Je načase si přiznat, že ze mě už nikdy nebude kdovíjaký střelec. Podívám se pravdě do očí a pokusím se přiznat si proč…

Když mě před deseti lety do Motohouse přijímal tehdejší šéf Ivoch, prohodil uštěpačnou větičku: „Teď tady spíš potřebujeme někoho, kdo se aspoň udrží řidítek…“ No, nebylo to kdovíjaké ocenění toho, co jsem si myslel, že přináším. Ale OK, byl jsem přijat, a hlavně jsem seděl ve vysněné redakci. A měl jsem dojem, že až na to vlítnu, naučím se všechno pohádkově snadno a budu taky tavič. Kdo z nás někdy neměl nějakou ambici.

Teď, deset let později, už ale chápu víc. A právě pro všechny stejný pomalíky, jako jsem já, jsem se rozhodl sepsat těchto sedm bodů. Chlapci (a děvčata), nezoufejte, pokud není shůry dáno, i tak se dá v sedle motorky ledacos zajímavého zažít. A planetě to asi stejně tak nějak vyhovuje víc, když po ní chodí jen jeden Carlos a Rossi…

 

1/ Všechno, co mám

Je vždycky naprosto špatně, když máte v mašině nastrkaný naprosto všechny svý peníze. Spadnout znamená opravu a díly (i práce) jsou tak neskutečně drahý. Proto se takový člověk naučí chovat k motorce tak, aby jí vůbec neublížil. Jízda je pro něj spíš posvátným obřadem než možností si nějak dopilovat zručnost a zkušenosti. To je blbě! I když chápu, že jsme se každý na hromadě zlata holt nenarodili.

LIMIT: Vždycky vás bude limitovat to, když si před svou mašinou až moc nábožně sednete na zadek!

JAK TO MÁM JÁ: Začínal jsem v devadesátých letech, tehdy byly japonský motorky doslova poklady!


 

2/ Pohybová inteligence

Tady nejde o pocit, tady jde prachobyčejně o talent. Někdo to má dané od pánaboha, druhý ne. Pohybová inteligence je umění učit se a vykonávat ty správné pohyby, umění koordinace. A zdaleka ne každý dokáže své tělo správně ovládat, bohužel. Vůbec tady nezáleží na vaší váze, tloušťce nebo šekové knížce. Talent ničím nenahradíte a tréninkem se můžete tak maximálně přiblížit. Jenže ti „múzou políbení“ budou vždy o krok dál, s tím se smiřte.

LIMIT: Moc snahy a lámání přes koleno je špatně. Lepší je přiznat si to, bude to míň bolet…

JAK TO MÁM JÁ: Jedničky z tělocviku nebyly nikdy moje parketa.


 

3/ Rychlost, odhad

Věc naopak hodně daná zkušeností. Čím rychleji jezdíte, tím víc si na rychlost zvyknete a máte lepší reakce. Cvičte to hlavně na okruzích. Taviči z dromů to mají pak v hlavách naprosto jinak srovnaný a ani je nenapadne se na běžné silnici dotýkat svých limitů.

LIMIT: Paradoxně rychlost na motorce není v umění přidat plyn (to umí každej jouda), ale v dovednosti identifikovat ty správný brzdný body!

JAK TO MÁM JÁ: Dám dva úseky dráhy dobře a ve třetím udělám kiks.


 

4/ Blbý zkušenosti

Znají to všichni, kdo mají najeto hodně. A prostě se to stalo už tolikrát, že už víckrát už snad ani nechceme. Do zatáčky, ve které nevidím její konec, už prostě nenaletím. Když vidím podezřelý chomáč aut, tak raději přibrzdím. Uklidním to a nedám ten vingl naplno, třebaže ho jedu dennodenně a znám to tam jako svou krev.

LIMIT: Je dobré jezdit za někým a číst situaci z jeho reakcí.

JAK TO MÁM JÁ: Je to otázka toho, že gatě už jsou plný a hlava mě už jednoduše nepustí…


 

5/ Nedůvěra k stroji

I to se stane. Koupíte si ojetou motorku na inzerát a po úvodní euforii nad dobrou koupí začnete postupně objevovat všechny ty chyby. Nakonec nedej bože zjistíte, že váš dream-bike funguje na silnici jako sešlápnutý štafle a zatáčky jsou pro něj otázkou několikanásobného lámání. Začnete se podvědomě bát a to s sebou logicky přinese křeč a jezdecké chyby.

LIMIT: Člověk si na blbou motorku časem zvykne. Ale pozor! Učíte se na ní špatné návyky, což může časem škodit.

JAK TO MÁM JÁ: První CBRo byla hrozná kaše! Tam budou někde ty kořeny.


 

6/ Divokost

Drtivá většina lidí v sobě nemá ten dynamit, který by explodoval ve chvíli, kdy je to nejvíc zapotřebí. Prostě se vám nezatmí. Mnohdy raději mávnete rukou a znovu si jedete to svý, a to i ve chvílích, kdy klukům z party bouchnou v hlavě saze a začnou ujíždět. Prostě mi to nestojí za to, řeknete si.

LIMIT: Sám se člověk nic nenaučí. Je potřeba okoukávat styl od ostatních. Umění je ale přiznat si svou hranici.

JAK TO MÁM JÁ: Nejsem výbušná, agresivní nebo divoká povaha, to se ví. Patřím k většině.


 

7/ Rodina, věk

Závodnická moudrost tvrdí, co dítě, to mínus jedna vteřina. A je pravda, že starší (a hlavně ti zkušenostmi z osobáku otřískaní) řidiči se na motorce zkrátka učí hůř a pomaleji. Je to taková signalizace v hlavě, která se vám vždycky rozezvoní a rozbliká, když zavětříte nějakou hraniční situaci. A čím zkušenější budete, tím bude zvonit hlasitěji.

LIMIT: Není potřeba mít panický strach, ale každý by si měl uvědomit hranici své pokory!

JAK TO MÁM JÁ: Tohle mohu jenom podepsat a potvrdit…

Foto: Karel Táborský

3 KOMENTÁŘE

  1. Když občas na benzince u Dubé vidím ty adrenalinové “borce”, tak si říkám, že tohle asi nikdy mít nebudu a mě prostě baví ten pocit jízdy na dvou kolech a nepotřebuju k tomu mít tepovku závodníka. Tenhle článek to přesně popsal…

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno