Den mínus 20

Z Ducati přichází pozvánka na test Ducati Multistrada 950 a pro mě je to jako živá voda. Multici mám dlouhodobě hodně rád, a navíc test se má konat na jednom z posledních Kanárských ostrovů, na kterém jsem ještě nebyl. Potvrdit, rychle zajistit letenky a nějaké to papírování kolem… a člověk se může začít těšit.

 

Den mínus 1

Balení je rutina – komplet vybavení na motorku (všechno pěkně čisté, ať to na fotkách vypadá), doklady, pantofle, kraťasy, pár firemních triček, GoPro s příslušenstvím, tablet, knížka. Přesouvám se z Liberce do Prahy, dnes mě čeká spaní na gauči v kanclu, brzo ráno se odlítá.



Den testu č.1

 

4.30

Budík jak lopatou po palici. Chvíli zmateně pobíhám po kanclu, rychlá hygiena a už dole čeká taxík. Čeká mě mačkání se v letadle a hodinový let do Berlína.

 

10.20

Tři hodiny přestupu na berlínském letišti mi nejdříve zkrátí téměř hodinová fronta na celní prohlídku a pak nekvalitní přerušovaný spánek. V letadle se nevyspím, protože mám nohy narvaný do sedáku před sebou a opěrka mi končí na úrovni ramen. Prej komfort!

 

14.15

Po pěti hodinách utrpení (hodinu bere časové pásmo) konečně sedáme a já se usmívám jak retard. Oceán, palmy a krásný kopce. Na letišti na nás čeká koťátko s cedulí Ducati, ale než se sejdeme všichni, zas je to skoro hodina. Odměnou za čekání je ta úžasná facka při východu z haly, kdy tělo zaplaví teplo a nos si užívá vůni moře. Je nás 12 novinářů, a přeci máme pro sebe celý autobus, který nás cca 15 minut převáží na hotel. Jenom čumím z okýnka a zase retarduju.

15.30

Na recepci potkávám staré známé z Ducati, rádi se vidíme. Hned okukuju novou motorku, která tady stojí v několika provedeních. Ubytování (pokoj pouze pro mě a můžu mluvit o luxusu, balkón s výhledem na oceán), vana a chvilku relax. Pak beru kameru a tablet a jdu nafotit pár fotek a poprat se s wifinou, ať kluci vědí, že jsem v pohodě a mají čím nakrmit Zuckerberga.

 

18.00

Začíná oficiální program, tisková konference. Během hodiny a půl se u plátna střídají manažeři a inženýři. Postupně nám tlučou do hlavy, co že je tady všechno nově, na jaké zákazníky motorka směřuje a co od ní můžeme očekávat (trochu si připadám jako ve škole). Na konci prezentace dostává slovo kápo guidů Pepe a jako obvykle nezapomene podotknout: „Pánové, jsme profesionálové a budeme dělat vše pro bezpečnost.“ Ti, co s ním už někdy jeli, se hlasitě smějí, realita bývá jiná.

 

20.00

Po krátkém welcome drinku začíná večeře oblíbenou hrou „Najdi cedulku se svým jménem“, což u pěti stolů po deseti místech není úplně snadné. A jako obvykle je to až ten poslední stůl. Je tu hodně nových tváří, většinu z novinářů neznám, což se později vysvětluje. Z velkých evropských zemí jsou tu jen Italové a jeden Polák, zbytek novinářů je mimo Evropu. Vedle mě sedí z jedné strany mladý Argentinec, se kterým si skvěle pokecáme. Dobré jídlo, dvě sklenky vína a alou do postele, mám toho plný kecky.



Den testu č.2

 

7.00

Zase ta svině budík! Proč mi to dělá? Jenže stačí otevřít okno a jsem rázem vzhůru. Teplo! Hygiena, e-maily, Facebook, snídaně (raději lehká, čeká mě den na motorce a potřebuju se hýbat).

 

9.00

Před hotelem stojí 17 bílých a 17 červených motorek, jedna jako druhá. Dostáváme klíče, necháváme motorky ohřát, štelujeme si navzájem kamery a vyrážíme. Bílá skupina na jih, červená na sever. První část naší trasy vede po dálnici a jsem za to rád. Neseděl jsem na motorce pěkných pár týdnů a začít se hned motat v kopcích nechci. Navíc alespoň vyzkoušíme dynamiku.

 

11.30

Zatáčky, zatáčky a zase zatáčky. Na můj vkus trochu moc utažené a úzké silničky, mám radši rychlejší vingly, ale stěžovat si rozhodně nebudu. Pepe opět s „everything for safety“ jenom vyhrožoval a většinu času se pohybujeme daleko za hranicí povolených rychlostí. V naší skupině je několik střelců, kterých se neudržím, ale naštěstí zdaleka nejsem nejpomalejší, takže se držím někde uprostřed s dalšími dvěma a chvílemi si užívám i to, že jedu sám.

Další štrapácí je focení, tam jsme měli jet až po obědě, ale stihli jsme první část trasy o dost rychleji, takže jedeme už teď. Na dvou úsecích jsou rozestavěni fotografové, na začátku i na konci hlídají chlapi s vysílačkama a pouští nás, jen když je úsek prázdný. Bohužel se nemáme kam schovat, a tak na točkách dlouhé minuty stojíme na přímém slunci. Teploměr na motorce ukazuje 33 °C.

13.00

Po focení vyrážíme do malé vesničky zapadlé v horách, kde nás v místní taverně čeká oběd. Tohle miluju, pěkně v místním stylu, žádná načančanost. Opět jen tak zlehka. Po obědě natáčení komentářů, prohození motorek, druhé focení a zbytek trasy.

 

16.30

Dorážíme zpět na hotel. I s focením máme najeto 212 km, většina toho v horách. Bože, jak já ty jejich silnice miluju. Na díru nenarazíte, asfalt 100% perfekt, jen je na něm občas nafoukán sopečný prach nebo štěrk.

 

16.35

Od původního úmyslu zalézt do vany upouštím, když soused z vedlejšího pokoje, Turek Rahmi, hlásí: „Jen odlož věci, převlékni se a přijď k bazénu, dáme si pivo.“ Uposlechli ho čtyři další, a tak máme u stolu složení Česká republika, Turecko, Jihoafrická republika, Polsko, Švédsko a Argentina. Na chvíli se k nám přidají i dva Japonci a také Massimo z PR týmu Ducati. Popíjíme docela chutné místní pivko z třetinkových kelímků a kecáme, jak to kde s motorkama chodí, jak se kde co prodává a kde co frčí.

19.30

Rychlá sprcha a hurá na společnou večeři. Hru s hledáním cedulek dnes vyměňujeme za „sedni si sem“ a držíme bazénový tým pohromadě. Jihoafričan Simon už má pěknou opičku, takže je náš stůl plný smíchu. Mezi jídlem si nás jednoho po druhém odchytávají lidi z Ducati a tahají z nás moudra o motorce a našich pocitech z ní. V deset to balím a jdu do té vany.

 


Den testu č.3

A je konec, žádná dovolenka se nekoná. Ráno snídaně, pak ještě rychle do bazénu a chvilku pokoukat na oceán, v jedenáct hodin odvoz zpět na letiště a s přestupem v Berlíně jsem v půl jedenácté večer zpátky na Ruzyni.

 

… a to je celá rozprávka.

 


Pár základních informací:

– Testy novinek v 99 % probíhají v období prosinec až únor. Z tohoto důvodu samozřejmě nemohou probíhat ve střední Evropě. Nejčastějšími destinacemi jsou Španělsko, Sardinie a Kanárské ostrovy.

– Samotná akce probíhá v jednom hotelu, který kompletně obsadí značka na většinou jeden až dva týdny, během kterých se na místě vystřídá několik turnusů novinářů z celého světa. Obvykle je na místě najednou cca 30 novinářů.

– Množství novinářů z jedné země je odvislé nejen od velikosti trhu (Němců je samozřejmě víc než Čechů), ale také od toho, jak je samotný model pro značku důležitý. Obvykle létá z ČR více redaktorů v tom samém turnusu a doprovází je navíc zástupce dovozce, ale například právě u Ducati jsem vždy letěl sám. To má své plus i mínus. Na jednu stranu se o sebe musím na cestě postarat sám a čekání na letištích zabíjet například knížkou, na druhou stranu je pak ale mnohem intenzivnější družení s ostatními novináři ze světa. Když je česká skupinka, většinou se všichni baví pospolu.

– Jednotlivé značky mají své týmy, jež se o tyto prezentace starají. Proto se už potkáváme se známými tvářemi z marketingových oddělení, které většinou doplní konstruktéři a šéfové jednotlivých projektů. Zajímavou partičkou jsou také guidi (průvodci), kteří připravují trasy a následně po nich vodí skupinky novinářů (obvykle v počtu 10 až 15). Tahle parta celou zimu létá po všech představovačkách jednotlivé značky. Obdobně je na tom také skupina fotografů, kteří se starají nejen o snímky z našeho testovaní, ale také prezentační fotky k jednotlivým modelům.

 

 


text: Somik, foto: ducatipress

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno