Na návštěvě u Vojty Vavřiny na pražské Harley-Šalamounce budete mít pokaždý pocit, že je vše dobrý – a že neexistuje nic báječnějšího než motorky!
Víte, jak bych vám to tak vysvětlil? Sedím tady s těma „kolenobrusičema“ v redakci už nějaký ten pátek a někdy mi z nich vážně kape „na karbid“. Furt dokola ty samý kecy: „Co se jak staví na zadní… Kolikátej byl v neděli v cíli nějakej věčně otrávenej španělskej kanonýr… Nebo která z fabrik má nejnabroušenější supersporty…
No, trdla, co bychom si namlouvali! Takže když už toho mám vážně až „přes hladinku“, prásknu do koní a vyrazím na kafe – a nejčastěji právě k Vojtovi. Už jenom proto, že tenhle člověk vidí motorky přece jenom trochu jinak!
Somik:. Člověče, chlape, já tě tady v předmluvě líčím jako největšího pohodáře planety a Šalamounku jako oázu, kam se jezdím léčit a nabírat síly – a ty tady skoro ležíš padlej na stole a vypadá to, že jsi na samým pokraji sil. Copak se děje? Snad ne krize v oranžovo-černém vydání?
Vojta: Na krizi středního věku mám snad ještě čas, ne? Nic, jsou tady nějaký takový ty klasický provozní „radovánky“ a dneska jich halt bylo o chlup víc. Tak povídej, na kterýho Haryka ses dneska přišel podívat :o)
Somik: Ne ne ne, dneska mám s tebou jiný plány. Chci s tebou udělat rozhovor a poklábosit, jaký to vlastně je být členem H-D rodiny. Jak se vám tady třeba projevuje ta omílaná „krííííííze“, jaký lidi sem poslední dobou choděj nejčastěji a jak se vůbec stavět k Harleji teď, když už všichni snad pochopili, že tahle značka není jen pro lidi, co rozhazujou miliony, a nevědí „co roupama“ dělat.
Vojta: Přibližně jako všude v našem oboru. Vzrůstající prodeje asi letos nemá nikdo – tedy z těch, kdo se zabývá automobilovým a motocyklovým průmyslem. Přetrvávající mýtus o tom, že Harleje si kupuje opravdu jenom ten, kdo má hromady peněz, už snad nikdo dneska nebere vážně. Prostě jo, je to cítit.
Somik: To mi nahráváš na další dotaz. Jsi schopnej odhadnout, kolik procent vašich zákazníků patří mezi ty takzvané RUBíky (RUB – Rich Urban Bikers, tj. bohatí městští motorkáři)? A kolik je z toho naopak tvrdého ortodoxního jádra?
Vojta: Myslím si, že procento těch, kteří si přijdou koupit Harleje jenom proto, aby měli další zářez do pažby, se moc nemění a je to podle mě tak kolem třetiny. Ale to je u všech značek, které patří do hi-topu, ať se jedná o H-D, Ducati nebo třeba V-Maxe. Ty lidi si to prostě koupí jenom proto, že mají zrovna pocit, že jim něco chybí, aby byli in.
Ale naštěstí je tady mnohem větší procento lidí, kteří dosáhli určitého životního bodu a chtějí se posunout někam dál – třeba ještě něco zažít. Třicet let pracujou, postavěj barák, snažej se uživit sebe i rodinu a najednou mají pocit, že to není všechno, co od života chtěli. A to je hrozně vděčná skupina lidí, co sem chodí (zákazníků). Oni už si to můžou dovolit, protože uspokojili ty základní potřeby, a dokážou si třeba i představit, že si teď pár roků nekoupí novější auto nebo do obýváku skříň – teď má přednost motorka, protože oni hledaj směr a vracej se k tomu, co je bavilo v mládí, než začali dřít.
A to nejsou lidi, kteří by byli nějak bohatý a už vůbec ne nafoukaný. Jsou to chlapi, kterým je teď třeba čtyřicet anebo padesát, už si dokázali vybudovat nějakej svůj životní standard (kterej tak nebo tak chceme asi všichni) a teď jim prostě něco chybí. A o to víc mě štve reakce okolí, které na ně pak kouká skrz prsty s tím, že když jezdí na Harleji, jsou to nafoukaný pracháči…
Somik: No jo, ale proč se kolem Harley-Davidsonu a lidí, kteří na něm jezdí, vznáší tenhle podivný mýtus – že to jsou buď veleznudění zbohatlíci anebo naopak špinavci, ostří hoši, tak trochu podivíni, kteří s motorkou i spěj?
Vojta: Z části je to nastavený i určitou cenovou politikou firmy, protože tenhle motocykl nebyl a nikdy nebude úplně levnej. Ale v Česku je to hlavně o tom, že v minulosti nebyl dostupnej, takže je tady zakořeněný, že kdo má Harleje, tak má buďto peníze, nebo má Unrofku z války, na který jezdí čtyřicet let a zdědil ji po tátovi. Jenže od tý doby, kdy se tady změnil režim, uběhlo dvacet let. Lidi se někam posunuli, ale tohle v nich zůstalo – že Harlej stojí milion, že nefunguje a že si ho kupujou jen lidi, co nevědí kam s penězma.
Somik: Vypadáš docela zarytě, člověče. Jak vlastně posuzuješ ostatní firmy? Máš nějaký oblíbený stroje od jiných výrobců?
Vojta: Jasně, že to není jenom H-D. Dovedu si představit různý situace a pro ně určený různý motorky. Kdybych chtěl jezdit po poušti, asi bych si nebral Electru. Jo, mám jeden motocykl jiný značky, kterej bych asi vlastnil, kdybych se o sebe nebál, a to je KTM Super Duke. Ta mi přijde jako extrémně zábavná a skvěle fungující motorka. Vzhledem k tomu, že Harley-Davidson rozhodně nechce dávat svým prodejcům klapky na oči, pořádá pro nás akci Competative Training. To odjedu na nějaký místo na světě a tam je pro mě během tří čtyř dnů připraveno osmdesát motorek od různých výrobců, na kterých se svezu a mám možnost porovnávat.
Somik: Člověče, ty stihneš za tři dny to, co já za sezonu, to musí bejt skvělý. Hele, kde ses tady vlastně vzal?
Vojta: Dlouho jsem se živil reklamou, a protože lidi, kteří tady dělali, potřebovali, aby se firma nějakým způsobem posunula, tak mě oslovili, jestli bych to nechtěl zkusit. Já do toho šel, i když prodávat něco není zrovna můj šálek kávy. Musím říct, že je to úplně jiný, než jsem si představoval. Ale baví mě to a dneska si říkám, že to byl krok správným směrem. Strašně mě na tom baví, jak si sem lidi přijdou splnit ten svůj sen a jak jsou rozsvícený. To člověka hrozně nabije, když se trefí a udělá zákazníkovi radost. Najednou tomu klukovi není padesát, ale dvacet. Stojí u motorky a ještě po půl hodině nevěří, že je to jeho. To z nich pak sálá radost a jeden takovej tě nabije na tři měsíce debilních dní, kdy se nedaří.
Somik: Tak teď nějakou veselou příhodu z prodávání.
Vojta: Hele, to nevím, takhle z patra mě nic nenapadá. Prodej motorek je přece vážná věc 🙂 Ne, je mi jasný, kam míříš. Že jsme prodali nějakou drahou vyvoněnou mašinu pánovi za strašně moc a on s ní upad už tady před barákem na kostkách… ale to ne, to se tady vážně nestává.
Somik: Další otázka, možná trochu hloupá: Co dělá Harley pro svého zákazníka? Nějaký akce, kluby, taková ta přidaná hodnota?
Vojta: Základem je HOG, což je fabrickej klub majitelů H-D, do kterýho se automaticky dostane každej, kdo si koupí novou motorku, a má tak možnost zapojit se do klubovýho dění. Každej dealer pak má svůj chapter, což je taková partička lidí kolem tohoto prodejce, kterej je naopak podporuje. Když se rozhodneš, že se staneš součástí tohoto dění, vstoupíš do chapteru, kde se dělají každej víkend výlety, párkrát do roka větší akce, jako například sraz na Džbánu, První Mile, Poděbrady, Poslední Mile a tak dál. Ten klub se podle mě o svoje členy stará v tom, že mají kam jezdit. Máš prostě možnost se potkávat s lidma, který maj společnej zájem. Samozřejmě nic nemusíš, je to jen o tom, jak k tomu přistupuješ.
Karda: A je o to zájem?
Vojta: Určitě jo. Tak pokud se budeme bavit o té skupině lidí, kterou jsme zmiňovali, tak tohle je přesně to, co potřebujou. Nejde jenom o to, aby měli motorku, oni potřebují do života něco novýho. Prostě už je nebaví se potkávat jenom s lidma v bussinesu a se sousedama na grilovačkách. Takže mají šanci potkat nový lidi a najít si mezi nima ty svoje. Pak je taky super, jak se potkávají úplně jiný sociální skupiny. Jsou tam kluci, kteří si na to pokorně roky šetřili, i ti, co ty peníze mají, ale vůbec se to tam netahá, což je fajn. Všichni prostě jenom jezdí na motorce a jsou si rovni.
Somik: Moje poslední otázka. Co bude dál? Kam půjde Harley, kam půjde Vojta?
Vojta: No já se tady budu určitě ještě chvilku trápit, protože mě to pořád baví a mám se ještě co učit. A kam se bude ubírat značka? To asi neví nikdo u žádný značky, ale určitě to bude lepší a lepší. Přijde mi, že se vydali správným směrem a dělají víc a víc motorek, který lidi baví.
Foto: Jan Karásek
