Pokud se s ním dáte do řeči v paddocku TT, nabudete dojmu, že neexistuje klidnější stvoření. Nakrátko střižený kluk s nenápadně rozsvícenýma očima – to je Ian Hutchinson, letošní a pětinásobný vítěz Tourist Trophy. Když koukáte na jeho jízdu na Manu či třeba na Ulster GP, musí vás napadnout snad jen jedno slovo: „Prdlouš”.

Případně taky magor, blázen, nebo tak něco. Prostě řezník, který když sleze z motorky, klidně podřízne na místě svých pět dětí, když mu to pomůže k tomu, aby byl příště ještě o vteřinku rychlejší.

Jenže omyl, v případě Iana Hutchinsona se nic podobného nekoná. Franta Feigl (Motohousí znalec ostrovních závodů), k takovému ukvapenému posudku dodává: „Hele, ale on je ten Ian takový opravdu „hodný kluk”. Neletí o něm žádné bulvární drby a v paddocku je to nenápadnost sama. Je těžké si ho představit jako jednoho z nejlepších motocyklových závodníků.

Možná by se dalo říci, že je to takový Dr. Jekyll a Mr. Hyde – akorát, že jeho proměnu nezpůsobuje noční čas, nýbrž motocykl a závodní dráha. Když jsem se s ním prvně potkal, tak jsem věděl, že je náramně rychlý, ale připadalo mi, že až půjde fakt do tuhýho, tak „vyměkne” a ostatní ho semelou. Působil spíše plachým dojmem, skoro jakoby se všech bál. Ale nakonec je to všechno úplně jinak.”

Soudí se, že Ian Hutchinson přinesl do závodů na TT určitý nový prvek. Nejenže si dokonale pamatuje trať a dokáže podržet plyn do nejpozdějšího okamžiku, on do své jízdy přinesl i potřebnou lehkost a precizní projíždění všech oblouků – plné využití ideální, tedy té nejrychlejší stopy.

Zatímco ostatní k dosažení dobrého času potí krev, Ian je svou jakoby bezstarostnou jízdou stejně rychlý a většinou ještě rychlejší. V tom lze spatřovat jeho suverenitu. Není to ale žádný „easy rider”, ale důsledný, cílevědomý a hlavně myslící profesionál v tom nejlepším slova smyslu.

Kde se vzal?

Ian Hutchinson je tedy nejen skromný kluk, ale i zástupce „nové vlny”. Svůj první závod absolvoval v roce 2001 a přes různé menší lokální a klubové závody začal od  roku 2003 úspěšně závodit také v britském superbikovém mistráku (v roce 2006 například dostal nabídku zaskočit za zraněného Pere Ribu v elitním týmu MSS Discovery Kawasaki), jeho parketou jsou pak hlavně závody stockových motorek, kde pravidelně trápí první desítku.

Jenomže má cit i pro přírodní okruhy, a tak, když v roce 2003 poprvé ozkouší Manx GP, už není návratu. „Moc jsem si závodění na obyčejných silnicích oblíbil, pohyb na Manu mi přišel takový radostný, cítil jsem se mnohem lépe než na leckterém motodromu.” Tím bylo rozhodnuto. Jen dodejme, že tam Ian dokázal vyhrát nováčkovský závod Senior.

„Hutchy”, jak se mu přezdívá, následně startuje už naostro na dalších legendárních přírodních závodech, jakými jsou North West 200 či Ulster Grand Prix. I zde postupně zaznamenává řadu vítězství a rekordů. Časem bylo těch úspěchů na jeho kontě stále víc a více. V roce 2007 poprvé vyhrál Junior TT a celkem si na Manu vylezl na bednu už patnáckrát. Stal se velkým hráčem, a přesto stále mluví o Johnu McGuinnessovi jako o svém velkém vzoru: „Obdivoval jsem sice Davida Jefferiese a jeho doslova lásku k tomuto okruhu, ovšem po jeho odchodu jsem pochopil, že pokud chci jezdit Man na špičce, tak na to musím jinak.

Rady od Johna byly tou správnou cestou. On jezdí nejen srdcem, ale i hlavou. Přiměl mě k tomu, abych se na TT začal celoročně připravovat, zlepšoval fyzičku, pracoval na svém jízdním projevu, přemýšlel nad každou zatáčkou. Stal se mým učitelem a byl pro mě obrovský krok dopředu, když jsem s ním mohl od roku 2007 startovat ve stejném týmu (HM Plant Honda či Padgetts Honda, pozn. red.).”

Výsluní

Dnes je Ian v Anglii (a nejen tam) opravdovou hvězdou prvního kalibru. Pět trofejí z Manu 2010 je absolutní rekord, který nemá v historii obdoby, a ve svých třiceti letech je to právě on, kdo se stává pro zástupy pihatejch ostrovních riderů modlou.

„Víte, motorky byly čistě můj výmysl. Na rozdíl od mnohých jiných jsem neměl rodinnou podporu pro tuto svou zálibu, a především maminka byla důrazně proti s tím, že si nenechá jedinýho syna zabít na motorce. To je argument, který se jen těžko vyvrací. Přesto jsem si ale nakonec prosadil svou. Táta mě do závodění taky nikdy netahal a vlastně mi začal pomáhat, až když viděl, že nejsem úplný dřevo.

A tak to šlo pomalu nahoru, až mám dnes angažmá v jednom z nejlepších týmů u nás (Padgetts Honda) a vše jako by se i nadále otevíralo. Loni jsme opět zajeli také na několik okruhových závodů a bylo to dobrý, byl jsem třeba třetí na Mallory Parku. Všechno jako by se to doplňovalo. Stále někde nacházím novou rychlost.”

A co tím chce ten mladý hoch říci? No, že to jde, když se chce a když tomu dokážete dát srdce i hlavu. To je všechno – dál už si přeberte sami, kam až se to dá se skromností, talentem a pílí dotáhnout…

Foto: Archiv

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno