Yamahu R1 znám jako málokterou motorku. Letos jsem s ní dal víc kilometrů než za dva roky autem. Tentokrát je to ale jiný. Modrá závodní erjednička s číslem 19 už nedočkavě odfukuje na ohřívákách a jako by mi říkala, že za chvíli se stane něco, z čeho bych měl mít vlastně strach.

Ben Spies je zjevením letošní superbikové sezony. Kam přišel, tam vyhrál. Z pohledu běžnýho televizního diváka možná působí trochu chladně, jako by měl vypočítanej každej svůj pohyb – ale vyhrává, a není to takovej ten typickej šašek s pejskem a kytičkama à la VR 46, takže je vlastně sympatický!

Když máte možnost poznat Bena trochu blíž a z jiný než závodnický stránky, vytvoříte si docela příjemnej obrázek. Směje se, dělá vtípky, na tiskovce se nebojí občas „zafuckovat”.

A právě tenhle tichej a skromnej sympaťák mě teď poplácává po rameni a ukazuje mi vztyčenej palec. To když usedám na jeho motorku, tedy na Yamahu R1, se kterou včera vyhrál mistrovskej titul pro nejrychlejší superbike planety!

Jo, tahle dvěstědvacetikoňová modrá holka měla už večer na společným focení na kapotě mistrovskou jedničku, se kterou jí to sluší snad ještě o kousek víc než normálně. Je tohle můj splněnej sen? No to si pište! Z motorů okolo se už ozývá neskutečný chrchlání…

Déjà vu
Ona Yamaha vůbec neměla tu neděli špatnej den. Vale vyhrál titul v MotoGP, Ben porazil Hagu a Cal Crutchlow si to ve Sportech mazácky ohlídal.

Po takový náloži radosti se vůbec nedivím lidem v modrých tričkách, že mají tak dobrou náladu. Já ji mám taky. Kdo by neměl, když má možnost v jeden den vyzkoušet obě mistrovský motorky.

O R6 si ale povíme něco až příště, to abyste se měli na co těšit.
Superbikovou R1 minulé generace jsem už měl možnost trochu poznat, před dvěma lety jsem na ní jezdil v Magny-Cours. Tahle kočička je ale docela jiný zvíře, než jaký si pamatuju tehdy z Francie.

Člověku to hlava nebere, jakým vývojem tyhle závodní motorky za pouhý dva roky prošly. Už tehdy byla R1 prošpikovaná elektronikou, ale když se kouknu pod kapoty „spiesovky”, musím si trochu protřít oči.

Tolik kabelů není ani v centrálním síťovým rozvaděči Microsoftu. Všude jsou tlustý svazky, konektory, senzory. Pod sedačkou týhle motorky je podle všeho víc výpočetního výkonu, než má NASA.

„S novou motorkou jsme udělali velkej skok dopředu. Na začátku roku jsme nevěděli, co můžeme čekat, neměli jsme žádný data. Museli jsme zkoušet, testovat, laborovat. Někdy to bylo až tak špatný, že jsme skoro celej první trénink promrhali nastavováním převodů,” řekl mi po tiskovce s viditelnou úlevou ve tváři Silvano (technickej šéf závodního týmu Yamahy).

Tahle mašina se továrně povedla, to je bez debat. Superbike je sice čistě závodní stroj s nespočtem úprav, ale pořád – na rozdíl od MotoGP – musí vycházet ze sériový motorky. Proto je hrozně důležitý mít dobrej základ a ten potom po kousíčkách vylepšovat.

Jaká bude?
Tahle otázka mi vrtala v hlavě celých čtrnáct dní, co jsem měl tenhle speciální testík potvrzenej. Bude to mazlivá dračice, nebo nekompromisní závoďák? Je pondělí ráno a za necelou hodinu už to budu vědět.

„Rádi bychom vás všechny poprosili, abyste neměnili palivový mapy ani nastavení kontroly trakce,” zněla první slova zástupců závodního týmu Yamahy. Nevím jak vy, ale já za ty dvě ostrý kola, který máme mít k dispozici, budu mít v hlavě něco docela jinýho, než abych si hrál s hejblátkama na řidítkách.

Cena týhle motorky je prakticky nevyčíslitelná (na naše se uvádí 15 mega) a s tím je k ní nutný přistupovat. Teď není žádnej čas na hrdinství, protože jsem na řadě.

Opatrně a s hlubokým nádechem se zašmrdlám zadkem na sedadle, který je udělaný asi z  centimetrový pěnovky. Všechny kapoty jsou karbonový a musím říct, že jsem čekal lepší zpracování. Nechci přímo říct, že je ta motorka omlácená, ale v rukách Bena Spiese určitě neměla lehkej život 😉

Startuje se tlačítkem na pravým řidítku, to je naprosto stejný jako na sériovce. V tomhle má Yamaha oproti Ducati jasnou výhodu, protože ta startér nemá a potřebuje k nakopnutí člověka se startovacím vozejčkem. Po zmáčknutí tlačítka se startér okamžitě roztočí, ale trvá asi dvě sekundy, než se R1 probudí.

Před sebou mám obrovskej LCD od Magneti-Marelli, který ukazuje asi třítisícovej volnoběh. Motorka je hodně hlučná a její zvuk se těžko k něčemu přirovnává. Možná je to trochu podobný tomu, jako kdybyste zavřeli nějakou death metalovou partičku k sobě do koupelny…

Třeba BMW, který zrovna teď jede kolem mě, není skoro slyšet. Tohle je opravdovej „texaskej teror” a nic mě nemohlo připravit na to, co jsem měl za chvilku prožívat.
„První rychlost nahoru, ostatní kvalty dolů. Užij si to,” tak zněl poslední pokyn chlápka, kterej mi motorku drží – po závodnicku – za přední kapotu.

S obrovskou ránou tam dám jedničku (nechápu, že se ta převodovka každý dvě minuty nerozletí) a opatrně pouštím spojku. R1 se s lehkostí rozjíždí, ale radši nechávám spojku trochu dýl klouznout. Protože lehce utrápenej výraz ve tváři španělskýho novináře u vedlejšího boxu (kterýmu před minutou dvakrát chcípla Hagova Ducati), mě přece jen trochu poděsil a přinutil i nad rozjezdem přemýšlet.

Zatím to je v pohodě, motorka brblá rozpálenou boxovou uličkou. Jedu pomalu, zkouším vzít lehce za brzdy, abych byl připravenej a hned v první zatáčce ten poklad neposlal na přední kolo nebo v horším případě do kačeru.

Snažím se zase pořádně uvelebit v sedle a vcelku široký řidítka mi v tom pomohly. Mám to trochu „na dlouhou ruku”, ale to je dáno tím, že Ben je na špičkovýho závodního fáru celkem vysokej pořez.

Na konci pitlane se ohlídnu, jestli někdo neletí po cílovce a s druhým hlubokým nádechem dávám plyn. Motorka reaguje okamžitě, bez jakýkoliv prodlevy. Začne vibrovat a při každým přeřazení bez spojky se z karbonovýho Akrapoviče pod sedlem ozve obrovská rána. Uf…

Kvůli tomuhle jsem tady, tak se nebudu zbytečně upejpat. Posílám R1 do zatáčky, motorka zatočí s přesností chirurgickýho skalpelu a apex v prvním vinglu trefuju na milimetr přesně. Kdyby takhle zatáčely všechny motorky, bylo by všem na světě líp, to mi věřte.

Horčíkový kola a nádrž pod sedlem (kvůli lepšímu rozložení hmotnosti) jsou strašně znát. Když vám někdo bude vyprávět o tom, jak důležitou roli v závodění hraje gyroskopickej efekt a neodpružený hmoty, věřte mu. S jakoukoliv sériovkou se tohle absolutně nedá srovnávat.

Už v prvním kole ale zjišťuju, že R1 se neřídí zrovna snadno. Jasně, zatáčí přesně, ale musíte jí dát ten správnej povel. Tahle motorka se musí pilotovat, ne řídit. Pokud chcete jenom tak brblat, nebude fungovat a vy asi budete zklamaný.

Musíte jí šlápnout pod krk, píchnout pod žebra a pak s tou tupou kudlou ještě otočit. Jedině tak to bude dávat smysl. Benovo nastavení je ale jinak docela neutrální a čekal jsem větší zatížení na přední kolo, když vezmu v potaz, s jakou silou řídí motorku on.

Víc jak 220 koní a brzdy
Všechny do týhle chvíli rychlý motorky se najednou staly pomalými a v porovnání s tímhle až skoro „trapný”. Okolí se proměnilo v jednu rozmazanou čmouhu a já mám problém udržet tu bestii v přímým směru. Řidítka jsou lehký, přední kolo jde maličko do vzduchu.

Držím ji na pětku ještě dál a čekám na rozsvícení diod, který mi poradí správnou chvilku na další kvalt. Jenže ono to furt nepřichází. Tahle motorka točí skoro patnáct tisíc otáček a furt se cpe dopředu. Chápete to? Litr s otáčkama šestistovky, naprostá šílenost.

Šestku dávám asi v půlce rovinky a snažím se srovnat rozkejvanou motorku, která divoce vrtí řidítky. Ale je to trochu marnej boj. Ubrat nemůžu, to strašlivý zrychlení je návykový. Podle datarecordingu jsem tam měl 289 km/h.

Nikdo vám neřekne přesnej výkon, ale ze Silvana jsem dostal, že je to víc než 220 koní. Pokud vás fakticky zajímá, jaký to je, vezměte svoji litrovou mašinu a na dvojku podržte plnej – tenhle závoďák takhle nějak zrychluje i na šestku, a to opravdu nekecám!

Elektronika mi pomáhá i na proslulým horizontu, kde všechny motorky jezdí po zadním. Antiwheelie kontrola je nastavená tak, že zasahuje na první tři kvalty. Poznáte to tak, že když se přední kolo dostane do vzduchu, chytrej elektrickej mozek okamžitě utne jiskru na svíčce a motorka sebou citelně škubne.

Není to zrovna příjemnej zážitek, kór když to nečekáte. A někdy může být ten efekt tak silnej, že si až křápnete helmou o nádrž. Na levým řidítku se dá tenhle pomocník i úplně vypnout, což je dobrý v posledním kole, když chcete přejet celou rovinku po zadním.

Přilnavost těchhle slicků od Pirelli je neuvěřitelná, až mám skoro pocit, že se nemůže nic stát. Z euforie mě vytahujou až žlutý vlajky a rozsekaná zelená Ninja v předposlední zatáčce okruhu. Kluk má hlavu v dlaních a vůbec se mu nedivím. Tohle se stát mně, tak si vyberu ten nejtupější kámen v kačírku a na místě si s ním rovnou podříznu žílu…

Stálo to za to
Čtyři kola na „spiesovce” mi změnily život. Když jsem před dvěma lety jel na motorce Troye Corsera, tu sériovou R1 jsem v ní našel. Tentokrát se mi to ale nepovedlo. Továrna nám sice tluče do hlavy, že tenhle závoďák vychází ze sériový motorky, ale nevěřte tomu.

Tohle je docela JINÁ motorka a já jsem doopravdy rád, že jsem měl možnost ji prohnat po nejlepším evropským okruhu. Za to se sluší poděkovat. Takže, Yamaho, thanks.

Foto: Petr Štola, Matteo Cavadini

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno