Andílci a jejich boubelaté prdelky. Jemnost, ale také trocha nabubřelosti. A Yamaha, která překonala veškeré nástrahy…
Byla to pro mě cesta proti času. Známého sedmpade Virago jsem si vypůjčil už odpoledne před tímto testem a odvezl si ho domů. Věřte mi, že v úctě a celý rozechvělý. Ještě ten samý večer jsem to pak nevydržel a dvakrát ho v garáži přeleštil, zkontroloval a znova přepucoval všechny ty jeho pochromované činčurinky. A bylo mi u toho dobře. Opět jako bych ucítil tu posvátnost chvilky, když jsem měl podobnou velkou motorku poprvé přes noc v garáži. To jsem se taky chodil do tmy přes okno koukat, jak se jí u nás spí. Ale co vám budu povídat, vždyť to znáte sami.
A ten pocit příjemné nervozity mě neopustil ani ráno. Lidi, já se na tu jízdu, jako před dvaceti lety, tak těšil, že jsem s sebou nevzal ani foťák na focení. Což jasně dokazuje, jak moc jsem z toho byl vyplesklej, protože to se mi za ty roky nestalo jednou jedinkrát!
Boubelka, a jaká pěkná!
Splnilo se nakonec moje očekávání? Byla to jízda přesně taková, jako bývala tehdy? To bublání, posez, vůně a barva světa okolo. Jasně, tady hrají hlavní roli vzpomínky. Dávám trochu víc plynu a motorka zazpívá písničku z nejsladších. Je totiž pořád mladá a i Carlos po krátkém svezení s očima plnýma radosti uzná: „Je jí sakra 23 roků, ale je to neuvěřitelný, jak je čistá. Motor v dokonalý kondici, skvěle se sbírá do otáček, nikde žádný výkonový díry, převodovka, jako když to padá do peřin. Ta motorka jako by se včera narodila. Neuvěřitelný…“ Sedíme tam oba jako dvě trubky a oba dva jsme z toho starýho Viraga paf. Víme, že bychom neměli, protože dnešní motorky umí mnohem víc věcí. Ale tahle motorka nám tu teď voní tou nejhříšnější rozkoší – rozuměj, nesmrtelností!
Bylo jich víc, ale Virago bylo jiné
Jaké to bylo před dvaceti lety, když jste si chtěli koupit japonského čopra? Na výběr jich nebylo zas tak moc a i ta kritéria byla trochu jiná, než jaké si dávají dnešní kupci. Shrnu to. Hodně se řešil tvar rámu a zda s chladičem, nebo bez. Předobrazem byl samozřejmě Harley, ovšem v té době pro našince takřka nedostižný ideál, protože nový či ojetý H-D stál tehdy pomalu víc než dnes.
A tak dělný lid, aby si naplnil své easy-rider sny, začal ve velkém nakupovat japonské čopříky. A při výběru se povětšinou používal následovný klíč: Honda Shadow byla nejelegantnější, ale spousta kluků nesnesla onen pohled na obří hranatý chladič, který zakrýval motor a vlastně celý předek motorky. Suzuki Intruder byla sice taky vodník, ale byla trochu syrovější a železnější a v inzerátech jich zas nebylo moc, takže byla exkluzivnější. Mimochodem díky tomu si tyhle čopry drží cenu vlastně stále až do dnešních dní. Jenže co já vím, tak hodně lidí nakonec od Intrudera odradilo velké úzké přední kolo, které mnohým u osmistovky pokovovalo kráječ na sýr. No, a pak tu bylo ještě Virago…
Skvělé předpoklady, stará škola
Samozřejmě dvouválec do V, to musí být. Velké plus – je vzduchem chlazený, takže mu předek nehyzdí chladič. Jednoduché plnění karburátorem, skvělý bublavý zvuk a přenos síly na zadní kolo naprosto bezúdržbovými kardany. Chtělo by se zvolat, že konečně vysněný ideál. Jenomže ouha. Japonci neomotali motor trubkami a na rám ho jen tak ledabyle zavěsili. Milovníci US originálu zůstali v němém úžasu a konsternováni.
Ono to však mělo své logické důvody. Virago vzniklo z legendárního modelu XV920, kde byl motor taky zavěšený. A taky tu byla otázka váhy, protože s kompletním ocelovým rámem „kolem dokola“ by bylo Virago ještě mnohem těžší, než je teď, a asi taky ještě mnohem vyšší. Proto z toho konstruktéři vybruslili tak, jak z toho vybruslili a vy jste měli podklad pro nekonečný počet debat. Při finální koupi pak mnozí z nás museli poprvé v životě zažít, jaké to je, udělat kompromis.
Pojďme ale do sedla
Toliko krátké vysvětlení, proč ji jeden miluje a druhý nenávidí. Dnes už to samozřejmě není tak vyhraněné jako před lety a tím, že se Virago dostává pomalu do kategorie YoungTimer, získává i ono jistý punc jedinečnosti a originality. Ovšem to zdaleka nejlepší a nejúžasnější zažijete (a uznáte), až když se uvelebíte za řídítky.
Startovní procedura. Jemně zatáhnout za sytič, srovnat řídítka do roviny a zmáčknout knoflík. Námi testované Virago naskočilo na první klik. Chvilku ji nechat zahřát, kontrolovat otáčky a ubrat na sytiči a můžeme jet. Ačkoli stála půl roku v garáži, je připravena okamžitě vyrazit.
O okouzlení motorem a čistotou jeho projevu už jsme se zmínili. Carlos k tomu dodává: „Holt byla to doba, kdy se ještě nehrálo na emise a motorky se uměle nedusily a všechno v nich se odehrávalo zdravě a tak, jak má. Proto to při troše péče a dobrém zacházení takhle pěkně vydrží.“ Motorka se i hezky svižně rozjíždí, má švih, čemuž samozřejmě hodně napomáhá i sluchový vjem, protože dodatečně montované laďáky tomu dodávají trochu té akustické brutality.
Sedlo je monumentální, prošívané a sedíte v něm zabořeni jak do pěny. Ruce přirozeně vysoko na řídítkách. Ani nohy nejsou dopředu nějak nesmyslně moc předkopnutý, takže je to vlastně pohodlný. Líbí se nám i možnost mechanického nastavení výšky předního plexi. Komfort především!
Co se nám na něm nakonec nelíbilo?
Motorka je svou stavbou vyšší, což s sebou vůči současné produkci nese lehký pocit nestability. Dnešní motorky povrch luxují, Virago se na něm tak lehce pohupuje, zatáčky mu ale jdou celkem obstojně, jen v těch pomalejších se musíte naučit mít maličko přidaný plyn (aby byla motorka v zátahu a řídítka neměla tendenci se zlomit).
Hodně dramatický však byly brzdy. Alespoň pro první okamžik. Ne, že by nefungovaly, ale k jejich alespoň částečné aktivaci musíte vyvinout tolik síly, že byste u moderních strojů s radiálními třmeny opustili motorku, jako by vás prakem vystřelil. Zatlačit, zamáčknout a ono to pak trochu přibrzdí. O nějaké pomoci zadní brzdou nemůže být řeči – 51 cm (!!!) dlouhá páčka propadne pod botou kamsi hluboko dolů a na zadní buben ani nezatlačí.
Jde ale o zvyk. Všichni to znáte u své motorky – má svá specifika. A v tomhle případě by to mohlo být trochu taky o repasy. Nové destičky ze současných materiálů a nové hadice by prospěly.
Posledním bolákem (nebo spíš boláčkem) u Viraga bude koroze. Trpí na to obzvláště kousky dovezené z Ameriky. A je to od prvního pohledu znatelné. Drobná napadení tímhle zlem najdete na celé motorce, bohužel se oxidace nezastavuje ani před chromem. Takže pucovat, konzervovat, starat se. A jak poznáte evropskou ojetinu od té kdysi americké? Jednoduché pravidlo říká, že za mořem se používal již od osmdesátých let 17místný VIN, kdežto u evropských identifikačních kódů bylo toto číslo do poloviny devadesátých let pouze 12místné.
Yamaha XV 750 Virago bylo na trhu od roku 1981 do sezony 1998, kdy ho nahradil nižší a zavalitější Drag Star. Ale to je už úplně jiná písnička.
VERDIKT
Jaká tedy zůstala po tomto testu chuť na jazyku? Nemůžu si pomoct, ale pro mě ta nejsladší. Ano, je to svezení poplatné své době, ale lze si ho náramně užít. Tolik pohodlí, masivnosti a vstřícnosti. Navíc s tak skvělým pocitem ze stavu samotné techniky, hlavně motoru. I po 24 sezonách bylo Virago nabučeným zdravým a zdatným chasníkem. A tak to přeci mělo vždycky být…
Díky čemu si Virago nespletete:
*vysoká přední vidlice
*litá kola
*motor „bez“ rámu
*kapkovitá nádrž vytrčená vzhůru
*boční chromové kapky krytů
*kulatá zátka na hlavě válce
*kardan
*pompézní sedlo
Motivace autora:
Vykašlete se na umělé nakupování zážitků. Neskákejte z letadel, nenechávejte se jako buchta vozit okolo pyramid, vykašlete se i na kurzy tanečních pro pokročilé. Vždyť všechno je to tak umělé. Pokud chcete opravdu utéct z nudy svých skoro padesáti let, pořiďte si nějaký takový stroj. A uvidíte! Jednak vás to za pár kaček pocitově vrátí do doby, kdy jste začínali (a kdy to bylo stejně nejlepší), jednak to pořád má co říct – jízdu si užijete, budete se muset sžít a naučit fungovat se svým strojem. Je to dřevní, ale je to opravdové. Každý, kdo opravdu motorky miluje, by měl mít v garáži takový stroj a věřte mi, že každá vyjížďka nebo jen nastartování bude pro vás vstupenkou k fantastické cestě časem zpět. Je v tom cit, a to u žádné z cestovek nekoupíte!
Foto: Karel Táborský
Krásne vyznanie ! Prešiel som z Jawy na túto krásku a som hrdý , že skoro po 25 rokoch sa mi splnil sen a mám ho v garáži! Niekedy pre zlepšenie nálady mi stačí len pohľad na ňu a o jazde ani nehovorím !!!
Nazdar Honzo,napisal si to krááásne a rozumne.Ja som si po 25-tich rokov splnil sen a kupil Virago750.
Cele leto som sa snou kamaratil na jesen som ju dostal do svojich ruk a začal som si jazdu užívať.Po tvojej básni som sa do nej zamiloval zase viac a viac som si istejší že som kupil dobre.
Honzo pači sa mi zadný nosič so smerovkami čo maš na snimke,mohol by si mi poslať bliššie foto aby som si urobil tak isto, lebo som kupil brašne…proste to chcem do sezony vyčačkať.
Keď ano tak Ti mam poslať mail?
Vše sedí, vše ok, krom neodpustitelné úchylky: plexi a hlavně integrální přilba na choppera!!! Vrchol nevkusu!!!
No veru hej,ta helma je zverstvo,ale odpusťne im to. Virago je pre mňa všetko…
Mám ji v garáži – v sezoně jezdím, v zimě se na ni chodím dívat a společně se těšíme na jaro. Krásný článek, vystihuje pocity, které s tou moji “boubelkou ” Virago 535 zažívám více jak deset let a společných devadesát tisíc km to potvrzuje. Přiznám se, že během těch deseti let “společného života” jsem jí byl několikrát v myšlenkách nevěrný, ale neopustil jsem ji a ani to nemám v úmyslu. veterán Míra
Dodnes ji sedlám spolehlivá a pohodlná motorka ….super na dlouhé cesty…
Po takhle hezky napsaném článku jsem dostal chuť jet do garáže a toho svýho miláčka pohladit… Zase už se nějak nemůžu dočkat jara.
Krásně napsáno.Jako bys mi mluvil z duše.
Pohlazení po duši. Vím, o čem mluvím, máme ji totiž doma a tam také zůstane.
Díky moc, kluci !!!
Virago je Virago a já ho miluju.jenom teď trochu kašle na jeden hrníček a nevím co s tím….
Absolútne súhlasím s tým vyjadrením pocitu z krásy a pohody. Ja to isté zažívam so svojou Hondou GL 500 Silverwing Interstate z roku 1982. Má 35 rokov, je nádherná a je ako nová. Napriek produkcii v USA nehrdzavie. Mám ešte Hondu NC750XD – vynikajúci 6 st. DCT automat, malý aj veľký skúter, ale len u tej starenky mám radosť z prostého radenia, absencie elektroniky, pohodlia a “Easy ride” a aj z bubnovej zadnej brzdy, ktorá nezablokuje kolo. Mať tak voľné miesto v garáži, také krásne Virago by som si tam vedel predstaviť.