Aby se nějaká značka stala slavnou takovým způsobem, aby ji bylo možné označit za kultovní, musí mít za sebou kromě dlouhé historie taky pořádně silný příběh, nejlépe pěkně divoký a pořádně šťavnatý

Důvod, proč se Harley-Davidson stal tak slavným v USA i po celém světě, je ten, že na něm začali jezdit první ortodoxní členové hnutí MC, což neuvěřitelně pomohlo vybudovat patřičnou image značky jako stroje pro ostrý hochy. Ještě před tímto velkým americkým třeskem se v Anglii zformovaly dvě skupiny „fandů jedné stopy“, které se vůbec neměly v lásce – Mods a Rockers.

Členové první z nich frčeli na masňácké módě, ulice brázdili na skútrech Vespa nebo Lambretta a vysedávali ve stylových kavárnách ve městech. Rockers vznikli v chudinských čtvrtích, oblíbili si motorky značek Triumph, Norton nebo BSA a jejich ocvočkovaná móda doplněná laminátovým škopkem a leteckými brýlemi je známá dodnes. Hromadné bitky a permanentní konflikty s policií, jež obě skupiny vyvolávaly, si v současnosti málokdo dokáže představit.

Britským značkám Norton, BSA a Triumph díky těmto historickým událostem patří dodnes (samozřejmě krom jejich velkých závodních úspěchů) velká sláva. Jednou z motorek, kterou angličtí Rockers rádi používali a nejrůznějším způsobem upravovali, byl právě Triumph Bonneville. A zde je jeho vzkříšená, dnešní podoba.

 

Paměť neklame…

Na Bonnevillu jsem naposled jel skoro před třemi lety. Bylo to pět nádherných slunečných dní, kdy jsem si užíval každý okamžik, kdy jsem na něm seděl. Každé vrknutí plynem, každý průjezd zatáčkou, každý pohled na ten nádherný kus motorky, která jako by přiletěla z Liverpoolu šedesátých let.

Moc mě tedy zajímalo, jak to bude teď, jestli to budu cítit stejně, jestli mě jízda na něm ovládne stejným způsobem. A už jak přede mnou znovu stojí, nemůžu se ubránit pocitu, že krom pár italských motorek a strojů typu Superduke mě tohle prostě fakt baví. Mám tu čest s modelem T 100 a čeká mě krásný ride po teplé Pálavě.

… ale vzhled ano

Oproti standardnímu Bonnevillu tu máme drátěná kola, dvoubarevné lakování, gumové placky na nádrži a ještě větší porci retra. Charakter paralelního dvouválcového řaďáku se těžko k něčemu přirovnává. Jeho vibrace jsou citelné, ale zvláštním způsobem jemné.

Má příjemně rozložený točivý moment a ve středních otáčkách i slušnou jízdní dynamiku, se kterou se dá pracovat. Takže i když od něj nemůžete očekávat nějaké závratné výkony, pokud víte, jak se k němu chovat, jde s ním jet velmi svižným tempem, aniž byste měli pocit, že motorku nějak přehnaně ždímáte.

Posez je příjemně uvolněný, s přirozeným úhlem nohou i polohou řídítek, která mají i optimální šířku a zahnutí. Díky tomu máte motorku velmi rychle v ruce a pod kontrolou. Celý stroj má hezky nízko těžiště, takže se velmi snadno ovládá už od nejnižších rychlostí. Hravě se překlápí z jednoho oblouku do druhého, a kdyby mě dost brzo nezastavovaly drhnoucí stupačky, řekl bych, že má i docela blízko k naháčům podstatně modernějšího ražení.

Pérování je sice dost měkké a po trubkovém rámu nemůžete chtít bůhvíjakou tuhost, ale nejde říct, že by se Bonnie někde významně kroutil nebo nepříjemně houpal. Tahle vlastnost mě na něm baví skoro nejvíc (teda hned po jeho úžasným vzhledu ;-)). Tváří se jako obstarožní záležitost, ale funguje jako moderní motorka. Větší výtku bych měl jen k brzdám, jejichž výkon je dost průměrný. Brzda je tupá a cit na páčce nic moc.

 

Good choice!

Když si vezmeme současné retromotorky, které mají světoví výrobci v nabídce, musím s klidným svědomím říct, že tohle je prostě nejpovedenější záležitost z nich. Poctivě postavená z plechu, s designem opravdu velmi podobným původní motorce a vytříbenými vlastnostmi. Motorka, která kromě svého historického odkazu i skvěle funguje. Dokážu si s ní představit cesty do práce, výlety i příjemné svezení v krkonošských zatáčkách. A ta paráda, jakou dokáže udělat všude, kde se s ní objevíte, ta taky stojí za to.


Foto: Jan Somerauer, archiv

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno