Před devíti lety začínal s partou přátel prodávat věci na motorky v malém krámku v Chlumci nad Cidlinou. Dnes je většinovým vlastníkem a nejdůležitější hybnou silou společnosti s největší sítí obchodů motopříslušenství u nás.
I přes tenhle velký skok zůstal Martin Solar pořád úplně obyčejným klukem, zarytým motorkářem a pro mě osobně určitě velkou osobností. A vyprávění s ním rozhodně nuda nebude, už jen proto, že se v jeho průběhu dozvíte – že solidní byznys se dá dělat i bez nažehlených límečků a kravaty!
S Marťasem jsme se potkali v nově zrekonstruované chlumecké prodejně, a jelikož venku byla docela kosa, šli jsme si sednout dovnitř. A nenapadlo nás nic blbějšího než se usadit na miniaturní židličky v dětském koutku.
Seděli jsme tam jak tři deformovaní chovanci a Martin z toho byl ze začátku trochu nesvůj. Načež jsme ho ubezpečili, že s námi se může dočkat ještě i daleko horších kokotin a že kvůli fotce se třeba taky bude muset postavit na hlavu. Ještě víc se opotil a byl nejlepší čas na to, abychom pomalu začali s rozpravou…
Somik: Hernajs, přestaň se tvářit vyděšeně, vždyť nás znáš… Na začátek mám pro tebe úplně jasnou otázku. Kde se vzala myšlenka vytvořit takovou věc? A napadlo vás na začátku, kam až to může zajít, jak velkou firmou se stanete?
Martin: Začátek? To musím jít hodně dozadu. Motorky pro mě jsou celoživotní láska, to je jasný, jinak bychom tady asi nebyli. Už na škole jsem se o ně hodně zajímal a furt jsem měl takovou potřebu dělat něco víc než jenom jezdit. Tenkrát vycházelo Bikes Info a já tam občas napsal nějakej článek.
Somik: (nadšeně) … No vida, tak takhle to vzniká. Z novináře…
Karda: Some, nedělej si iluze, tohle ty mít nikdy nebudeš!
Somik: (po minutovém smíchu všech zúčastněných) Aha…
Martin: Hodně jsem tenkrát psal o přestavbách, něco o sportu. To byl úplnej začátek. Z toho vznikly první kontakty, první informace. Pak přišla první japonská mašina, a tak jsem školu dělal pět let, protože jsem rok tak nějak jenom jezdil na motorce 🙂
Somik: No vidíš, taky se špatně učil, a kde dneska je. Cos dělal za školu?
Martin: Průmyslovku v Přelouči, elektrotechniku. Když jsem ji dodělal, bylo mi jasný, že budu dělat u motorek. Bylo mi jedno co, klidně někde mejt podlahu v nějakým motoshopu. Pak přišel nápad udělat si malej obchod. Ale věděl jsem o tom prd, nějaký dépéháčko jsem netušil co je, nákup, prodej, to jsem se musel všechno učit.
Somik: Hele, a doved sis už tenkrát představit to, čím je Bikers Crown dneska?
Martin: To v žádným případě. To nikdo nevěděl. To je jako začít běhat po parku a říkat si, že vyhraješ olympiádu, a ještě třikrát za sebou. Ta myšlenka přišla postupně. Je to každodenní vnímání zákazníka. Vždycky jsem se snažil poslouchat lidi, se kterýma jsem jezdil, a lidi, co sem chodili nakupovat. Podle nich se to celý vyvíjelo.
Začali jsme s věcma na čopry, pak sem začali chodit kluci se silnicema a chtěli nějaký helmy, kombinézy. Pak mě začali ukecávat kluci z Prahy, ať uděláme obchod tam, a takhle to šlo postupně nahoru. A pak dealeři, když jsme začali s velkoobchodem. Naslouchám jim, co potřebujou, a podle toho se nabídka rozšiřuje. Teď to tak nějak skončilo poslední kategorií – motokrosem, kterému jsme se začali věnovat.
Somik: Bude to deset let. Jak tě znám, si do svojí práce zakousnutej, věnuješ jí hodně času i energie. Tak mě zajímá jedna věc: máš pocit, že ti to něco vzalo, že jsi o něco přišel?
Martin: Jasně, hodně vzalo i dalo. Vzalo? Dřív jsme hodně jezdili po srazech, dělali bordel, ožrali se na sračky, ničím jsme nevyčuhovali, nikdo nás neřešil. Pak už to pomalu ale přerostlo a dneska, když se někde objevíš, hned si na tebe ukazujou prstem: „To sou kluci z Chlumce, majitel Bikers Crownu.” Takže trochu ztráta soukromí. Teď když je čas, tak se holt spakuju sám a jedu se projet, než abych jel mezi lidi.
