Zrovna nedávno jsem potkala kamaráda, dokulil si to k nám do firmy na starém SVéčku šestpade, podřené plasty, buclatý kukuč a spokojený řidič. Vychvaloval si ten stroj až za zatáčku, ta spokojenost z něj jenom prýštila

Vyprávěl mi, kde všude mu spadla ze stojánku, jak má tenhle motor skvělou charakteristiku, povídal o laborování s různými oleji v předních vidlicích, kde byli na dovolené a co mu cestou upadlo. Bavila jsem se u toho povídání a jsem ráda, že můžu dnes motorku s takhle úžasným základem taky sama otestovat.


Suzuki Gladius – dvouvál

Drobné krůčky ve vývoji známého a renomovaného SV650 přede mě tedy dnes postavily černý stroj s názvem SFV650. Suzuki a její dvouválec do V s námi již nějaký pátek jezdí, docela se tedy tetelím zvědavostí, kam tahle motorka za tu dobu vlastně došla. Nastartování pořád provází to známé bublání dvouválcového motoru, palubovka je po omrknutí přehledná a dobře čitelná, analogový otáčkoměr a digitální ukazatel rychlosti je přesně ten mix, který sluší a nutí vrkat plynem jen pro to, aby si ručička zaběhala po celé své dráze.

Usazení za řídítky je relativně pohodlné a nejlepší na něm je fakt, že jako každá jiná holka došáhnu v klidu na zem oběma nohama. SVF má sedlo nízko, z čehož budou nadšení hlavně méně zkušení jezdci nebo právě děvčata. Klapu za jedna a pouštím se do ulic. Nejlepší věc na motorce je tady motor – takový buchárek. Léty prověřený a k dokonalosti dotáhnutý brumlák má pořád skvělou sílu a pružnost. Bez zaváhání se nechá vytáčet až k červeným číslům a ochotně spolupracuje na jakékoliv kravině, která by vás právě napadla. Převodovka tomu dává šmrnc přesnosti, kvalty pochodují skoro samy a jako celek funguje parádně bez jediného zaváhání.

Proplétám se z města ven, zvládáme spolu všechny ty rychlé manévry kolem aut, kanálů, kočárků a dalších překážek na silnici, motorka se za jízdy zdá lehká a nechá si toho hodně líbit. Pro rohlíky „starýmu do sámošky“ se na ní tedy jezdí víc než dobře. 🙂 Možná jsem jen předpojatá, ale zklamáním jsou tu brzdy. Ne že by to nebrzdilo, ale už jsem zažila lepší chod brzd, než má SFV.

Rychlá jízda nerovná se pokuta

Hned za čárou označující konec „padesátky“ bereme dráhu, neboť se za námi kupí nepřející mračna plná vody. SFV pod těžkou rukou radostně vrní, síla motoru začínajícího jezdce nepřekvapí a zkušenějšího neurazí, je to prostě takové veselé kladívko s dostatkem otáček a akurátním krouťákem dobře namixovaným pro blbnutí a návrat z každé vycházky.

Na rovinkách dokáže rychle dohnat požadované číslo na ukazateli rychlosti a v zatáčkách máme spoustu prostoru pro náklon. Vlastně tolik, kolik nám stupačky dovolí. Do zatáček jí obecně nemusí nikdo nutit, naklání se sama bez zaváhání a s jistotou, která dokáže jezdce poňoukat k větším náklonům. Co mě venku za městem nenadchlo, je odpružení, měkké předky si SFV nese již od své prabáby a nikdo s tím asi neměl potřebu něco dělat. Nerovnosti na silnici způsobují houpání občas připomínající jízdu na kajaku, stopu ovšem motorka drží víceméně neochvějně, tady se není potřeba ničeho bát. Takže se do toho, člověčandy za řídítky, můžeme v zatáčce docela v klidu opřít, SFV to s jistotou podrží a uhlídá.

Důkaz? Se stejnou jistotou v oku by mě v jedné z takových rychlejších zatáček asi podržela i policejní hlídka, která tam postávala se stojánkem na výběr pokut. Prostě jsem tam byla asi trochu rychlá, co si budeme nalhávat. Jenže naštěstí měli ti kluci postavený radar opačným směrem, takže tam jenom tak zachmuřeně stáli a čekali, až to kolem nich probublám a radostné vrknutí plynem na výjezdu měla být jen vzpomínka. Pak jsem se ale musela z jistého důvodu otočit, a když jsem okolo nich jela podruhé (z druhé strany), oba už se polepšili a mávali. Proč ale, to jsem raději nezjišťovala. Jestli to bylo míněno jako pozdrav, či nikoliv, to už navěky zůstane otázkou…


Suzuki GSR750 – čtyřvál

Při sváče se navzájem pozorujeme, já se při tom šťouchám špagetama a SFV odpočívá na parkovišti před restaurací. Některé motorky jsou hezké, jiných si člověk ani nevšimne. S vidličkou přemýšlím, jestli se mi vlastně líbí, nebo ne. Ať dělám, co dělám, nevychází mi to hezky. Ne že by byla ošklivá, ale nemůžu na ní najít nic, co by se dalo označit za pěkný kus motocyklového designu. Je to takový vyfouknutý a párkrát nakopnutý míč, nebo nevím jak líp to tady popsat, alespoň mně se tak zdá. 🙂

Vedle už ale čeká druhá motorka, na kterou se teprve chystám. Suzuki GSR 750, ta vypadá vedle SFV jako žiletka. Ostré vyvážené tvary a bílá barva působí sportovněji, na to už se kouká ze zahrádky skrz zázvorový tonic lépe.

Platíme za žvanec a jdeme zase trochu rozfoukat saze. Usedám na GSR a hned první poznatek se týká samotného sedla. GSR ho má výš a já už zase balancuji na špičkách. Startuju a je tu ticho. Čtyřválec jen ševelí, nikde nic neklepe, nebrumlá a ani se nijak jinak nevyjadřuje – SFV, to byla jiná parádička! Kaplička sedmpade se nese v podobném duchu, display je ale větší, zobrazuje více informací a taky o fous přehledněji.

Frčíme na Prahu, přede mnou hřmí bouřkové mraky, za mnou bublá SFV a mně se sedí líp než v hospodě u špaget a taky o poznání uvolněněji než na bouchalovi, všechno mi tady vlastně padne jako ulité. Řídítka i stupačky jsou tak akorát a nepřipadám si nakrčená jako na předchozím stroji.

Rychlá jízda jako v peřinkách

Na začátku, při výjezdu z vesnice je to trochu ucukané, motor nemá rád velmi nízké otáčky, ne že by se bránil moc, ale chápu ho, je to svým prapůvodem píšťala. A tak si oba oddychneme u značky ukončující naši malou cukandu „na třicet“, klapnu za dva, tři a schválně, co mi na to povíš…

Odezva na plyn je po dvouválci čistší a rychlejší, chce otáčky, a tak ji krmím, aby neměla hlad. Tam, kde jsem s SFV spokojeně brumlala a přemýšlela o dopravním značení a barvě na vlasy, mi GSR chce jasně naznačit, že mám popohánět ručičku otáčkoměru ještě daleko víc. Motor točí s různými součástkami jako o život, tváří se u toho spokojeně a já se usmívám. I když jedeme rychleji, je to všechno ohromně stabilní a předvídatelné. Kouknu doleva, jedeme doleva. Nic víc k tomu není potřeba, všechno je samozřejmé a příjemně jisté. GSR je papírově těžší, ale za jízdy to není poznat, spíše naopak. Řízení je o kus přesnější a pěkně vyvážené.

Když už na to přijde a musí se použít nejdůležitější mechanizmus celého stroje, zjišťuji, že jsme tady o třídu jinde. GSR brzdí lépe, řekla bych daleko lépe než SFV. Předek se tolik nepotápí a já mám celkem jasnou odezvu, kdy je to ok a kdy už mačkám moc. Odezva od podlahy tady obecně nabývá jasnějšího charakteru.

Tam, kde jsem s SFV přemýšlela, co a jestli vůbec něco mi chce kromě radostného bouchání motoru říct, se GSR projevuje jako upovídaný teenager. Hele, koukej, to jsou rolety na silnicích ale neva, brzdi klidně víc, bacha, je tam i díra, bejby, mrkej, adheze jede pryč! Po vágním informačním kanálu SFV se mi zdá, že GSR mezi údery jednotlivých válců stále něco brebentí. Horší než já, tedy skoro.

Projetí zatáčkou je podle mě o něco jednoduší za řídítky tohohle čtyřválce. Každá z motorek má tak trochu svůj styl a ani jeden není špatný, jen mi prostě sedl víc u GSR. Je to možná směs malinko přesnějšího pocitu z řízení s tím, že budí dojem „vždycky s tím ještě něco uděláme, tak jeď a nemel“.

 

 


VERDIKT – véčko nebo řaďák??

Dostáváme se zpět do Prahy a v kolonách bylo SFV zase přeci jen agilnější, hlavně díky motoru, který jede hned od začátku (obdivuji, jak je vyvážené vstřikování; holky, tenhle dvouvál nemusíte vůbec pracně spojkovat!) Motorka vás rychleji dostane tam, kam chcete, dvouválec je taky lépe ozvučen, takže ostatní řidiči registrují, že se něco valí, a alespoň stačí kouknout do zrcátek.

V sedle GSR přemýšlím, komu je vlastně nové SFV určeno, asi to není motorka úplně pro všechny. Dokážu si na ní představit začínající jezdkyně, které nebude strašit, ani když ji budou brát na doraz, odjezdí na ní dvě tři sezony, pak zjistí, že má trochu moc nízko stupačky, na některé bude při delších cestách foukat a možná bude časem trochu chybět výkon… A tak zkrátka nastane čas „poslat ji dál“. Svoji službu splní ale zaručeně, o tom žádná.

Kdybych si ale měla vybrat já, vezmu asi spíš GSR. Je ostřejší a má sportovnější projev, lepší brzdy a dobrou odezvu, to vše z ní dělá všestranný stroj, který může nabídnout kupu zábavy za jasných podmínek. Na druhou stranu na SFV se skvěle přemýšlí, GSR je víc na odreagování. A vůbec nezáleží na tom, že to říkám jako holka. Myslím, že hodně podobně to bude mít postavený i leckterý chlap. Tyhle dvě motorky mají totiž jednu obrovskou přednost, jsou tak dobře udělané a vyvážené, že za jejich řídítky se rozdíl mezi pohlavími vlastně úplně nadobro stírá.

 Proč SFV650
*lepší zvuk
*dosáhnu na zem
*díky zadní pneu 160 se snáz převaluje v nízkých rychlostech

Proč GSR750
*je lačnější, jde z ní větší radost
*lepší pozice mezi řídítky, sedlem a stupačkami
*jistá v rychlých zatáčkách

Foto: Honza Karásek

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here