Je osm hodin ráno a já právě dělám to samé co teď vy. Koukám na obrázek Grisa a očima jej doslova ohmatávám

Přední kolo s mohutnými kotouči, bytelné vidlice, klasické kulaté světlo a do stříbra oblečená kaplička s budíky. „Princezna,” to je slovo, které mě napadne jako první. Všechno tak, jak to má na takovýchto „poctivých naháčích” být. Klasický evergreen, na který se ale u Grisa najednou nalepí ruka italského designéra a brousí z toho všeho drahokamy. Mohutností dýchající dvojitý ocelový rám táhnoucí se sebevědomě do neuvěřitelné délky a sex-appealem potažená linka nizoučkého sedla. Hrubost a křehkost v jednom celku – tohle je nejvíc, co vám můžou motorky kdy dovolit!
Ta motorka je dlouhá jako kráva,” odhaduje tady vedle mě Somik, pacholek asi přesně ví, co mi právě šrotuje v makovici. Přikyvuju…

Ale jsem přesně v tom správným zaujetí, takže se nechci ( ani kámošem) nechat vyrušovat. Chci přijít na to, co mě na ní tolik přitahuje, co mě na ní tolik láká. V té bílé vypadá taková čisťoučká, nevinná – a právě ten kontrast mezi mohutnými prvky konstrukce a jemnými linkami designu, to bude ta nejsprávnější „návnada”. Motor je prostě „sval”, svody jsou okatě vystrčené nohy notně protřelé provokatérky, a navíc ještě výfuková koncovka, jejíž bachratost a žebrování jako by měly celou tu hromadou železa podepsat… A na druhé straně jemňoučká podsedlovka či linka nádrže štíhlounká jak nitka. „Něco velkého je přilepené na něčem křehkém (a nebo obráceně, jak chcete), to je tahle Guzzi,” opět se přidává do mého snění Som a mně nezbývá než se probudit a podruhé mu přitakat. Existuje jen málo věcí, kde je tenhle kontrast tolik znát…

Síla tradice

Ale dost teoretizování, zatvrzelým guzzistům se už asi stejně protáčejí panenky, protože tady rozebírám jejich dávno daný a pevný hodnoty – a to možná s takovou naivitou, až hanba… No a přitom je jejich Griso krásný už dávno a tenhle model je zajímavý hlavně tím, že jde za hranice. Že má nový motor a že je díky právě tomuhle motoru tím nejmodernějším, co nám Guzzi teď prodá.

Novinkový motor má označení V8 a nám všem musí být jasné, že se jedná o jádro osazené na každý válec čtyřmi ventily. Tudíž vychytávkou, která by měla tuhle motorku udělat nejen současnější, ale také tišší, výkonnější (o cca 20 koní víc než jedenáctka) a s přijatelnější spotřebou (dvouventiloví zatvrzelci naopak kontrují, že u klasické konstrukce to byla víc otázka jednoduchosti a menší potřeby servisu – no nevím proč, zeptejte se majitelů).

Motor má (podle fabriky) něco kolem 80 % nových stavebních dílů (tj. cca 550 komponentů), a i když vychází z koncepce známé generace dvouválcového 90º OHV motorů, je tu vlastně všechno postavený na hlavu. „Řízení ventilových rozvodů je tu ponovu“, vysvětluje mi stále nadšený Somik, „pohon vaček v hlavách je tu prováděn řetízky – ale tentokrát v zadní části motoru, což zlepšuje obtékání vyhřátého motoru vzduchem a zlepšuje jeho chlazení. Navíc k tomu všemu připočti i nucený oběh oleje v motoru, který tu zajišťují dvě koaxiální pumpy, jedna o výkonnosti až 25 litrů za minutu, které mají za úkol dostat potřebné množství oleje včas nahoru, právě do hlavy až k rozvodům. No takhle je to jednoduchý a takovou z toho udělali neuvěřitelnou chuťovku!”


Všechno vymyšleno pro to, aby tahle motorka mohla pracovat s vyšším výkonem (až 110 koní), k čemuž jí dopomáhej Bůh a taky nové injektory od Magneti Marelli.
A ještě jedna poznámka pro všechny ty, kterým tolik voní takzvaná klasika… Rozhodně se nelekejte toho, že by čtyřventilová technika byla u Guzzi až tak převratnou novinkou. To zasejc teda prrrrrr, braši…

I tady už to má nějaký vývoj a první „Quattro Valvole” se ze vrat fabriky vycouralo už v polovině osmdesátých let. Tehdejší modely V75 měly ovládání OHV přes tyčky a vahadla. Zajímavý byl v MG i případ profesora Wittnera, který jezdil motory Guzzi s rozvody vlastní konstrukce, a dokonce s tímhle čtyřventilem i úspěšně závodil! Čehož si firma samozřejmě nemohla nevšimnout a převzala řadu řešení do časem velice úspěšné Daytony… A tak dále, a tak dále – i o tomhle právě takovéhle motorky jsou. Že když ji doma postavíš v garáži, víš, že si přivážíš nejen kus moderní techniky, ale taky tradici. A teprve tím se můžeš doopravdy pokochat.

Síla modernosti

A u téhle Guzzi mě to nějak zasáhlo dvojnásob. Snad proto, že jsme oba dva takoví jemnocitní tlušťoši…

Čímž jsme se, takzvanou „oslí smyčkou” dostali zvolna i ke druhé kapitole testu. Tedy k tomu (pro mnohé důležitějšímu), jak se na tom vlastně doopravdy dá vyřádit?
Od převalení V8 ze stojánku na „dvě” až po uvedení do počátečního pohybu jsem si myslel, že to bude nejhorší svezení, co jsem kdy zažil. Je to hodně dlouhý (1554 mm rozvor!!!), a přitom s nizoučkým sedlem. Jezdec na motorce leží, je tak trochu přetažený dopředu nad nádrží – což je bezpochyby, a nejen na první zkoušce, až trochu neobvyklý. A nezachrání to nijak obzvlášť dlouhá postava, s tou jste zas porůznu z motorky vystrčení… (Somik tady jen souhlasně pokrčil rameny). Správný úhly posedu najdete až tak po prvním odpoledni, zapřete se do řidítek a budete si lebedit. A poprvé si pochrochtáte, že jste rádi, že jste si nakonec koupili tuhle, a ne třeba Horneta, protože u Guzzi neustále cítíte ten „kus” motorky pod varlátky. (I když pro rychlé jezdce je tu upozornění: na Hornetu budete stále o 95 % rychlejší a 93 % jistější než s Guzzi!)

… Ahoj… mistře…” Stojím na semaforu a nade mnou svítí červené světlo – 30 cm vedle mě rovněž bílá italská plechovka. Vím, že mu po bliknutí ujedu, ale i tak si užívám tu chvilku špagetářského souznění. Koukám do okýnka, černá fólie na něm přináší do toho celého trochu tajemna… je to jak v nějakým divným filmu. Ale baví mě to, vím, že za vteřinku začnou takový poloviční závody! Obstojím?

Motor pode mnou se vlní, na každé přidání plynu mi dá ránu mezi roztažené nohy – hm, vždycky jindy pevně opřené o silnici. Potvora, pomyslím si, ale dám jí ještě napít… za chvíli už čuchám to zelené znamení.

Už už je vidět, že z vedlejší silnice auta přibrzďují. Mačkám spojku (jde ztěžka, potvora), chystám se na tu chvíli. Kvalt jde dát lehko, převodovka se nevzpouzí, je dobrá, přesná, i ona má svůj styl. Držím na dvou tisících otáčkách. Blik, zelená. Aháááááá. Tak takhle ty to máš. „Napojit, pustit  a zapojit…” Čtyřkolová italská elegance mi ani nedýchá na záda – tak moc hezky se mi podařilo to rozjetí (z nula na sto cca 4 vteřiny, co chcete víc). Dunění pod motorkou v úzkých uličkách dává ještě větší pocit moci. „Teď, tu a jen já!!!” – tohle vám nedá žádné jiné nářadí.

Čtyřpístková radikální (sorry, radiální) nestvůra se zakousne do velikého plovoucího kotouče a já jsem na konci té rovinky jen divákem, jen pozoruji, co s tím obrem to kusadlo vyvádí. No, úplně se mu to nelíbí, ale drží se to celé při zemi, ani přední kolo nijak neskáče, USD to pobírá, tak co bych se nepodvolil.

Síla budoucnosti

Z popsaného plyne jedno… Až přijedu domů, vytrhnu z katalogu inzerát, kde píšou, že je to první Moto Guzzi se sportovní duší… NENÍ!!! Sportovec je tvor lehký, čistý, svižný, pružný – a o tom si Griso může nechat jenom zdát. Naopak. Tohle je hulvát, motorka, která zaujme hlavně tím, že je… A až na druhou kolej staví svoje výkony.

Ideální uživatel je muž… a to muž ve zralém věku. Chlap, který už potřebuje protihráče „alespoň trochu na úrovni”. Nikdy na týhle motorce nebudete rychlí (na dálnici už v 170 km/h začnete cítit, že jedete přespříliš), nikdy si na ní nepohovíte a nikdy ani neušetříte koruny – protože těch sedm, osm litrů benzinu si vezme, i když budete mít pravou ruku jak z pápěří…
Ale co si na ní můžete – je fakt, že si to na ní můžete doopravdy užít. Do rozhovoru opět vstupuje Somik a vysvětluje: „Tak to u těchhle motorek prostě chodí. Na první pohled si (zkaženej ze všech těch Japonců) řekneš, že je to špatný. Ale pak se svezeš, a najednou máš pocit, že na tom něco je. Najednou tě baví ta délka motorky, protože máš v zatáčce pocit, jako bys něco přemohl – vítězem není japonský kompjútr, nýbrž ty! A ti kluci guzzácký to moc dobře vědí, a proto tyhle strojky pořizují, milují a doslova s nimi uzavírají dlouhodobé sňatky…

Lump, tentokrát ví, že mu nebudu odporovat. Že nemám sil. Zavírám sešit s „Griso” obrázky a vracím se zpět do reality věčného mumraje v naší kanceláři. Řeším milion problémů, prohrabu se maily. Město za oknem už pomalu strojí na pravidelný večerní seriál a já se kouknu na parkoviště, jestli tam ta kráska ještě stojí… Ještě dva dny testu, dva dny, kdy si to budu moct celé ještě několikrát užít. Noční jízda Prahou pak celý ten šlehačkový dort završí a já usínám večer v postýlce se sladkým snem: „Guzzííííííííííííííí……….”

Foto: Karel Táborský

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno