Test z archivu: Yamaha VMAX

Bůh stvořil svět za šest dní – proč ne, tomu se dá i věřit. Jenomže pak vylezl ze země Belzebub a křísnutím kopyta postavil vedle toho všeho svůj motocykl. Hřích… a my se na tomhle stroji svezli a na Boha úplně zapomněli…

Somik story:

Mozek vysílá pokyn do pravého zápěstí, ale poté, co otáčím plynovou rukojetí, jako by přestal fungovat. Chvilku nevnímám nic, je tu jen hluk a zrychlení. Prostor a čas dostávají najednou úplně nový rozměr. Nic (ne, opravdu nic!) nejede takhle moc, ta akcelerace je k neuvěření. Můj pohled na svět se touhle chvilkou navždy změnil. Už nikdy nebudu tím hodným chlapcem, kterým jsem býval dřív.

Ach… grrrr… husí kůže mi běhá po celým těle…

Zmáčnu ji… …anebo ona mne?

A ještě jednou a ještě víc…

A tady by mohlo celé moje rozjímání o novém VMaxu úplně klidně skončit, protože nic víc už o něm není potřeba říct. Všechno je to v té síle podepřené peklem očouzenou exkluzivností.

Můžete ho obcházet hodinu a stejně nenajdete jediný kousek, který by vykazoval syndrom odfláknutí. Na každém detailu vidíte, jak moc si dali v Yamaze záležet, jak moc chtěli vyrobit krásnou a dotaženou motorku – prostě unikát.

O level dál je potom moment, kdy zasunete klíček, necháte naběhnout budík i displej a ten vás uvítá hláškou: „Je čas na jízdu – tohle je VMax,” ale já bych si chtěl tenhle kýč změnit na pravdivější doušku, třeba: „Ahoj brouku, zpras mě, jak nejvíc umíš, jsem připravená – a stejně to nedokážeš vyhrát!”

Ale čert vem nějaký kecy na displeji – podstatný je zvuk, který se při tomhle všem line z výfukové soustavy. Volnoběžné dunění se s pootočením plynu mění na rachot vrcholící jekotem. Slyším v tom spoustu jiných motorek. Na spodku je to dunící 1098, pak to pomalu přechází přes RSV k VFR až po vrchol podobný nové R1 – to vše říznuté něčím, asi závodním Ferrari, a chutná to jako nejostřejší papriky…

Moment jízdy

Už jsem pomalu přestával doufat, že se tohohle zážitku dočkám. Karda totiž po prvních dnech testu naprosto rezolutně prohlásil: „Je to úžasný. Nedám!” a můj sen se začal rozplývat nad jeho z ničeho nic nalezenou sobeckostí (vidíte, a to mi nechcete věřit, že tahle motorka probouzí v každým jen ty nejhorší vlastnosti…).

Ale je to tu. Nebudu popírat, že tahle chvíle má pro mě posvátný význam. Miluju kultovní motorky a novej Max se jí stal, ještě než se vůbec objevil na trhu. Klap jedna, hodně opatrně na plyn a vychutnávat si ten sound – kulový, to prostě nejde, na první rovince plnej, dva, plnej… (více viz zápis č. XVII/13/09 Psychiatrická léčebna Šternberk). Tlemím se jako malej harant. Hroch na vysněný hračce. Ani mi nevadí, že jedu do mraků a že mě za chvilku nejspíš čeká voda (čehož budu následně náležitě litovat).

Do zatáček je potřeba trochu přitlačit, gumy přece jen nejsou žádný hubendíry. Hrůzostrašné povídky o starém Maxovi vlnícím se jako břišní tanečnice se pomalu rozplývají, tenhle rám to drží setsakramentsky dobře. A zase rovinka, dvojka a na… ne, zadní guma sice hvízdá, ale na zadní to nejde. Jen při pohledu do zpětného zrcátka vidím bílé obláčky. Maso gumy odchází do nebe, nevím, jak jinak to pojmenovat. Pohled na tachometr mě ale děsí, takovouhle rychlost na tomhle místě fakt nechceš!! 170…

Další zděšení se dostavuje o chvilku později, to už se pomalu sunu po dálnici plné vody – z mraků směřují dolů proudy a není vidět na dvacet metrů. Plně si uvědomuju, kolik koní mám pod zadkem, a proto se zápěstí chová slušně. Na výjezdu ze zatáčky si chci přidat o pár dílečků na rychloměru, abych mohl předjet auto, a už tančím. Stačilo tak málo a zadní kolo ztrácí adhezi, jde do strany. Než si zašpiním trenky, stíhám lehce ubrat a srovnat, ale při druhém pokusu o zrychlení se dostavuje úplně stejný efekt.

Dvě šmouhy na spoďárách během dvaceti vteřin? To je moc. A to nemluvím o třetí, kterou jsem zaručeně způsobil řidiči předjížděného auta, který musel mít šokus absolutus, když si to vedle něj štrádovala taková obluda bokem vpřed v podivně se projevující baletní křeči.

Zděšení další: benzinka. Nechce se mi věřit, na vodě, s lehkou rukou a jsem v tom za deset na sto. Druhý den se to jen potvrzuje, na suchu s trochou svěžesti v průjezdech se dostávám někam k třinácti litrům. Brrr. Tohle teda nebude levnej víkend. Vzápětí pak ale taky jedno potěšení. Při pokusu o vynulování tripmasteru se nechtěně dostávám do servisního menu motorky a s úsměvem kroutím hlavou. Jo, dopracovali to fakt k dokonalosti. Nastavení jasu displeje, hranice otáček, kde se vám rozbliká obří bílá dioda (shift light), nebo stopky bych čekal, ale počítadlo kilometrů od výměny oleje a pneumatik mě příjemně překvapilo. Peklo, ale evidentně dotažený až k dokonalosti.

Můj pohled

VMax. Ta čtyři písmena se do mě zaryjou navždy, a tak silně, jak jen to jde. Čekal jsem, že to bude dobrý, ale tak daleko moje představivost nesahala. Když mi Hanz po prvním dni psal v SMS: „Budeš zklamanej, je to hodný,” uvěřil jsem mu a zmocnil se mě pocit smutku. Ale na druhou stranu mě to nepřekvapilo, i Yamaha potřebuje prodávat a zlou věc by přece jen tak někdo nekoupil.

Ale Jenda to netrefil, zklamání nepřišlo, tohle je všechno jenom ne hodná motorka. Věc, která vás vystřelí dopředu silou katapultu, ječí u toho jako pomatenej pekelník a ještě s hrubým chodem motoru – to fakt není hodná hračička, pane Karásku!! Mám z ní strach a zároveň ji miluju. A to je nejvíc.

Hanz story:

I já to řeknu hned na úvod, abych se neopakoval a zbytečně tady jen nepřidával do těch emotivních výkřiků další vzdychání. Ano, je to jedna z nejúžasnějších motorek, na kterých jsem se kdy svezl. Všechny ostatní testovací mašiny mi ode dne našeho rozloučení připadají, jako by byly z papíru a jejich motory byly jen sušáky na peří… „Maxi, chybíš mi…”

Proč? Nevím. Nesedám si před něčím na zadek, jen protože je to drahý. Miliony technických wifikundací jsou mi taky spíš protivný. A už vůbec nic nemiluju jen proto, že ostatní říkají, že je to dobrý… A stejně jedu na týhle motorce a tlemím se jak malej Patrik na koupališti u dívčí šatny, jsem šťastný. Chci jet ještě. Večer přijedu domů, sním rohlík a jdu si ještě zajezdit. Baví mě, chytla mě a nepustí. Hučí pode mnou a já jí dávám ohnivou vodu přesně tolik, kolik požadují její nenasytné pysky.

Ale fakt už dost

Jo, už vážně dost emocí. Já vám tady chci říct, jak jezdí doopravdy. Na co se připravit, pokud se dostanete mezi těch pár šťastlivců…

Co se týče zatáček, jsem jediný z redakce, kdo jezdil i na té předešlé mutaci – VMax z roku 1999 byla vlastně japonská houpačka, nesmysl, který uháněl dopředu a v zatáčce se vlnil, jako když přejíždíte hejno zahradních hadic.

Ten nový Max takový není… Na hrbech sice platí daň za zadní dvoustovku s nízkým profilem, ale je mi jasný, že na jiný pryži by ty koně nepřenesly. A v zatáčkách to pak dáváte v pohodě, jen nesmí být v půlce poloměru nějaký propad, protože pak už to není tak úplně idylický (ale pořád o 666 % lepší než u té předchozí). Při troše zvyku nejsou problém rychlé ani pomalé zatáčky.

Posez? Jezdec je trochu vzpřímenější. To znamená, že nemáte oporu na nohách, ale sedíte víc na zadku – je to hodně podobný tomu, jak se sedává na čoprech. Ruce před sebou, řidítka jsou široký, pohodlný. Když přidáte, zatlačí vás to do sedačky, 170 km/h je tam hned – no, možná právě v tuhle chvíli to začíná být poprvý snad až nepříjemný, protože rozevřená náruč bere vzduchu moc a jeden má co dělat, aby se udržel řízení.

Z toho jasně vyplývá, proč to má jen pět rychlostí. Protože nikdy nebudete jezdit rychlejc než 170 km/h, nebudete to mít zapotřebí – a byla by to škoda, ostatní „účastníci” života na týhle planetě by si vás pořádně neprohlédli.

Spolujezdec, to je věc „navíc” (malá kostka, vysoko stupačky), stejně jako moc nesázejte na to, že jde o dobrou motorku do zahuštěný městský dopravy. Jednak je tu její váha, a pak… a to jsem nějak nerozchodil, trčí do strany bambule koncovek výfuků, a tak máte neustále strach, že by se mohly o něco otřít…

Teď přejděme k tomu, jak to vlastně jezdí. Na úvod bych chtěl říct, že to jsou vlastně dvě motorky v jedné. Do čtyř tisíc otáček je to jako vláček u sousedů na zahrádce. Proto jsem psal Somikovi, že je to hodňoučký, protože tohle žádná jiná překoňovaná motorka na světě neumí. Klidná, vyrovnaná, nekucká, nebrní. Plujete na trojku vesnicí a jen se kocháte tím, jak na vás koukají buchty a závistiví Paroubkovi voliči.

Ostatní power-biky v tomhle módu skáčou, chystají se pilota shodit a chroptí – a teprve až když dostanou povel k jízdě, zapřáhnou a vyletí jak splašený. U VMaxe ne… Ten od čtyř tisíc začne táhnout a do sedmi je to stejný, jako by vás táhla lokomotiva a ani se neptejte, co se děje, když to přeleze těch 7000! Nevím, k čemu bych to přirovnal. Asi něco podobnýho, jako jezdí americký šestilitrový auťáky – bručení a zátah, zátah a síla.

To má Max zmáknutý stoprocentně. Souhlasím se Somikem, žádná jiná motorka takhle netáhne. Když to třeba srovnáte s B-Kingem, pochopíte, že Suzuki je sice bomba, ale ten projev je jinej, že je to pořád „jen” sportovní nářadí a ne kult.

A víc to nebudu komentovat. Protože nevím jak. Mít ty prachy, dám je. Když mě zastavovali kluci na parkovištích, říkal jsem jim „dejte je“, stojí to za to. Kompromisy jsou sice hezká věc, ale po seznámení s tímhle pochopíte, že i věčné ustupování čemukoli má svoji hranici. Když motorku – tak takovouhle maximální – takovou, že se budete za její řidítka těšit, že každá jízda bude obřad, a že večer budete usínat s ďábelskou jiskřičkou nadšení na sítnici.

Pět věcí, které vám VMax dá:

* lahodný pocit z násilně nekompromisního zvuku

* jedinečnou ochutnávku nekonečného zátahu

* věčný dojem, že svět páchne jen po pálících se pneumatikách

* exkluzivitu

* a pozornost kolemjdoucích, a to od babiček i od motorkářů

Tři věci, které vám VMax vezme:

* chuť jezdit na benzinku

* soudnost

* a papíry…

Foto: Jan Karásek, Jan Somerauer