, Aprilia má kontrolu trakce, která v takových chvílích pomůže, ale motorka vám dá hodně rychle najevo, že tohle se jí nelíbí. Vidlice jsou pevné a díky nic má na rychlé silnici Dorso hodně velkou jistotu, ale na skoky byste měli raději zapomenout. Odraz a let je sice fajn, ale tvrdý dopad bude bolet vás i mašinu.
Lepší je na silnici
Daleko lepší je vzít motorku na širokou a rychlou silnici, tam se totiž cítí nejlíp. Všemu vládne motor, který se může zdát líný (neletí k červenému poli tak drtivě, jako třeba Multistrada), ale uděluje jízdě řádnou razanci a rychlost. Dorso miluje rychlé zatáčky, kde se díky výborně tvarovaným rejdů perfektně vede. Podvozek je pevný a snese i hodně velké náklony, brzdy jsou silné a s dostatkem citu, ABS pomůže, pokud máte problém s citlivým dávkováním.
Super věc na ostré a zábavné projížďky. Pro mnohé z vás, kteří byste o velkém Dorsu právě začali uvažovat, bude jistě dobrá i informace, že to ale je pořád víc klasická motorka než ostré supermoto. Poznáte to hned i z pocitu řízení, zatáčení je víc tupé, alespoň oproti sportovním speciálům. Těžko se to takhle na papíře vysvětluje, ale každý, kdo se na něj projede, vám to asi potvrdí. Není to nic vyloženě špatného, je to jeho vlastnost a je mi jasné, že spoustě lidí to může vyhovovat.
Pro mě je daleko důležitější fun factor. Samozřejmě, 130 koní umí zvednout přední kolo do oblak, když si zrovna usmyslíte, ale podvědomě budete vědět, že se to motorce nelíbí. Nejdřív vás přes ruku plácne kontrola trakce (naštěstí jde vypnout) a potom budete bojovat s elektronickým plynem, ve kterém stále není potřebný cit a dávkovatelnost. Je to o hodně lepší než na první verzi sedmpade, ale pořád to není tak dobrý, jako poctivý lanko. Rozumím trendu, proč to tak je – přepínatelné palivové mapy se můžou hodit a pokud je nová motorka nemá, má hodně ztíženou výchozí prodejní pozici – ale tohle by opravdu chtělo zlepšit. Zbytečně to kazí dojem z jinak dobrý motorky. Pravda, pokud jste zvyklí na moderní motorky, asi vám to vadit nebude, ale tomu, kdo si pamatuje karburátorovou dobu, se pravděpodobně zalesknou oči steskem…
Cestování
Dorso jsme protáhnuli i po horských silnicích kolem Liberce a tam se znovu ukázalo, že daleko líp mu jdou rychlé zatáčky. Ve vracácích budete sice cítit hmotnost, podvozek jako by změknul, ale stále je ti pro normálního smrtelníka dostatek přesnosti, takže nízké stupačky budete brousit o zem celkem bez problémů, což je občas sranda, ale pozor na to – i tohle má svý limity. Dorsoduro je ale překvapivě dobrá motorka na cestování, dobře se cítí i na dálnici v legálních rychlostech. Malý štítek odvádí slušnou práci a směruje vítr až nad vaše ramena. Motor se na šestku převaluje v otáčkách, které zbytečně nevibrují, a díky prostoru v sedle můžete často měnit pozici a tím pádem se pomaleji unavíte. Jo, tohle mu jde opravdu dobře.
Pro a proti
Dorsoduro je hodně komfortní, rychlá a jistá motorka. Brzdy jsou silné, podvozek na rychlé silnici exceluje. Dokonce se s ním dá docela pohodlně cestovat. Je to taky fantasticky vypadající mašina, která má výbornou techniku a kvalitní zpracování. To jsou jeho hlavní přednosti. Nemůžeme se ale zbavit dojmu, že by to mohlo být do budoucna víc supermoto, hlavně teď, když na trh přišel Caponord, který je hodně povedeným sladěním všech běžně vyžadovaných vlastností. Takže Dorsu se otevírá do budoucna prostor pro „nabroušení“ a až bude mít daleko větší chuť na blbnutí, potom bych ho ihned bral!
Řekli jsme o sedmpade a dvanáctka je jí hodně podobná…
” Dorso by měl bejt vetší grázl a frajer”, Carlos.
” Ty ses úplně zbláznil. Jo, pod čtyři tisíce nejede a cuká, ale na sedmi tisíci má fakticky pořádný koule, a to mám rád. Musíš ho víc ždímat, pak začne fungovat. Vůbec si nedovedu představit, co bys od toho chtěl, vždyť právě tohle je ta motorka, která udělá z každýho zaprděnýho plechovkáře v Praze (ale i jinde) naprosto odevzdanýho hlupáka!” – Somik
„Dorsoduro bych za sportovní motorku nepovažoval vůbec. Je to hebká imageovka do města, dva laďáky dozadu a naděláte parády. Lehoučkej čumáček rozřízne vzduch a prdelka co ti zatroubí na pozdrav. Ve skutečnosti je to ale víc o tom, že máte sexy-motocykl prémiový značky Aprilia, a můžete se těšit jedinečným zpracováním, italským citem pro detail a pocitem, že máte něco „fortelnýho“ a “extra”. Tohle dá jen málokterá jiná…“ – Karas
Foto: Karel Táborský
