Okruh Almeria na jihu Španělska – kousek od Středozemního moře – bude hostitelem tohohle krásnýho divadla. Ducati hodila svou starou žlutou 749 do šrotu a připravila jednu hodně velkou parádu. Fungl novou 848 v sexy bílým ohozu. A jaká je? Tak to vám teď trochu přiblížím.
Řekněme si to upřímně. Stará 749 už prostě nestíhala. Oproti svým šestistovkovým rivalům neměla dost výkonu a byla těžká. Proto se asi nikdy nestala žádným prodejním hitem. Ducati nutně musela dojít trpělivost a samozřejmě – byla tady božská 1098. 848 je dalším logickým krokem na rozšíření rodiny boloňským superbiků.
To všechno zní skvěle a v Itálii určitě chtějí, aby to byla ta největší řacha na světě, ale asi vám vrtá v hlavě stejná věc, jako po dlouhou dobu vrtala mně. Proč do ní sakra šoupli takovej divnej objem? Vždyť to nemá logiku. Proč udělali motorku, se kterou se nedá závodit, protože s tímhle motorem se vlastně nikam pořádně nesmí? Do dneška mi to nedávalo smysl. Po prvním svezení a obědu stráveným s chlápkem, který je za motorku odpovědný, mi to už bylo jasný. Tahle Ducati totiž není žádnej čistokrevnej závoďák…
Miláček 848
Teď si asi myslíte, že mi muselo v tý palici přeskočit i to poslední kolečko. Superbike od rudých ducatích mužíků není závoďák? Co to ten prťavej pisálek mele? Já se vám to teď pokusím trochu vysvětlit. Celý to probíhalo asi takhle. Ráno se na fajnovým hotelu probouzíme do krásnýho slunečnýho dne. Nic takovýho jsem za poslední měsíc v Čechách nezažil. Je to jako pohlazení na duši. Ráno mohutná snídaně (takhle nařachlej bachor jsem už dlouho neměl) a v osm hodin už čeká početná skupina novinářů před hotelem na bus, který nás odveze na okruh. Je to asi padesát kilásků, takže mám čas se na to morálně připravit. Zapnout iPod, sluchátka do uší a s hlavou opřenou o sklo hurá na trať.
Přece jenom je to moje první představovačka Ducati na okruhu, takže se na to moc těším. Před odjezdem jsem byl varován, že Almeria je jeden z nejtěžších evropských okruhů. Celá trať je poskládaná přes několik velkých a taky slepých horizontů, a protože nejsou nikde žádný reklamní panely nebo mosty, tak se člověk nemá při hledání brzdných bodů čeho pořádně chytit. To mě ale zprvu moc nepálilo – spíš jsem byl zvědavej na tu motorku.
Když je tam tak vidím vyrovnané na boxové uličce, je mi jasný, že to bude skvělej den. Máme k dispozici patnáct motorek a jezdit budeme po patnáctiminutových sešnách. Celkem na trati strávíme hodinu. A to je dost času na proklepnutí tohohle drahokamu (tak jí říkají ducatí technici, což se mi líbí. Je vidět, že mají motorky fakt rádi. Třeba u Němců občas propadnete pocitu, jako když udělali mašinu z donucení v obědový pauze, a to se mi lautr vůbec nepáčí). A musím říct, že první dojem je parádní.
V týhle bílé barvě vypadá fantasticky. Dokonce bych řekl, že je víc sexy než vymydlená Kylie ve sprše. Tohle se jim moc povedlo. Ta motorka má oproti Japoncům ohromné charizma. Cítíte to z ní. Je to jako když vedle sebe postavíte Porsche a Ferrari. O. K., poršák je pecka kára, ale ferrari… je to zkrátka jiná liga. Úplně stejnej pocit mám i já, když tady vedle ní stojím. Už chápu, proč mluvili o drahokamu… Dost ale kecání kolem, je čas otočit heftem.
Soukám se do kombošky, technici zatím ohřívají dvouválcová jádra a depem se rozléhá hluboké dunění. Není to sice tak ostrý soundtrack jako u 1098, ale pořád je to skvělej dusot (laďáky od Termignoni jsou samozřejmě v nabídce origo příslušenství Ducati Performance, bez nich by to ani nešlo). Vyhoupnu se do sedla, sešteluju páčky (zrcátka na okruhu nemají co dělat a stejně jsou tady k prdu, nic v nich není vidět) a jde se na věc.
V duchu si pořád opakuju, abych byl opatrnej a nejdřív se v klidu naučil okruh. Nechtěl bych totiž vyhrát tradiční soutěž o prvního highsidera dopoledne, jako se mi to málem povedlo v Rakousku při první jízdě na Hayabuse. Jednička tam klapne bez řachnutí (což je u japonských motorek věc takřka nevídaná), spojka je sice pořád tuhá (už to ale není ten chrastivej suchej bazmek), krásně se dávkuje a 848 se líně rozjíždí na pitlajně.
Z motoru je cítit, že to je ještě pěkně syrovej chlápek. Dvě stě najetých kiláků není prakticky nic. Přichází první zatáčka na pravou ruku, která vás vyšoupne na vysokej horizont. O. K., říkám si, teď to bude asi pokračovat rovně, takže se rovnám na levou stranu. Ale ono prd, ta zatracená mrcha se okamžitě zlomila do další ostrý pravý z kopce. Tak a teď by se ve mně krve nedořezal. Tlačím ji dolů a modlím se, aby to ty studený gumky udržely.
Mašina klepe řidítkama, já puls někde u dvoustovky, zadek stáhnutej jak před maturitní komisí, ale dobře to dopadlo, podržela mě. Motorka zatočila, ale bylo to teda o fous. Zbytek kola si nadávám do helmy, co jsem to za vola, když si předtím hodinu v autobuse nařizuju, že nebudu dělat žádný hovadiny a pak to tady málem rozvěsím o svodidla v druhým vinglu! Tohle bylo teda krutý vystřízlivění.
Děkuji v uctivém předklonu panu Pirellimu za skvělý pryže, protože fakt mě dneska zachránily před mezinárodní ostudou a pocuchanýho cloveru. Tak si prvních pár kol dávám vlažněji a snažím se najít alespoň nějaký záchytný body. Ta trať je fakt pekelná. Tolik slepých zatáček jsem ještě nikde neviděl. Ani na Playstationu. Odpočítávám kola, první runda už pomalu končí a jsem docela rád.
To úvodní kolo mě celkem vyděsilo, takže to jdu radši někam v klidu do kouta rozdejchat. Druhá runda už je o něčem jiným a konečně se můžu soustředit na motorku. První dojem je, že ta mašina není tak rychlá, jak jsem čekal. Na tiskovce do nás nasypali údaj o 134 koních, ale na trati to tak vůbec nevypadá. Motor si bere otáčky už od třech tisíc a na to, že je to dvouválec, nemá nikde žádný strmý výkonový nárůsty. Do asfaltu se víc opře okolo sedmi, ale není to nic, co by vám vyrazilo mozek z hlavy.
Chybí mu ta nakrklost 1098, živočišná exploze testosteronu – tohle je takovej vyklidněnej mrávek. Nevykládejte si to špatně, pořád má sílu jako bejk, ale asi jsme čekali o něco větší kalup. Na tomhle se okamžitě shodneme i s ostatníma klukama od novin. Záleží zkrátka na tom, co preferujete. Ale nepochybujte o tom, že s tímhle bajkem se jede hrozně snadno rychle. Možná bych to přirovnal k Bladovi, to je taky takovej velkej pohodář.
Od pěti tisíc máte k dispozici fůru krouťáku, který motorku bez problému dostane z každý zapeklitý situace. Stačí jenom otočit plynem a mašina se o všechno postará. A protože je nástup výkonu neuvěřitelně plynulý, tak si i hodně dovolíte. Křivka točáku bude na dynojetu plošší než hrudník Kate Moss, to vám myslím můžu slíbit 🙂
848 vás nechce děsit, a to je asi její hlavní plus. Spoustě lidem přesně tohle bude vyhovovat. Nebál bych se na ní posadit i kluka, který do týhle doby jezdil třeba na Mitu nebo čtyřtaktní dvacce. Je to rychlá mašina, ale nekouše. Na většině velkých a silných dvouválcích to vypadá podobně, jako když jdete na pivo s kámošem, který se umí skvěle bavit a je s ním sranda. Problém je, že občas se rád pere… To tady neplatí. 848 je další hodná motorka do party. Od Ducati je to tak trochu překvápko, ale koneckonců – proč ne.
Hodný Ruben
Po druhé jízdě si dávám rychlý oběd (měli byste vidět ten megařízek, co nám borci udělali, to jsem si chrochtal pošpanělsku) a na chvíli se jdu ohřát ven na sluníčko. 20 stupňů, obloha vymetená, prostě idylka. Nasávám atmosféru, myslím na Česko a na ten bílej sajrajt, co na nás poslední dobou furt padá… Najednou se do padoku vřítí obrovský Range Rover na gigantických chromovaných kolech a vystoupí z něj vysmátý Ruben Xaus s manželkou a malou Xausíkovou. Ten chlapík mě hrozně mile překvapil.
Čekal jsem nagelovanou agorantní hvězdu, ale tohle je (až na to, že jezdí strašně rychle a na motorce je úplný pako) naprosto pohodovej týpek. S každým se přátelsky pozdraví a už na sebe cpe kombinézu. Odpoledne bude jezdit s náma a pomůže nám najít na okruhu správnou stopu.
Asi se už budu opakovat, ale když vám to někdo rychlý ukáže, tak je to vždycky fajn, protože pak máte víc času se věnovat motorce. Jedu za ním a sleduju co a jak na motorce dělá. Všechno to vypadá hrozně snadně, ale řeknu vám, je to makačka. 848 funguje nejlíp, když jedete plynule a nemlátíte s ní ze strany na stranu.
Lepší je jezdit na vyšší kvalty a nechat motor, aby vás díky svému krouťáku vyfouknul do další zatáčky. Už jí konečně přicházím na chuť. Nechce, abyste na ni byli zlí. Je to přesný opak Aprilie Mille. Ta potřebuje pevnou ruku a drsný zacházení. Ducati je jiná. Lepší, klidnější, zkrátka pohodová a milá.
Někomu bude zu 848 chybět živočišnost, ten kopanec okovanou botou, a někomu se to naopak bude líbit. Pro majitele starší 749 bude ale výměna za novější model určitě hlavní náplní příštího roku, a dokud mu nebude stát v garáži pod hadrem, nebude mít klidný spaní. Já kdybych se rozhodoval, jestli hodit do kamen hypoteční smlouvu na barák a místo ní se zadlužit kvůli italskýmu sportovnímu dvouválci, bylo by to pořád jenom kvůli 1098. Jedno je totiž jistý, tohle fakt není žádnej opravdovej závoďák 😉
Foto: Milagro
