Moc bych si přál, aby tahle motorka fungovala. Je pěkná, agresivní, levná a na papíře má všechny správný předpoklady k tomu, aby zabodovala. Ale mám trochu strach z toho, že to bude jen další ubulený čtyřtakt.
Loni nám proklouzla mezi prsty. V našem testovacím kalendáři sice měla svoje pevný místo, dokonce už nějak ke konci května, jenže v den, kdy jsme ji měli vyzvednout, přišel telefon od páně Halbicha: „Kluci, nejezděte, malou Ninju včera někdo rozstřelil. Je K. O., oprava bude na dlouho – nedá se nic dělat, máte smolíka!”. V normálním případě bych byl smutnej, ale tenkrát zvítězily moje kacířské myšlenky. No co, stejně to bude vydechlina – znáte to – dneska, dneska tyhle motorky už nemají tu šťávu, chybí jim dvoutaktní živelnost, je to jenom pozlátko, akorát to pěkně vypadá a nejede….
A tím to skončilo. Prostě šmitec. Malá Ninja byla pro MH08 tímhle škrtem definitivně pohřbená.
Vyšla na mě
Letos to bylo podobný. Zase je černá a zase vyšla v testovacím kalendáři na první pěkný jarní dny. Tentokrát ji naštěstí nikdo nepocuchal, takže už stojí tady u mě doma vor haus a já si ji přeměřuju v poměru se sousedovo zahradní sekačkou. No, a zas si nemůžu pomoct, v hlavně se mi honí to stejný, ona loňská písnička. Nezletilá, ukňučená, nedospělá…
No nic, ten tejden nějak přežiju, pak už budeme mít půjčenou šestku, to bude jiná zábava. Malá Ninja na mě ale v tu chvíli hodí očkem, zastydím se a po zádech mi přejede husina. Ta nenápadná školačka náhle promluvila: „Tak už ses vykoktal, chlapečku? Ti říkám, že si to spolu dáme úplně v pohodě, a nakonec ještě budeš po nocích vzpomínat a vzdychat…!”
Otočím se k ní a je mi jasný, že neumí lhát. Jedna projížďka a jsem její – jen její… Kája se opět zamiloval… Ta bestie ví, jak na mě, čím mě okouzlit. No, může za to ten malej motor. Prťavej dvouválec s obsahem 249 kubíků. Prostě nic, o čem byste domů psali dlouhatánský dopisy. Jenže v továrně z něj dokázali vydolovat celých 33 koní, což je porce, která na jízdu naplněnou tím pravých motorkářských adrenalinem bohatě vystačí. Věřte mi!
Motorka letí jako splašená a moji oblíbenou okresku směrem na Městec letím rychlejc, než bych si to dovolil na mnohem silnějších motorkách. Ten řadovej dvouválcovej motoreček je zkrátka úžasnej. Na volnoběh na sebe okamžitě prozradí malej objem, ale když otočíte heftem, letí k červenýmu poli na dvanácti tisících jako o život. Použitelný otáčky pro jízdu jsou od třech tisíc a kolem osmi devíti má jízda největší šťávu.
Hned na první vzdech je poznat, že se jedná o moderní, vodou chlazenou jednotku a ne nějakej dejchavičnej starej vzducháč, kterej by se do takovýhle rozpočtový motorky sám nabízel. Svůj původ má sice ve starý GPZ250, ale továrna tvrdí, že je motor ze 70 procent novinka. Vačky jsou ostřejší a nová je hlava válce, což posunulo točivý moment ve středním poli do mnohem zajímavějších čísel. Řadová koncepce rovněž umožnila vyšší otáčky, než jaký by Melandri-juniorům dovolil jednobuch (sorry, junioři od Hayate).
Aby se navíc uspokojili i zelení objímači stromů (důchodce z Vysočiny nevyjímaje), připravuje palivovou směs nové vstřikování – po starých karbecích ani památka. Odpadá tak nutnost přikrmovat studený motor sytičem a trápení, zda utáhnout tam anebo tam. Ne ne, jak je vidět, tady se na motoru se nešetřilo, a to je dobře. Jsem moc rád, že pořádně rychlou a zábavnou dvěpade umí kromě Yamahy (jejich WR250 je úžasný) i v Kawasaki comp., což jasně ukazuje na pokrok, kterej motocyklovej průmysl v oblasti technologií za poslední roky udělal.
Jen se připravit na ostrou chuť
Kawasaki nenaplácala chytře na kapotáže kupu dvěstěpadesátkových nálepek, jediná malá je na zadní podsedadlovce. To samozřejmě znamená, že neznalej člověk vůbec nepozná, že máte jenom dvěpade, a to se nám líbí.
Ale nedá mi to, musím se ještě vrátit k tomu motoru. Když poprvé podržím na jedničku plnej, musím si trochu protřít oči a ujistit se, že mi do včerejšího špenátu Somik nepřimíchal nějaký to svoje voňavý koření. Na první kvalt dá malá Ninja skoro šedesát! To je už hodně velká hra…
Takovej prďola prostě nemá právo bejt takhle rychlej a zábavnej, jak je tohle možný? Zběsile tam kopu další kvalty, nechávám točky až k red-line a řehním se jako trouba. Tohle je hravost jako z dvoutaktů, nemůžu si pomoct. Ta chuť, ta radost, tohle se prostě povedlo. Máme nafoceno, teď nás čeká asi 40 kilásků po dálnici na Prahu. Ženu malou Kawu na dálniční přivaděč, taková pěkná pravá zatáčka s dobrým asfaltem.
Takových moc není. Dva kvalty dolů, posunout zadek lehce na vnitřek a dát plnej – uuuuuhhhh, jinak to nejde. Uzoučký gumy sice nenapovídaj, že bych s nima dal Brno pod 2.10, ale i tak posílám Ninju při prvním průjezdu až na koleno. Ale jo, nechá se a ani nemám pocit, že bych dělal něco „proti pravidlům”.
Na dálnici konečně můžu prcka pořádně protáhnout. Stoupám, plukovníku, stoupám 🙂 Myslím tím tacháč. Je sice hnusnej, černej a nudnej, ale ukazuje moc zajímavý čísla. Po několika desítkách sekund se ručička zastavila na čísle 170! Ne, to prostě není správný. Za mnou jedoucí Karas na Fazeru jenom nechápavě kroutí kokosem a vůbec se mu nedivím. Stopade to jede furt, i do kopce. Jenom pro lepší představu – Ninja 250R umí stovku za pět a půl vteřiny, což je stejně rychlý jako Impreza WRX. Už chápete, o čem tady pořád dokola melu? RAKETA! (a skoro zdarma!!!)
Rodina divochů
Abych se ale jenom nerozplýval nad motorem, musím vám napsat něco o zbytku motorky. O hnusných budíkách už víte, takže to je asi tak všechno, co se dá kritizovat. O. K ., na předku nejsou USD vidlice, který by Ninje slušely, ale i tyhle klasický fungujou dobře. Nejsou nijak zbytečně tvrdý, aby vám vyklepaly ledviny až k uším na špatný silnici, ale zase to není protivná rozměklina. Tak akorát, řek bych.
Brzdy jsou taky v pohodě, předek je klasickej dvoupístek s jedním kotoučem (mimochodem moc pěkně zpracovaný a vykousaný, takový máme rádi) a zastaví motorku bez křeče. Malej objem motoru a vstřikování znamená, že Ninja skoro vůbec nežere, a i když budete tahat jako smyslů zbavení, budete mít problém překročit pětilitrovou hranici. Jestě jednu výtku mám – moc se mi nelíbila ovladatelnost v malých rychlostech, třeba při kličkování mezi autama v koloně. Řidítka jdou moc zlehka a občas jsem měl pocit, jako by se trochu zavíraly. A to je asi tak všechno. Jo, a ještě jedna věc, řekl bych „nečekaná” – při mé výšce 170 cm i hodně, hodně pohodlná!
Palec nahoru
Nechtěl jsem ji mít rád. Chtěl jsem napsat, že Kawa ustrojila do pěknýho kabátku starou motorku a pověsila na ni zajímavou cenovku. Jenže kecal bych, kdybych vám řekl, že jsem si to neužil. Za ty peníze je to opravdová pecka. Možná bych se vyhnul klasický zelený barvě, protože v týhle černý vypadá dospělejc, ale to je samozřejmě už jen a jen na každym z vás…
Foto: Honza Karásek
