Jak jsem si koupil: Triumph Scrambler

Co od začátku chválím: • gentlemanské retro • převodovka – pět kvaltů a plyšově jemný chod • dlouhé převody – motor pracuje v příjemných otáčkách (90 km/h na 3500 otáček) • nízké těžiště motorky • podvozek si nepřipouští vlnění • 45° náklonu žádný problém

V určitém okamžiku dospěje člověk do stadia, kdy neví, co chce. Ať už se to týká aut, ženských, nebo motorek, doslova tápe, po čem sáhnout. Krize středního věku se tomu myslím říká… :o) A právě v podobné šlamastyce jsem se ocitl i já, když skončila moje poslední perioda.

Ne, skutečně nemenstruuji, nicméně v tomto věku už si asi musím přiznat, že s největší pravděpodobností trpím specifickou úchylkou, projevující se nutkavou potřebou pořídit si novou (jetou) mašinu co dva, maximálně tři roky. Během prvního roku pro mě bývá taková mašina nejlepší nejen v dané kategorii, ale i na světě. Časem ovšem, jak dny a vyjížďky přibývají, se stále častěji přistihuji, jak se přece jen začínám otáčet i po jiných. A takové chvilky pak s sebou nesou první myšlenky na nevěru. No a než se stačím vzpamatovat, už je tu koncipování inzerátu na prodej „staré“ motorky a výběr nového modelu.

Proč letos

Jenomže na sklonku letošního léta, v době vrcholícího současného cyklu, s hrůzou zjišťuju, že asi neexistuje motorka, kterou bych si mohl (chtěl) koupit! Tím chci říct, že daný adept je pro mou kapsu buď absolutně finančně nedosažitelný, nebo že v mé cenové kategorii jednoduše neexistuje stroj, který by mi zapříčinil onu motorkářskou erekci chloupků na zátylku.

A přitom podmínky „výběrového řízení“ nemám nijak náročné, posuďte sami. Hledám stroj, který zvládne občasný výlet mimo asfalt, abych se mohl zajet pokochat pohledem z nějakého kopce, rád bych taky zůstal u dvouválcové koncepce a především nutně potřebuju, aby mě jízda zase bavila jak při cestách na dovolenou, tak při odpoledním toulání kolem komína.

Rada

Poněkud zoufalý se u oběda svěřuju Somikovi se svým problémem a že po různých FJRech, Afrikách či GSech skutečně nevím, kam dál. Věrný kamarád během setkání přichází s mnoha alternativami, nicméně vždy se v mé hlavě vynoří nějaký protiargument, který nákup vyloučí.

Ať už se jedná o spolehlivost či cenovou dostupnost, nebo rozšířenost stroje, vždy se v mé hlavě rozsvěcí červený semafor křičící STOP. V okamžiku, kdy už nade mnou kamarád láme pomyslnou hůl, jen tak z posledních sil mezi prořídlými fousy utrousí: „A co Triumph? Koukals někde na Scramblera?!“

A náhle, jako bych polkl viagru. Dělá se mi na krku husina hrubá jak plato od vajec! Já hlupák, úplně jsem na tenhle oldschoolový kousek zapomněl… Jak se to mohlo stát?! Vždyť mě chytil za srdce už před lety, když jsem se na něm svezl poprvé. Jenže v té době jsem ještě drandil ve dvou a na to se, chlapec, zrovna nehodil.

Od té doby se toho ovšem hodně změnilo a nyní, kdy díky rodině jezdím vlastně furt sólo, vychází mezi mnou a Scramblerem jasná matematická rovnice. A protože patřím mezi rychle se rozhodující, impulzivní jedince, dva dny na to přebírám v pražském Triumphu klíčky od svého úplně prvního anglického motocyklu.

První metry

A jak se mi na gentlemanském retru jede? Paralelní dvouválec s přesazenou klikou o 270 stupňů má stejně distingované chování jako véčko, zatahující od neuvěřitelných 2 tis. otáček za minutu, což i přes relativně chudé stádo koní dokáže Scramblerovi udělit překvapivě svižné zrychlení.

Pochopitelně nemůžete čekat dynamiku litrovýho superbiku, nicméně na svižné předjetí to bohatě stačí. Kapitolou samou o sobě je ovšem převodovka, která kromě klasických pěti kvaltů nabízí pocit přesného a přitom jemného řazení, jaké jsem zatím na žádné jiné motorce nezažil. Průběh řazení totiž nedoprovází žádný kovový či cvakavý pocit, ale naopak mi připadá, jako by řadicí páka přesunovala ozubená kola v medu namísto oleje, tak nádherný to je. Moc mě baví i její dlouhé zpřevodování, kdy na pětku v 90 km/h točí paralelní dvouválec příjemných 3,5 tis. otáček, přičemž 4,5 tis. otáček pak znamenají rychlost téměř 130 km/h.

Podvozek & sound

Tím pádem i jízda maximální povolenou rychlostí po dálnici nevytváří v člověku dojem, že se motor nadměrně opotřebovává přehnaně vysokými otáčkami. Pozadu nezůstává ani podvozek, který disponuje díky nízkému těžišti ovladatelností připomínající spíše moderního naháče než takovýhle retro, a to i přes decentní nadváhu stroje. Kam se člověk podívá, tam zatočí, ať už jde o ostré zatáčky, nebo naopak oblouky táhlé, ve kterých do cca 130 km/h Triumph nijak netrpí nepříjemným vlněním.

Pohodlně umístěné stupačky dopřávají jezdci uvolněnou pozici bez nohou ohnutých do nezdravých úhlů, což si žádá poněkud nepříjemnou daň v náklonech, ve kterých hlásiče náklonů poněkud protestují divokým jiskřením.

Na jejich obhajobu však dodávám, že i přes pyrotechnické efekty dovolí Scramblera položit do přibližně 45stupňového náklonu podobně jako většinu současných motorek. Křivé slovo nemůžu říct ani o brzdách, které, pravda z počátku vyžadují poněkud větší ovládací sílu, nicméně ve finále přinášejí dostatečný brzdný účinek ideálně korespondující se zaměřením stroje a člověk má alespoň pocit, že mašinu určitým způsobem krotí.

Snad jediné, co mi na Scramblerovi poněkud schází, je zvuk, jelikož tiché ševelení udušených eurokoncovek se dá označit za cokoliv, jen ne za hudbu mého srdce. Proto, jen co se vyléčím z finančního výtoku, přijde ke slovu nevyhnutelná investice do otevřených laufů.

Přidaná hodnota

V čem ovšem tahle mašina exceluje, je dnes již vzácná dovednost, kterou postrádá většina moderních motorek, a tou je skutečná radost z jízdy! Ten skvělý pocit, který máte na mašině nejen v zatáčkách během klopení (nebo předjíždění), ale neustále – a to dokonce i během jinak nudné jízdy rovně.

A právě Scrambler touto dovedností vládne natolik dobře, že už během prvních metrů vedoucích po přeplněné pražské magistrále mi začíná být přilba nesnesitelně těsná, jak se mi na ciferníku rozzářil obrovský rohlík.

Tak trochu se to dá přirovnat k onomu nepopsatelnému pocitu z jízdy na hodně cenným a vysněným chopperu, kterej ovšem v tomhle případě umí i hodně slušně zatáčet, dobře brzdit a nezalekne se ani lehčího off­roadu. Pro tuto chvíli mě tedy Scrambler dělá dokonale šťastným ve všech úhlech pohledu, nicméně jak píšu v úvodu, uvidíme, jak se vypořádá s mou neblaze slavnou periodou…

Foto: Jan Somerauer