Pojďte se s námi projít nejzářivější érou českého závodění. Pojďte se podívat do časů, kdy chlapi rozdávali chuť vítězit, motorky měly svoje kouzlo a holky se díky tomu vracívaly domů až k ránu a s řádně pocuchanou pověstí…

Byl jsem ještě malý kluk. Bydlel jsem naproti jedné vinárny, okno pokojíčku přímo proti oknu té hospody. Bylo to vždycky takhle na jaře… přijeli závodníci. A bylo to velký, v něčem až magický. Hrozně moc živě se mi to vybavuje, byl jsem ještě malej had, ale byli to pro mě hrdinové. Vždyť ještě ráno ve čtyři byl naproti v knajpě rachot jako z Kolbenky, a ráno už ti borci, navlečení v kůži, lítali v Dymokurech po závodní trati jak splašení.

Ano, jasně, tohle asi není ta nejsprávnější „sportovní“ vzpomínka na uplynulá léta závodění – ale zapomínat by se na to taky nemělo

Jo,“ přitakává mi Bohumil Staša, největší žijící jméno téhle éry, „v sedmdesátých letech (a dál) už to byla fakt jenom taková fraška, hra na závody, no jo, ale co jinýho jsme mohli dělat...“

 

Souhlasně přikývnu, k tomu já nemám co dodávat. Sedíme v jeho dílně ve Strakonicích a já jsem hrozně rád, že si na nás tenhle dvacetinásobný mistr republiky udělal čas. Poslouchám jeho nezaměnitelný chraplavý hlas a vůbec nepopírám, že si to neskutečně užívám – když jsem byl malý kluk, byl tohle pro mě ten Největší hrdina, Dymokury, Hořice, Sendražice, tam všude vyhrával. Tohohle odpoledne si vážím víc, než kdybych tady měl na stejnou dobu k dispozici Valentina. I proto taky tenhle rozhovor nebudu dělat já, protože ty doby nepamatuju a nechci se do toho zbytečně zamotávat. Předávám slovo Honzovi Vítovcovi a sám se pohodlně nořím do křesla.

Nechávám se unášet vyprávěním a znovu (pokolikáté už) mi bude líto, že tohle všechno prostě nemůžu pamatovat. Děkuji Vám za to vše, pane Stašo, budeme vzpomínat!!!!
  – Honza Karásek

 


 

 

Rozhovor pro nás v roce 2009
připravil  Honza Vítovec:

 

MH: Věřil bych tomu, že dobu, kdy jsi začínal, si dneska tihle mlaďáci nedokážou ani představit…
B. Staša: No, to asi ne.

MH: Já myslím, že bude stačit jen vzpomenout na samotnej začátek…
B. Staša: Otec závodil, měl jsem k tomu blízko. V roce 1961 jsem 3. září udělal papíry na velkou motorku a šestýho už jsem stál na startu prvního závodu v Jihlavě – no, a to ještě než jsem mohl začít závodit na silnici, jsem si musel vyjet třetí výkonnostní třídu jako soutěžák (což už jsem udělal v předchozích letech na takovým upraveným pionýru…).
Pro rok 1962 jsme koupili 175tku od Bočka a začal jsem objíždět závody, nejdřív bez nároku na body z MR! Pak přišla vojna. Tam mi znova pomohl táta, protože vyřídil uvolňování na závody a vozil mi na ně motorky. Byl jsem tehdy jeden z nejmladších závodníků, v tý době se začínalo závodit mnohem dýl, než jak tomu bylo dneska. Frantovi Šťastnýmu bylo 37 roků, Gustovi Havlovi 34, tady ve Strakonicích byl továrním pilotem Standa Malina, tomu už taky skoro tloukla čtyřicítka…

 

MH: A do toho jsi přišel ty, neotrkanej klučina.
B. Staša: No, vybrali si mě. Měl jsem jezdit fabrickou stopětadvacítku ČZ tady z fabriky. Standa se ale hned tu první sezonu, co jsem přišel do týmu, zabil – takže jeho motorku vyfasoval rovněž zkušený Franta Boček. Pak taky časem přišli Franta Šťastný a Gusta Havel, kteří nebyli spokojení v Jawě s těma dvoutaktama, co se jim furt sypaly.

 

MH: Jak tě brali tihle borci – tebe, v podstatě ještě cápka?
B. Staša: Jó, tohle bylo v pohodě. Byla to jiná doba. Ty jednoválce jsme tehdá jeli vlastně tři a já začal i něco vyhrávat. Jenomže když jsi tenkrát chtěl jet na závody alespoň do NDR, musel jsi alespoň dvakrát nebo třikrát vyhrát titul mistra republiky, jakože se kvalifikovat… A to bylo všechno na dlouhý lokty… Ale zas na druhou stranu, klidně se dalo na těch samejch motorkách, na kterejch jsme jezdili mistrák, vyhrávat i mistrovství světa – a to bylo úžasný, že tenkrát ta cesta vedla někam dál. MS jsem jel poprvé až v šedesátým pátým v Brně, ven jsem se dostal až o dva roky pozdějc.

 

MH: Jsme teda zhruba v roce ′66, ′67. Jak tehdy fungoval třeba takový český tovární motocyklový tým?
B. Staša: Ty lidi ve fabrice tím žili. Ve dvě hodiny skončili v práci, došli si na vrátnici odpíchnout ke kukačkám, jako že jdou domů – a pak se vrátili zpátky na dílnu a dělali na závodních motorkách.

MH: Kolik to tenkrát bylo lidí? A fungovalo to trochu jako třeba dneska oddělená „Škoda Motorsport“?
B. Staša: Kolik lidí na tom dělalo? No tak byli tam dva mechanici na brzdě a jeden technik u toho. Dva konstruktéři na přípravě a tři mechanici na závody.

 

 

 

 

 

 

 

MH: Vy jste byli jako zaměstnanci? Nebo kde se tenkrát braly peníze na závodění?
B. Staša: My závodníci jsme byli zaměstnaní ve fabrice jako testovací jezdci. Takže jsme trénovali tak, že jsme zajížděli cesťáky a zkoušeli prototypy (na obyčejných silnicích, autodromy ještě nebyly). Měli jsme normu 200  kilometrů a jezdilo se denně, celý rok, až do minus 20 ºC. Někdy to bylo i tak, že ráno v šest naskočila první parta, jezdila do oběda – pak se to prohodilo a další kluci jezdili až do večera. Tenkrát k tomu byla ohromná chuť, dneska by se lidi asi divili, kolik bylo vyzkoušenejch a vlastně připravenejch motorek, dvoutakty, ale i čtyřtakty, a jak vyspělá a na světové úrovni to byla technika.

 

MH: Dobře, to jsou cesťáky, ale pojďme se vrátit na závody.
B. Staša: No, závody byly taky o vysoký úrovni. Byli jsme tehdy na špici, jezdili jsme proti těm nejlepším – vím, jak šlo Agostiniho porazit. Ale byla to jiná doba. Na závody se jezdilo s malým autem, měl jsi radost, že jsi se mohl zúčastnit. Za body v závodě (bodovalo jen 6 jezdců!!!) byly i nějaký odměny, takže jsi domů přivezl tisíc marek, a to byly sakra nějaký prachy. Kluci mecháňové jezdívali na víkendy montovat za stovku na den, byli rádi, že se můžou podívat někam ven a že můžou třeba přivízt domů starý nějakej svetřík (což byl tehdá hroznej majetek).

 

MH: Ty to řekneš, jak když prdneš do peří. Víš, jak to dneska zní, „Nebylo problém Agostiniho porazit…“?
B. Staša: Hele, nebylo. V půllitrech určitě ne. Ta naše čtyřválcová čtyřstovka (přesně 420 cm³) měla na MV Agustu úplně v pohodě. No a já to jezdil ještě na starším jednoválci, a to bylo tak jezdit druhej, třetí, čtvrtej… no, tenkrát bylo škoda, že existovala i určitá ješitnost mezi konstruktérama a já je nebyl schopnej přesvědčit, že bych potřeboval suchou spojku, protože na mokrou mi to klouže a já jako prcek nejsem schopnej tu motorku roztlačit na startu správně. Na takovýchhle to taky hořelo problémech.

 


MH: Ale problémů bylo asi víc.
B. Staša:
Podle mě největší průser pro závody bylo tehdy to, že přišel z ministerstva přípis, že když Jawa dělá čtyřválec třiapůlku dvoutakt, tak by se podobný motocykl neměl vyvíjet i v ČZ… To byla ohromná škoda, to byla tehdá nejlepší motorka na světě. Zbytečně jsme si nechali ujet vlak.

 

MH: To byly vztahy Jawa vs. ČZ tak napjaté?
B. Staša: Mezi normálníma lidma, závodníkama, mechanikama ne… na závodech jsme si pomáhali, bylo to v pohodě. Ale nahoře se to vařilo a na Jawě bylo občas trochu znát, že sídlí v Praze, a my ne… víte, na co všechno existovaly tenkrát komise…

 

MH: Ale i tak to byly asi tvoje nejúspěšnější roky (′68, ′69), ne?
B. Staša: No, jak řikám, řiditel tady byl docela kolík, takže když jsem v roce ′67 získal tři tituly mistra republiky (ano, i to tehdá šlo… pozn. aut.), tak jsem po Gustově smrti nafasoval právě tuhle zázračnou zetku 350 ohácéčko a Juniora 250! A jezdilo se MS, a úspěšně – jen jsem ale nejel v následujících letech všechny GP, ale i tak to bylo dobrý – v Monze, Assenu čtvrtej, na Nürburgringu místo šestý – o rok pozdějc podobný výsledky, navíc k tomu v Brně v pětistovkách třetí.

 

MH: Jak tak koukám do výsledků, spíš bych řekl, že když už jsi vyjel ven, tak z toho byly pěkný výsledky… Proč tě proboha nepouštěli častěji…
B. Staša: No protože mě u nás v hospodě v osmašedesátým zvali na hon a já řek, že půjdu – ale až se budou střílet komunisti. No a někdo to vynes, a bylo to jasný… Ale vono už to stejně v tý době bylo celý na levačku. Soudruh Husák řek, že se k sociááálismu na motorce nepojede – a že všichni teď budeme bohatý a všichni budeme mít auťáky… No a bylo to celý zakopaný, pak už to šlo celý jen s kopce.
Prodej sériových motocyklů se nasměroval na Rusko a tam chtěli jen takovou tu válečnou techniku, kterou byli štonc pochopit. Takže žádný čtyřtakty, novinky – pěkně starýho péráka, dvoutakt – pokud možno všechno tak, aby se to dalo kdekoli za stodolou pomlátit, zavařit a poševcovat.

 

MH: Netáhlo tě to teda ven, nehlodalo v tobě, že bys měl utýct?
B. Staša: Ale to víš že taky jo. Nejdřív přišel táta, že má nějakýho bohatýho známýho v Americe, že koupí motorky (tehdy se začala prosazovat Yamaha) a že spolu budeme jezdit po závodech po světě. No, jenomže jistý plukovník Musílek řekl, že ani omylem – že na žádným západním produktu jezdit nebudu, a padlo to (vůl, co to bylo tehdy ježdění od úřadu k úřadu, a přitom Japonsko je východ přeci, nebo ne :o))) alespoň si myslim, že nás to tak učili!).
Pak jsem měl ještě v sedmdesátých letech nabídku od fabriky TOMOS, ale to už opravdu smrdělo emigrací a už jsme měli malýho kluka a vono to není tak jednoduchý, začínat někde úplně od začátku, nemít kamarády.

MH: A začaly podivná doba sedmdesátých a osmdesátých let.
B. Staša: Ale já bych si tak úplně nestěžoval – prostě se jezdilo od závodu k závodu, všude bylo veselo – bylo to hodně o atmosféře, o kamarádství. To, že už ty závody jako takový stály za pendrek, to je jiná věc. Vymejšlelo se Grand Prix pro chudý – tedy Pohár míru a přátelství. Carská formule a  podobný kraviny.
Nějak jsme to tady pytlíkovali, šmelilo se, pořád jsme se snažili mít aspoň trochu dobrý motorky. Ale při pohledu zpátky vidím, že to bylo jen tlučení na neproniknutelnou zeď. V garáži Japonsko neporazíš!

 

MH: A i to se nakonec překulilo. Po osmdesátým pátým jsi se přece objevil na půllitru Honda, a dokonce i víc pravidelně v seriálu mistrovství světa.
B. Staša: No, to byla taky taková anabáze. Sehnali jsme německýho sponzora (Wernberger, pan Koch) – ten se za nás zaručil, že nám to jako bude celý platit, a nějak přes ten tehdejší Pragoturist (nebo jak se ta verbež jmenovala) mi bylo dovoleno jezdit ven. Ale popravdě. To už mi bylo přes čtyřicet, takže už to rozhodně nebylo na to, abych někde sbíral věnce. Za kvalifikaci se braly nějaký peníze, bylo to vždycky tak na pokrytí nákladů na cestu, ale člověk byl při tom – a to se taky počítá.
Sranda byla, že jsem tím pádem přestal být pro naše orgány socialistický sportovec a nesměl jsem jezdit závody tady v republice. No, ale takový to bylo, tehdá. Starý fotbalisty taky pouštěli ven až hluboko po třicítce a nenechali je už kopat za repre…

Na chvilku vypínáme diktafon. Jdeme vařit kafe, což je nejspíš kapalina, na kterou tenhle chlápek asi funguje. A na cigára – těch se tady dneska odpoledne vykouřila taky celá hromádka… Ale to je dobrý, protože… no protože taková už to byla doba…

Pojďme dál. Co ještě probrat? Debata se stáčí zcela jasným směrem. Budeme se bavit o tom, jak se jezdí dneska. Protože tohle bude pohled takhle zkušenýho rutinéra!!!

 

MH: A jak vidíš to dnešní přetahování mezi MotoGP a Word Superbike?
B. Staša: Hele, dneska je to hlavně taková přehlídka kamionů a peněz. A Superbiky, to je vlastně takovej podvod – protože by to měla bejt jakože sériová motorka, a přitom je v tom fičurin skoro jako v těch GP motorkách. Předpisy se dělají, jak Ducati potřebuje, zkrátka takovej maglajz.
MotoGP je sice o nejlepších pilotech a o nejlepší technice, ale už se to taky dostalo až na okraj. Už je to neuvěřitelně drahý a samotný fabriky už samy nevěděj, co s tím – a nový jim do toho nepolezou, protože by si na sebe jen upletly provaz. Podle mě do dvou tří let MotoGP, v takový podobě, jako je dneska, padne a bude se teprve řešit, co s tím dál – k čemuž vydatně napomůže ta krize, o který se teď pořád tak vehementně kecá.

 

MH: Máš recept, jak z toho ven?
B. Staša: Nevědí to oni, nemůžu to vědět ani já. Ale jednu věc ti k tomu řeknu, všechno na světě se opakuje, všechno už tu bylo. Na konci šedesátých let se jezdily v nižších třídách úplně nesmyslný motorky – šestiválce, pětiválce, řaďáky, véčka – jednotliví výrobci do toho šli taky s plnou vervou, ale zanedlouho jim jednoduše došla „vata“. Pomalu odpadali a nakonec to  tehdy zachránila Yamaha, která přišla vlastně s takovou stavebnicí jednoduchý závodní motorky, a tomu se přizpůsobila pravidla. Což přitáhlo do závodění zase spoustu lidí a Grand Prix neumřela.

 

MH: Prakticky?
B. Staša: Dvouválcový jednoduchý vodou chlazený dvoutakt, který už nebyl tak poruchový a hlavně stál 10 000 marek, sakumprásk. Dostal jsi motorku, v krabici k ní 20 pístů, 4 sady válců, kliku, převodníky a moh si vyrazit. Saarinen s tim jezdil v jednom autě (teď by ho ani nepustili přes bránu), který musel vyložit, aby se s manželkou vyspali. A byl mistrem světa!!! Tam se to musí vrátit. Aby byla pořádná konkurence, aby to bylo zajímavý.

 

MH: No to je pravda, vždyť vás bývalo na kvalifikaci třeba 70 do třídy a na start závodu se nakonec postavila jen polovina. A všichni měli šanci.
B. Staša: No jasně. Pak ale přišlo takový to období, kdy Roberts a jemu podobní potřebovali nadělat prachy, natahaly se do toho prachy a začalo to bejt už jenom pro vyvolený. Víš kolik dneska běhá po světě takových Rossiů nebo Lorenzů, ale prostě nikdy nedostali šanci, protože neměli tak šílený prachy. Vždyť si třeba vem, že dneska stojí přední vidlice na stopětadvacítku Aprilii 30 000 eur (!), to je naprosto zrůdný. Těžko začínat z ničeho, když jsou nastavený takovýhle podmínky.

 

MH: Vždyť jsou dneska na vyhledávání talentů zařízený ty RedBull cupy…
B. Staša: Vždyť ať jsou, jsou zapotřebí. Ale ani to není automatický, že pak budeš úspěšnej, vyprsknou tě mezi ty týmy do stopětadvacítek a už budeš muset začít solit prachy. No jasně… vono to nikdy nebylo zadarmo (a ani by nemělo bejt, protože pak by si toho ty lidi nevážili), ale chci říct, že v současný době už je to strašně moc – a to se už vůbec nebavíme o MotoGP…

 

MH: Nebylo by třeba řešení, aby se vrátily závody nějakým způsobem zpět na přírodní okruhy, blíž k lidem? Tady v Česku už nějaký takový tendence existují, na mistrák postavený jen na přírodních okruzích.
B. Staša: Hovadina. Dneska je jiný závodnický styl, jiný ježdění. Je potřeba, aby se děti učily jezdit rychle odmalička, aby si zažily ty návyky. To je někde na normální silnici mezi stromama úplně scestný a nemožný.
Jo, i já mám rád Hořice, je to podle mě jedna z nejhezčích tratí vůbec (mám to tam rád i jinak, i když tu nejlepší vinárnu už dávno zavřeli), ale je to ježdění pro zábavu, pro lidi, kteří si to užijou, ne pro závodníky…

 


 

MH: Víš, že tam loni Dražďák s Čermákem jeli 2:19, dokážeš si to představit?
B. Staša: Nedokážu a smekám, to muselo bejt šílenství. Hmmmm, to jsem si myslel, že snad ani není možný. Ale dobrá. Tak ať – Dražďák ani Čermoň nepojedou nikdy MotoGP, a i kdyby, tak rozhodně ne na základě toho, co se naučili v Hořicích.

 

MH: Trochu mě překvapuje, že to takhle „zařízneš“, když si přece sám takovýhle závody dlouho jezdil… a hodně dobře!
B. Staša: To už ze mě mluvěj zkušenosti. Když přijedeš na autodrom, můžeš zkoušet limit, možnosti – a přitom máš pořád reálnou šanci, že se taky vrátíš domů v neděli. Jasně, my jsme jezdili mezi těma barákama a bylo to vostrý, ale taky vidím tu řadu kluků, který tam zůstali…
Ale jak řikám, Bosonohy se daly projet nad 200 km/h, ale to už si musí každej srovnat sám…

 

MH: A poslední otázka „do pranice“ – co taková kontrola trakce, jsi pro, nebo bys ji nejraději nechal zrušit? Ptám se proto, že dneska se hodně debatuje o tom, jestli by se tím závody alespoň trochu nevyrovnaly?
B. Staša: Hele, zruš trakci, do měsíce z toho bude pionýrskej lazaret a Rossi bude jezdit do cíle hodinu před ostatníma. To myslim zcela vážně! A víš, co by se zas líbilo mně – já bych vrátil pětistovky, dvoutakty, nevymejšlet redukce a postavit je do tý osmistovkový třídy. To by byl šumot. Myslím, že by to bylo vyrovnaný a hlavně jednodušší, rychlejší a levnější – ty projekty mají všichni ještě uložený v šuplíkách a stačilo by to jen oprášit. Hernajz, to by byly závody, na který bych se snad i těšil…

 


 

Kdo byl Bohumil Staša:

*Narodil se 29. dubna 1944, jeho otec byl motocyklový závodník. A pro ty mladší trocha čísel, která se nastřádala za 28 let Bohoušovy závodnické kariéry doma i v Evropě.

*Odjetých  prakticky 28 sezon v letech 1961 až 1988 znamenalo 476 podniků, ve kterých odstartoval k neuvěřitelným 827 závodům (ano, tehdy se jezdily i tři třídy za neděli). Z toho 215x vyhrál, 92x dojel druhý, 32x byl třetí.

*V mistrovství světa třistapadesátek byl 2x osmý (′68, ′69 – doba, kdy bodovalo jen 6 jezdců v cíli, od r. ′69 bodovala už první desítka) a má i dva světové věnce, oba z Brna – bronz z půllitrů 1969 a stříbro z třipade r. 1971.

*Samozřejmě si, stejně jako většina jeho soupeřů, odbyl i řádku rozličných pádů. Těch bylo přesně 25. Což vám možná ve srovnání s dnešními borci přijde jako málo (průměr jednou ročně :o))), ale ono to tehdá prostě „víc“ bolelo.


Pan Bohumil Staša zemřel 21. května 2019 ve Strakonicích. Čest jeho památce

 

1 komentář

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here