Test z archivu: Ducati Hypermotard

Nechtěl jsem ho mít rád. Chtěl jsem napsat, že je to jenom nastrojenej Monster s vyšším sedlem a širokýma řidítkama. Taková ta motorka pro lidi, kteří chtějí být in a trendy – prostě jak dneska říká „cool“. Jenže pak jsem mu prohnal pérka na svý oblíbený „erzetě“, strávil půl dne na letišti a musel jsem chtě nechtě otočit

Vzít už hotovej rám, naroubovat do něj motor, kterýho maj plný regály a pak tomu vymyslet nějakej fešnej kabátek – aby se to „dukaťákům“ líbilo. A má pravdu, takle motorka v roce 2006 prakticky vytvořila novou třídu velkých motardů, do který se pak v následujícím roce navezla i rakouská KTM se svým fantastickým modelem SM 950.

Tyhle motorky už nejsou tím pravým lehkým, jednoválcovým supermotardem, se kterým je sice ohromná sranda, ale jako motorka na každý den až tak dobře nefungujou. Většinou jsou dost rozeřraný, mají malou nádrž a tvrdý podvozek, který vám pokaždý pořádne naklepe řit. A navíc nesnášejí dálnice, protože jsou v rychlostech nad 130 km/h nestabilní, což je protivný.

O tomhle jsem ale mluvit nechtěl. Já se chci na Hypermotarda podívat z pohledu chlápka, kterej na něm bude opravdu jezdit a nebude se s ním jenom chtít masírovat před italskou kavárnou plnou slečínake ve značkových hadříkách. A hned vám taky řeknu proč. Byla by ho totiž škoda!

Jak na ten motor…

Kromě krásnýho designu, kterej je u správný Ducati tak trochu povinnost, na něm nic moc extra není. Trubkovej rám, kterej jsme viděli už snad stokrát, asi nikomu dech nevyrazí. Přední světlo je fajn a krátkej kachní zobák místo blatníku taky. Všechno to zachraňuje zadní letmák, bez kterýho si opravdovou Duknu asi představit neumíme. Tohle se fakticky asi nikdy neokouká. Motor je starej známej vzducháč z Monstera nebo Multistrady a nemyslete si, že je tady nějak extra vyladěnej.

S tím si taloši hlavu nelámali, ale jedním dechem musím dodat, že to není vůbec potřeba. Tenhle silák je totiž tím nejlepším, co tahle motorka může nabídnout. Jeho 95 koní je tak akorát a skoro 103 Nm kousek pod pěti tisíci otáček dokáže nadělat pořádnou paseku, když ho o to poprosíte. Vážně, tohle je doopravdy povedenej kousek. Možná si řeknete, že by si taková krásná motorka zasloužila mnohem modernější jednotku z 1198, která je už vodou chlazená a má tak vychytanou elektroniku, že z ní v továrně vymačkali 160 koní.

Jenže když se svezete, pochopíte to, co jsem pochopil i já. Tohle jednoduše stačí a nebojím se říct, že toho je i občas trochu víc, než by bylo zdrávo. Od volnoběhu máte k dispozici takovej trap, že Hypermotarda dávám do svý soukromý exklusivní škatulky motorek, na který se budete snažit NEjezdit po zadním.

No vážně, dotknete se plynu a máte předek v luftě. Nejlepší na tom ale je, že ten prďáckej motor je přitom tak krásně hodnej a předvídatelnej. Je to dokonce taková paráda, že jsem si na něm dal svůj „osobák“ na zádech. Pro vaši lepší představu to bylo celý hoškovický letiště, tzn. asi dva a půl kilometru.

Nevytahuju se, to vůbec ne, spíš vám chci říct, že to bylo opravdu jednoduchý. Stačilo ho vyhoupnout plynem na dvojku, prořadit se až na čtyřku a protivítr motorku ustálil ve 160ti v konstantní úhlu. Pak už jsem vůbec nemusel modulovat plyn a stačilo hyperáka držet v přímým směru. Jednoduchý jako facka. Nejdřív se mi tomu ani nechtělo věřit a myslel jsem si, že to byla nějaká náhoda, tak jsem si to dal znova. A znova. A znova. Pořád dokolečka.

Jak na ty gumy….

V dalším kravení mě zastavil až divoce mávající Honza, kterej evidentně nechápal, že mě to prostě baví.

„Hele, nechceš už toho nechat? Uvědom si, že tu motorku zejtra vracíme a nerad bych pak Veronice vysvětloval, proč jsme ho přivezli zadřenýho na vozejku“.

Jako vždycky měl pravdu, ale já jsem se dneska královsky bavil. Dokonce tak moc, že jsem mu dokázal odpustit i pro nás tak zásadní věc, jako je necitlivost předního kola, na kterou jsme v minulosti tolik nadávali.

Odpustím mu i to, že nejde kvůli divný geometrii pořádně na přední a ta fotka, kterou máte tady u článka, je asi na pátej pokus, což u nás není běžný. Prostě, kdyby si s rozložením váhy ve fabrice trochu víc pohráli, mohla to být o hodně větší řacha. O pět milimetrů delší rozvor než má Monster to nedokáže zachránit. Od Víťase, kterej byl na novinářským představení prvního modelu, vím, že lepšímu pocitu z předku hodně pomůže lepší obutí. Konkrétně vyhodit gumy z prvovýroby a obout větší lepivky. Takový Pirellky Corsa III nebo i závodní SuperCorsy budou o moc lepší volba. Neudělaj vám z Hypermotarda jinou motorku, ale pomůžou.

A když už jsem v tom hanění, tak si neodpustím šťouchnutí do těch pitomejch vyklápěcích zrcátek. Jako designová lahůdka dobrý, ale reálný použítí je na prd. Motorka je s nima ve městě moc široká a když to chcete poslat někde mezi auta v koloně, musíte je zklopit. Jejich 120 cm rozpětí je fakticky přestřelený.

Je to kámoš…

Ten tejden v jeho sedle mi docela otevřel oči. Už Hypermotarda nemám jenom za frajírka, na kterýho se líp kouká než se na něm jezdí. Tohle je motorka, kterou můžete používat každý den. Je relativně pohodlná, má slušně velkou nádrž, takže nemusíte každých sto kiláků k pumpě a dobře brzdí. Není to sice takovej ten brutus zákus jako u 1198 nebo Streetfightera, ale pořád tyhle brzdy patří k tomu lepšímu, co se dá koupit.

Má svý chyby, ale to má každá motorka. My jsme se zkamarádili a není to jenom kvůli tomu, že je to wheelie king…

Foto: Jan Karásek