Zapomeňte na všechno, co jste si až dosud mysleli o Harlejích! Všechno je jinak. Tohle je úplně jiná liga. It´s not a chopper, baby. Až doposud byly všechny sériové Harley-Davidsony více či méně povedenými variacemi na téma čopr, cruiser a touring. Všechno tohle neodmyslitelně patřilo k auře značky.

Dokonce i vloni testovaná sestra tohoto stroje s chybějícím X na konci na mě působila trochu čoprovitě, a to i přesto, že jasně hrála na stejnou notu jako tahle černá krasavice.Ovšem teprve u XR1200X mohu s klidným svědomím prohlásit: „Tahle motorka je naháč.“ A stačilo tak málo!

A co jako…

Nestává se mi to moc často, většinou potřebuju pro nadšení z motorky ujet pár kilometrů, ale tady to bylo hned. Po dvou zatáčkách a jedné dlouhé rovince „házim kuknu“ na Carlose a směju se tomu, jak doposud ohrnoval nos: „Hele, je to v pohodě, doladili to, je to ono!“. Zcela jasně si totiž vzpomínám na pocit částečného zklamání při loňském testu XR1200 a na ty věci, které ho způsobily.

Prvně jsem si u XR1200 stěžoval na divný, příliš vzpřímený posaz, díky kterému nebyla perfektní odezva od předního kola. Xko má sedlo posazené o 3 cm výš a nižší řidítka trochu víc ohnutá dopředu, takže posaz je perfektní. „Cítím, dědečku, já to cítím!“ Druhým negativním faktorem předešlé verze byla měkčí a hlavně nenastavitelná přední vidlice. U XR1200X mi natvrdo nastavený a skvěle komunikující podvozek přišel tak dobrý, že jsem se zpočátku ani nepodíval, co to je zač.“

O to větší pak bylo moje překvapení, když jsem si na světlech všimnul vršku přední vidlice: „Cože? Tyhle Showy přece znám.“ Správně, XR1200X je vyzbrojeno upsidou Big Piston Forks, kterou najdete třeba na GSX-R1000 nebo ZX-6R. Také na zadku už nedřepí dvojice obyčejných pružin, ale libové sportovní odpružení od stejného výrobce. Tak tohle fakt má smysl.

Koncertní předehra

Do třetice změna sice nesériová, ale o to významnější – laďák Sebring GP6, který si na testovačku namontovali na Šalamounce. A nejde jenom o neuvěřitelně krásnej zvuk, ale hlavně o to, že motor konečně může dýchat. V sérii vám totiž nepřijde, že by měl mít devadesát koní, působí líně, jako by mu něco chybělo. Teď už nechybí.

Žádné zdlouhavé roztáčení setrváku, kolik dáte na heftu, tolik máte na kole. A pokud dáte hodně, na první dva kvalty cítíte, jak se zadní guma rve s přilnavostí, a vyrážíte s pocitem, že za vámi nemůže zůstat nic než spálená země. A to nejsou Qualifiery od Dunlopu rozhodně žádné traktorovky, ale slušné lepivky.

Není to jenom pocit, ta motorka opravdu umí zmizet z místa vmžiku. Překoňovaná sice nějak extra není, ale motor táhne perfektně odspodu a 100 newtonmetrů taky není málo, obzvlášť pokud se maximální hodnoty točivého momentu dočkáte už pod hranicí čtyř tisíc otáček. Ručička otáčkoměru se od volnoběhu pod dvěma tisíci sbírá bez odporu a cukání, od tří tisíc kmitá nahoru s velkou chutí, kolem pěti je cítit lehká díra, pak se ale síla vrací a maká až do další díry na sedmi. Pardon, to už je omezovač. Co otravuje? Chci ještě, ještě, ještě!

Původ na dvou kontinentech

Když se tak na tenhle stroj pozorně koukám, napadá mě, že to vlastně není Amík. Také sama domovská továrna si pro první představení v roce 2006 (tehdy verze bez X) vybrala Intermot v Kolíně nad Rýnem a vůbec se netajila tím, že je tahle motorka primárně určená pro starý kontinent.

Jinak by také tak dobře nezatáčela, za mořem se na to tolik nehraje, a u H-D už vůbec. Evropské jsou také brzdy, a to nejen výrobcem (italské Brembo), ale hlavně svou funkčností. Když už i Carlos prohlásil: „Tohle je nejlíp brzdící Harley-Davidson!“, nemá cenu o tom dál diskutovat.

Jasně, ten oldschoolově vypadající dvouválec s OHV rozvody je jednoznačně americkou záležitostí, stejně jako jasný designový odkaz na flattrackový speciál XR750, ale zbytek motorky na mě působí kontinentálně. Jednoduchý vzhled, žádná cingrlátka a zbytečnosti, takhle se přece vždycky stavěly naháče u nás. Mohli bychom se sice bavit třeba o jednoduchosti původních amerických chopperů, ale tohle je úplně něco jiného. Odmyslete si motor, nápis na nádrži a s lehkou změnou tvaru byste klidně mohli tipovat Itálii nebo Británii jako zemi původu.

Kým je?

Dost už o jeho kontinentální schizofrenii, řekněme si, co je to vlastně za motorku, pro koho je. Pořád se snažím přemýšlet, s čím by se dala srovnat. Yamaha MT-01 má sice podobnou stavbu, ale její velký dvouválec se zdaleka nechová tak sportovně a také v zatáčkách ztrácí. Ducati Streetfighter nebo KTM Super Duke jsou přece jen jinde, hlavně výkonem. Mohl by to být velký Monster, ten má hodně podobné hodnoty výkonu.

Ale ne, už vím, tohle je Griso. Jo, má sice o dvacet koní víc, ale pocitově jsou si tyhle dvě motorky naprosto nejblíž. Co tím tedy chci vlastně říct? Že je to specifická motorka, která se v řadě rozhodně neztratí, že má sklony slušně vás protáhnout jakoukoliv sérií zatáček, ale zároveň je schopná vás pohodlně dovézt i na delších štrekách, že má styl, že si říká o laděný výfuk, ale hlavně, že je to naháč. A to je u H-D novinkou.


Foto: Karel Táborský, Jakub Verner

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here