Stojí Galluzzi ve své zakouřené pracovně, civí z okna na sluncem zalitý toskánský kopečky a pod fafjku si brumlá: „Voe, dyť všechno, co ke štěstí potřebuju, je motor, sedačka, dvě kola a ňáký ty řídítka.“ A od tý doby svět strýtbajků už nikdy nebyl jako dřív
Bez mučení přiznávám – dostal mě. Idea pana Galluzziho je víc než 20 let stará, a přesto aktuální víc než kdy předtím. V době elektronicky kontrolovaného splachování hajzlu, pneumaticky zvedaných prkýnek a bezdotykovýho mytí rukou je živočich, o kterym vám dneska povím, něco jako šlapka na exkurzi v klášteře. To jednou mě zase popadla ta podzimní chmura bez motorky, a jakože co s tím? Slunce ještě svítilo, peníze byly, tak proč je prostě neutratit za něco tak rozumnýho, jako je motorka. J Jak tak proklikávám všechny ty možný kapoty, strašný stáda koní a ukrutně vychytaný kontroly všeho, nutí mě to víc a víc přemejšlet, co že to vlastně chci. Motorku? Tak jo:
„Ta nová motoka jmenuje se Dukaty,“ říká můj tříletej klouček a já vám svěřím, že jsem za poslední 4 roky vystřídal 6 motorek a začal cejtit něco jako výčitky. Bavíme se pořád o motorkách, že jo? 😉 Vlastně jsem vždycky chtěl trvalejší vztah, ale zřejmě jsem spíš ochutnávač než skutečnej motorkář. Obdivuju kluky, co o svou vyvolenou pečujou roky a nemaj s tím problém… A to chci taky, rozhodl jsem se změnit. Vybíral jsem pečlivě, rozum ke slovu nepouštěl a čísla na papíře mě v podstatě nezajímala. A výsledek? V mých očích vetroš s velkým V – Ducati Monster S4, r. v. 2001.
První vodnickej kousek s legendární strojovnou 916, najeto 48 000 km. Ano, čteš správně, 48K. Větší 3,14čovinu bys těžko vymyslel… 🙂 Ale nepředbíhejme, přece nezdrhnem z ložnice dřív, než se rozestele!? Motivaci k nákupu týhle vraždy jsem zmínil v úvodu, a to, co psáno bylo, splňuje eSštyrka na 100 %. Jakej je reálnej život s takovou šťabajznou v letech? Rozhodně ne pro každýho, ale…
Ale tak jako každá MILFka má šmrc i ve 40, i tahle červená rachotina umí prostě kousky, který tě dostanou. Než se pokusím zprostředkovat, jaký to s ní vlastně je, zkusme si zrekapitulovat, s kým máme tu čest. Žiju v přesvědčení, že neexistuje bajker, kterej by neznal Ducati 916. Už málokdo ale ví, že právě S4 podědila její motor – Desmoquattro. Pod motorem je podepsaný pan Brodi a byla to první úspěšná aplikace desmo rozvodů ve vodou chlazeným ducatím dvouválu.
Píše se rok 1987 a model Ducati 851 byl na světě. Pamatuje to vůbec někdo z vás? Asi ne, co? Ale to je fuk, páč důležitý je, co máme teď a tady. Desmoquattro s objemem 916 cm3 byla vlastně už třetí generace tohoto strojku a na papíře nám ukáže 74 kW/8750 ot./min. Jo, na dnešní dobu ušmudlanejch 100 koníků už nikoho ze židle nezvedne, ale nepředbíhejme. Pořád je to kus poctivý mechaniky, která zasazená do kompletně obnaženýho trubkovýho rámu dá vyniknout jeho kráse.
To je něco, co se nikdy neokouká, a ani opěvovaná 916tka ti ho – bez striptýzu – neukáže. Jelikož se na přelomu tisíciletí stal původní „monstrózní“ vzducháč M900 značně dejchavičnej, byla tahle změna pro udržení konkurenceschopnosti nevyhnutelná. A i když mnoho pravověrných, zarytých, oldskůl Ducatistů vodnickýho Monstera nikdy nepřijalo, já jsem s ním šťasnej jak blecha. 🙂 Zbytek motorky je vlastně jednoduchej jak facka: ňáký ty řídítka, světlo z Jawy 350/638, trochu lepší kotouče a třmeny než z Jawy 350/639 (něco jako Bremblo), USD vidle, Sachs centrál, klasická kyvka a dva vejfuky. Jo a ještě je tam sedačka. Celý to váží 200 kg. Toť vše. Na mejch 190 cm se na tom sedí dost divně, připomíná to spíš supersport a pohodlný to není ani omylem.
To pohodlí se nedostaví, ani když se Monster rozjede, a vlastně se nedostaví nikdy bez ohledu na jízdní režim. Motorka je tuhá jak vězeňská pryčna, a tak spíš poskakuje, než jede. Sranda je, že motor s tím nepohodlím tak nějak perfektně spolupracuje a do 3000 otáček nepohodlí šikovně umocňuje. Jinými slovy motor zní, jako když chce z rámu vyskočit. Taková jízda po Praze je hodně srdeční záležitost, páč byť máš skoro litrovej motor pod zadkem, prakticky permanentně spojkuješ – před zácpou, v zácpě, za zácpou a tak. No nebyl by to „závodnickej“ dvouvál, kdyby k tomu neměl tuhou spojku… Takže podtrženo sečteno, na mý dojíždění do práce je to votřes. Doslova a do písmene. Když budu hodně kritickej, tak on to není žádnej med ani mimo město. Jednak je v naší kotlině těžko najít kousek slušnýho asfaltu, jednak fouká.
Nad 150 fouká moc, a to mě moc neba. I když štítek nad světlem, co eSčtyrka má, je víc než praktickej, jet zalehlej na týhle mašině vypadá tak nějak invalidně. Takže turisti, tudy NE. Pro mě osobně je ale největší krach ten kompromis. Nikdy jsem si to neuvědomil, ale jak se tu kluci italský vlastně snažili zkrotit toho „sportovního“ dvouválovýho bejčka a dali mu ty divně široký řídítka a nízký sedlo, vzniklo něco, co při náznaku svižnější jízdy má svý limity. Jednoduše řečeno mám jako řidič navrch, a to je něco, co mi trochu vadí. Chápej to tak, že jak dostaneš pod kůži řízení supersporta, tak tady to pak trochu vázne. Fér příměr by byl jinej streetbajk, ale já celej život drtil kapoty nebo krosky. Takže můj dojem není z nejobjektivnějších, jestli si rozumíme. Mám totiž rád živočichy, chtěl jsem monstrum, ale ona je vlastně taková „utahaná“… Když to tak po sobě čtu, říkám si: „Sakra, na co teda vlastně tahle motorka je?“ Hmmm, přemýšlím…
No, předně je to dáma v letech, má neskutečnej sexappeal a svým šarmem strhne pozornost, kdekoliv se ukáže. Jo, přiznejme si to, IMAGE má na rozdávání, slyšet ji je v okolí dvou bloků i na neutrál, a kdo ji nejel, myslí, že žere malý děti na potkání. Ale na image to nejede, co? Teď to asi bude znít neuvěřitelně, ale přes všechny ty voloviny, co jsem popsal o odstavec výše, je život s touhle motorkou něco mimořádnýho. Jako každá ženská má i tahle „svý dny“, jenže když tak nějak funguje, dělá to jako žádná jiná… Je to nehmatatelný, je to těžko popsatelný, ale v konečným důsledku je to skutečně živočišný. Nebojím se říct závislost produkující. Každá cesta je zážitek – ať už zrovna nejde nastartovat, skučí pod plným plynem, nebo jen tak bloudí krajinou – vnímám, že jedu, vnímám každej metr, každou sekundu, každý převrácení motoru. Žije a já ŽIJU s ní. A možná, možná i dojedu tam, kam jsem chtěl. 🙂
Čímž narážím na věčně omílaný téma, zda je Ducatí servis drahý, nebo se ty motorky „permanentně sypou“, nebo že se všichni Ducatisti znaj, páč se před každou vyjížďkou potkávaj v servise… Takže jednou provždy – NE, je to BLBOST a realita je taková, že když jí dáš, co potřebuje, funguje. Tečka. Naprosto stejně jako u každý jiný mašiny/značky. A že jsou kratší servisní intervaly? Nebo že je desmo náročnější na údržbu? ANO, to je prostě daň za dělání věcí jinak. Chci sporťák? Budu se o něj muset starat líp než o kombík, co mi vozí rodinu. Řečí čísel to pak vypadá následovně: interval 10 000km – krom kontroly běžných věcí je tu olej + komplet filtry, když hodíš oko na ventily, nic se neděje. 5000 Kč. 20 000 km to samé + seřízení ventilů, rozvodové řemeny, svíčky. 10–12 000 Kč. Ostatní spotřebák je otázkou jízdního stylu… Osobně v tom nevidím žádnou tragédii, o který by se mělo diskutovat. Naopak si řekněme jasnou věc – máš na opičku? Musíš mít i na banány. 🙂
Chtěl bych, aby tou inspirativní kapitolou tohohle povídání o nevšedně všední motorce byl jeho závěr. Jde o výjimečnou strojovnu, která si zaslouží pozornost každýho fanouška dvou kol. Ať už tím, jak vypadá, nebo tím, jak to dělá/jede. Že je to jinak než u ostatních, tu nemusím znovu připomínat. Holej fakt ale je, že ne každej „fanoušek“ na ni bude mít – ať už trpělivost, nebo dostatek umu ji donutit k tomu, co po ní chce. A v tom je možná to její největší kouzlo. Ona ti totiž nedá zadarmo… a ty se musíš sakra snažit, abys tuhle šťabajznu udržel rozparáděnou.
Foto: autor
