Máte pocit, že všechno to, za čím se ženete, nutně potřebujete ke štěstí? Stačí přeci tak málo, jak jasně dokazuje svezení na Kawasaki W800.

Dlouho jsem přemýšlel, jak vám to všechno, co jsem během čtyř dnů s touhle motorkou zažil, popsat. Jak to udělat, abyste pochopili, jak na mě zapůsobila? Pak mi došlo (po jejím vzoru), že prostě jednoduše. Tohle bude tak trochu jiný test, projedete se mnou půl republiky a podíváte se všude, kde jsme s W800 byli.

 

Na počátku byla krása

Pravda, pokud na to půjdu takto, měl by test začít dál v minulosti. První setkání s W800 jsem totiž prodělal předloni na podzimní milánské výstavě, a už tam jsem cítil podivný tlak v hrudníku, jako bych se zamiloval nebo co. Vždycky jsem měl retra rád, ale Kawa jako by byla ještě o kousíček dál. Prostě bez mučení přiznávám, že na tuhle motorku jsem se těšil z celé sezóny nejvíc. To by mohlo vést k podezření ze zaujatosti, ale jak brzy pochopíte, chystalo se na mě pořádné překvapení.

Všechno ježdění na W mělo být podle hesla „jak to vypadá, tak to jede“ jenom o poklidném brblání po okreskách, a přesně tak tomu bylo při mém první svezení na Kawasaki dni. Během půlhodinky, kterou jsem na W800 měl, jsem si užíval zátah motoru odspodu, klídek a nádech retra (to si prostě připadáte jako Marlon Brando; ten byl ale hezkej, víš, Some? – pozn. red).

KAWASAKI W800

Na první pocit mě zaujala jedna z úžasných vlastností W800 – její lehkost. Motorka je sice téměř celá ze železa a v kolonce hmotnost nenajdete žádné zázračné číslo (pro srovnání – Kawa ER-6 váží o 16 kg méně), ale už při manipulaci na místě působí motorka lehkostí kola a to se nemění ani při jízdě. Je to způsobeno jak dobrým rozložením váhy, tak úzkými koly. Všímám si také bohužel i jedné negativní vlastnosti, a tou jsou „nebrzdy“, jak to trefně pojmenoval jeden z kolegů novinářů. Rozhodně neočekávám od takovéto motorky brzdný účinek Superduka, ale tahle Kawa brzdí opravdu hodně málo, a to především přední solo kotouč, zadní buben naopak překvapil pozitivně.

V tento moment bych měl připsat ještě něco o pocitech z motoru a podvozku a test by mohl být u konce. Myslel jsem si, že vyjádření: „Je to úžasný, přepne tě to do jinýho levelu. Kdybych věděl, že už nikdy nebudu muset se svojí motorkou ujet víc jak 300 km za den a že nebudu muset na dálnici, tak tenhle stroj kupuju,“ které jsem po prvním svezení poslal kamarádovi, bude konečné. To jsem se ale setsakramentsky spletl.

 

Den první – …unesen vlastním mozkem

Jako první si během ostrého testu užívám Kawy v pražském provozu, po vyzvednutí v Braníku směřuji na druhou stranu metropole ke kempu Džbán (cca 15 km). Je blbý čas, a tak je celá Praha jeden velký špunt, což mi ale vůbec nevadí, protože na proplétání kolonami je W800 jako stavěná. Uzoučká, mrštná, motor hodný a poslušný, navíc táhne krásně odspoda, takže není potřeba moc řadit.

Během akce na Džbánu se ke kruté zimě přidává déšť, takže se začínám smiřovat s tím, že cesta domů do Liberce nebude žádný med. Když vyrážím, ukazuje teploměr na benzínce 6 °C, což by standardně vedlo k nejkratší cestě domů rychle po dálnici. S W800 je to ale jinak.

KAWASAKI W800

V poklidu si užívám jízdu po zapadlých okreskách a jen tak matně tuším, kde zhruba jsem. Občas si takovéhle „záměrné bloudění“ užívám, ale musí se na to sejít nálada, počasí a motorka. Parametr počasí dnes teda chybí, ale o to víc si užívám ten motocyklový sen. V hlavě mi zpívá Janis Joplin a do toho běží myšlenka: „Na co vlastně potřebuju výkon? Proč se všichni ženou za sílou motoru a proč touží po počítačích zabudovaných v motorce? Není tohle to nejlepší, nejčistší svezení?“ Odpověď zní: Je!

V tomto rozpoložení narážím na ceduli Mělník a začínám se rozhodovat, kudy domů. Motorka má na mě zvláštní vliv. Místo abych pelášil nejkratší cestou přes Boleslav do tepla, volím směr Dubá. Tuhle silnici miluju, ale děsí mě akční provoz o letních víkendech. Ale hurá, dneska tam teda opravdu nikoho na motorce v protisměru nepotkám. Motor vůbec nevytáčím a mám pocit, jako by to vůbec nepotřeboval. Držím ručičku otáčkoměru někde mezi volnoběhem2,5 tisíci, kde přichází trochu nepříjemné vibrace. Bohatě mi to stačí, na pětku můžu jet od 70 do nějakých 110 km/h, což je v tomhle počasí až až.

Domů dorážím po dvouapůlhodinové 200 km dlouhé cestě a absolutně nechápu, co mě to napadlo. Jsem totálně promočenej a vymrzlej, ale stejně jsem si to užil jak dlouho nic. Večer nemůžu usnout a pořád přemýšlím o té zbytečné (?) honbě za výkonem, kontrolami trakce a já nevím čím ještě. Těším se na další den.

KAWASAKI W800

KAWASAKI W800KAWASAKI W800 


Den druhý – stylovka v ulicích

Ráno je počasí trochu lepší, a tak hned mažu do garáže a vyrážím do města. Tuhle motorku přeci musí vidět všichni kámoši! Jízda v otevřené přilbě je trochu nepohodlná, pořád je pod deset stupňů. Jo, holt stylařina, to je dřina 🙂 Brblám si na klídek a nechápu, kolik povyku W800 způsobí. Tolik otočených hlav jsem už hodně dlouho nezažil. Kdekoliv zastavím, vždycky se najde někdo, kdo motorku okukuje, a dost často se lidé také ptají, co to vlastně je. Na motorce je totiž pouze jeden jediný nápis Kawasaki, a to zezadu na sedle, kde si ho většina nevšimne. Navíc pro laika působí jako veterán. Tohle mě fakt baví, frajeřiny s touhle Kawou naděláte hromadu. Ano, jsem asi machírek…

KAWASAKI W800

 

Den třetí – změna postoje

Provádím rychlý přesun do Milína u Příbrami. Nemám moc času, takže volím dálnici, a tenhle moment je pro mě jedním z největších překvapení testu W800. Mám ve zvyku, když s testovanou motorkou vyjedu poprvé na dálnici, nekoukat na tachometr, ustálit jízdu v rychlosti, která je mi příjemná, a teprve potom zjistit, jak rychle to vlastně jedu. Upřímně, tohle jsem fakt nepobral – valím 150 km/h! V naprosté pohodě jedu rychlostí, kterou se standardně přesouvám i na většině ostatních motorek.

Chápete to? Tahle motorka není jen retro na nedělní projížďku, s ní se můžete klidně vydat i na dálniční přesun, a jak se ukáže později, tak i jakékoliv jiné cestování. Pravda, po čtyřech hodinách lítání na nových testastrettách mi chvilku přijde W800 nudná a pomalá, ale tenhle pocit trvá tak čtvrt hodinky, než se s ní dostanu do tempa. Ze středočeského Milína je to nějakých 140 kilometrů krásných okresek do jihočeského Brandlína, kde mě čeká víkend s bandičkou z Cafe Racer Clubu. Konečně se ukázalo slunce, a tak mi nevadí přidat trochu na tempu.

V tu chvíli objevuji druhé použitelné spektrum otáček motoru. Když překonám rozpětí 2500 až 3500 otáček, kde jsou nepříjemné vibrace, zrychluje najednou ručička otáčkoměru ochotněji a s ní i ta druhá na tachometru. Držím se tedy mezi 3500 a 5000 otáček, občas zaběhnu i výš směrem k omezovači. Bez problémů držím rychlost přes 120 km/h, chce to jenom řadit. Přeci jen to není litr.

KAWASAKI W800

Ta motorka je prostě famózní, on tuhle rychlost totiž bez problémů zvládá i podvozek. Není to sportovní jízda, motorka se vlní, ale drží a nemám žádný pocit strachu. A co víc, je to neuvěřitelně zábavné. W800 se opravdu vodí jako kolo, do zatáčky se jí chce. Finále mého dnešního překvapení přichází, když večer dorážím do Brandlína. Podle budíku mám dnes natočeno 320 kilometrů a rozhodně netrpím. Jsem zdravej, nic mě nebolí a cítím, že by nebyl problém vyrazit na další cestu. V ten moment musím vzít zpět svůj první závěr – jet s W800 po dálnici a víc jak 300 km za den není žádný problém. Mám pocit, že bych s ní klidně vyrazil na cestu kolem světa.

 

Den čtvrtý – v zajetí retromilců

Ráno postáváme s pánama z Cafe Racer Clubu na dvoře, popíjíme kávu (jak jinak) a prohlížíme si W800. Mám radost, přijde mi, jako by do téhle společnosti patřila. Těší se všeobecnému uznání a po vzhledové stránce dostává jen pár černých puntíků: „Fakt nechápu, proč když je celá motorka z plechu, udělají kryt královské hřídele z plastu. Ta japonská mentalita je vážně zvláštní,“ zní ta nejzásadnější připomínka. „Že jí chybí karburátory, je smutný, ale alespoň tu stříkačku šikovně schovali,“ pokračuje kritik. Já přitakávám a ještě přidávám jeden komentář. Je to sice drobnost, ale vážně mi vadí digitální displej na tachometru. Chápu, že je praktičtější, ale je to jak pěst na oko.

Tím ale veškerá kritika končí, jinak už dostává W800 jen samou pochvalu. A nejen za to, jak vypadá, potěší třeba i praktická stránka. „To snad není možný, já padnu. Ono je, kluky japonský, napadlo udělat vzadu háčky na bagáž, tomu bych nevěřil,“ zní z davu. Ano, pakování není naprosto žádný problém, stejně tak jako jízda ve dvou, tedy pokud druhý neváží sto kilogramů, pak je to trochu nepříjemné. Ale vyrazit si s nějakou tou Chamtivkou Půlenou (rozuměj dámou) je úplně v pohodě.

KAWASAKI W800

Odpoledne vyrážíme na vyjížďku a Kawa mě znovu utvrzuje o své použitelnosti. I přesto, že nejsem žádný závodník, daří se mi držet kluků na Monsterech nebo Zephyru, a to nejedu žádnej hrot. Jasně, litry mi ujíždějí, ale tihle by mi po pravdě řečeno asi ujížděli, i kdybych jel na svojí jedenáctpade. A u ní se mi ještě nikdy nepodařilo dostat na průměrnou spotřebu 4,6 litru na sto. Neuvěřitelný.

 

Někdy později

Závěrečný den už byl jen o nezáživném přesunu do hlavního města a ne zrovna veselém vrácení motorky dovozci. Nebudu popírat, dnes, pár dní po testu, se mi po ní stýská. Chybí mi to ševelení královského hřídele, její hravost a hlavně ta jednoduchost. Jak kdysi prohlásil designér Miguel Galluzzi: „Vše, co potřebujete, je sedlo, nádrž, motor, dvě kola a řídítka.“ A přesně tohle vyjadřuje Kawasaki W800.

V dnešní době, kdy se motocykly stále více plní počítači a jízda se stává opravdu blbuvzdorná, je tahle motorka jednou z mála, co se navrací k samotným kořenům, k základu. Navíc v sobě slučuje úžasnou každodenní použitelnost a tradičně výborné japonské zpracování. Před lety se u nás W650 příliš nechytla, jenže tehdy ještě trh nebyl připraven. Dnes se retromotocykly těší velké oblibě, a pokud Kawasaki neudělá chybu v marketingu, bude se W800 dobře prodávat. A co teprve, pokud by se Japonci vydali cestou Triumphu a Moto Guzzi a připravili verzi Cafe Racer a Scrambler.

Za sebe řeknu závěrem jen jedno: Tohoto testu jsem se vůbec neměl účastnit. Beznadějně jsem se zamiloval a kudy chodím, tudy přemýšlím, kde vzít na W800 peníze. Nešťastnej pán.

 KAWASAKI W800


 

HISTORIE

Přímým předchůdcem letošní novinky je samozřejmě model W650, který se začal vyrábět v roce 1999 a na některých trzích vydržel deset let, než ho zahubily emisní limity. Nejpodstatnějšími rozdíly oproti W800 byly karburátor namísto stříkačky, vrtání (72 mm oproti 77 mm), pár detailů v designu a v neposlední řadě lahůdka v podobě kick-startu. Historie W ale u značky sahá mnohem dál.

První motocykl s tímto označením se objevil už v roce 1965 (tedy pouhých 6 let po Triumphu Bonneville). Model W1 byl v té době motocyklem s největším objemem v Japonsku, nutno ovšem dodat, že to nebyl tak úplně výrobek Kawasaki. Ta koupila další japonskou společnost Meguro, která vyráběla v licenci britské BSA, W1 bylo přesnou kopií motocyklu BSA A10 Golden Flash 650. Velmi zábavné je porovnání výkonu W1 a W80047 koní oproti 48, rozdíl 46 let. Japonský výrobce se tímto motocyklem chtěl prosadit především na americkém trhu, což se mu ale ve větší míře nepovedlo. BSA a Triumph měly za mořem lepší pozici. Kawasaki se ještě pokusila o drobné změny, v roce 1968 se objevila W2 se dvěma karburátory a o pět let později W3, ale úspěch se dostavil až s dvoutaktním tříválcem Mach III v roce 1973.

KAWASAKI W800

Pak se Kawasaki na nějakou dobu s tímto typem motorek odmlčela, aby v roce 1998 přišel model BJ250 Estrella. Ten byl jednou z prvních vlaštovek nastupující vlny retromotocyklů. Čistý jednoduchý motocykl s jednoválcovým motorem (17 koní) se stal velmi oblíbeným nejen v Japonsku, ale také v Evropě. Pak už cesta vedla k W650.

Foto: Honza Karásek

2 KOMENTÁŘE

  1. Ten „plastový kryt“ horního soukolí královské hřídele není minelou „japonských inženýrů“ ale naopak velmi praktickou fičurou aby si člověk nepropálil díru do hadrů v oblasti kolene a následně i to koleno .. 🙂
    Přece jenom plast je méně tepelně vodivý než kov, že?

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here