Somik: Času asi taky nebudeš mít úplně nazbyt, ne?
Martin: Jasně, ale je to o prioritách. Zatím nemám rodinu, takže se nemusím věnovat jí. To bylo jediný předsevzetí na začátku, řekli jsme si, že to bude hardcore, že budem deset let makat jak prase.
Somik: A co se jako stane po těch deseti letech? Dáte ruce za hlavu a přesunete práci na jiný?
Martin: To rozhodně ne. Furt máš co vymejšlet, ale spíš to jsou drobnosti, který tě časově tolik nezadíraj. Když si postavíš barák, bydlíš, tak už si ten hřebíček na obraz taky přitlučeš. Ale barák už stojí. Řekli jsme si, že budem deset let budovat, aby třeba děti jednou měly co zdědit, a na starý kolena že si užijem to, co jsme nestihli.
Somik: Ale takováhle síť, takhle velká věc, stejně potřebuje spoustu času a píle, i když už to nebudeš nějak moc rozvíjet. Nebo ne?
Martin: To máš pravdu, to určitě. Strašně důležitý ale je, že my hodně hrajeme týmovou hru. Třeba lidi, co s náma začali, jsou dost často pořád tady. Pak ti dá míň práce, aby to celý fungovalo.
Somik: Když vás bylo ze začátku pár, firma nebyla tak velká, tak je jasný, žes věděl o každým papíru, každýho z lidí jsi osobně znal. Jak to je dneska? Seš natolik zakouslej, že víš o všem, nebo sedíš nahoře a necháváš běh na týmu? Dá se to vůbec v takovým množství lidí zvládat?
Martin: Samozřejmě je blbost, že bych mohl znát každýho osobně. Je nás víc jak osmdesát po celý republice. Ale určitě víc jak půlku lidí osobně znám a všechny, co jsou u nás dlouho, co jsou důležitý, ty znám dobře, i jejich osobní život. Co se týče informací o krámech, tak bez elektroniky to nejde. Máme promakanej systém, takže já o každým krámě vím všechno, jako bych tam každej den byl s nima. Vůbec nechápu, jak to dělal Baťa 🙂
Somik: Pojďme zpátky k těm deseti letům, který vás příští rok čekaj. Máš po takovýhle době ještě nějaký cíle a sny, který bys chtěl v tomhle byznysu dokázat?
Karásek: A neptáme se na Hildu, tu by chtěl každej…
Martin: (smích) Tak pak už asi nic. Ne, určitě chci firmu pořád domazlovat k dokonalosti. Je to hodně o službách, pořád máš co zlepšovat. Určitě chci deset shopů v republice. Prvního srpna otvíráme osmej v Brně, pak se uvidí. Ale už se chci taky soustředit na svůj život, chtěl bych prcka, rodinu.
Somik: Tak taky o motorkách. Máš vůbec čas jezdit? Na čem?
Martin: Jasně, na to si udělám čas vždycky. Na začátku byla GPZ, pak Virago, to šlo všechno z baráku, když jsme začínali, nebyly prachy na zboží. Po dvou letech totální dřiny a neježdění jsem si koupil Buella, toho jsem měl šest let. Teď mám Night Traina a dvě krosky. Hele, jezdit budu, dokud to pude, jsem na tom závislej.
Somik: Kam myslíš, že půjde vývoj českýho trhu? Určitě se začíná za věci na motorky víc utrácet. Myslíš, že zmizí levný značky?
Martin: Tak to určitě ne. Lidi sice začínaj víc přemejšlet, co si navlíknou na hlavy, do čeho se oblíknou, ale levný věci nezmizej. Já bych si hrozně přál, aby to tak bylo, aby si všichni šetřili na lepší, dražší věc, ale když se koukneš na statistiku prodanejch čínskejch skútrů a čtyřkolek, je jasný, kam to jde.
Somik: Jendo, teď ty, jednu otázku od senior editora…
Karda: Čeče, Marťas, vidím na tvým krku ten balvan a nemůžu se nezeptat: Kolik je ti roků, sakra?
Martin: Dvacet devět.
Karda: No, ale už popátý!
Martin: Ne, fakt.
Karda: Uf, takže já tě znám taky už víc jak deset roků, a to ty jsi byl tenkrát osmnáctiletej ušák, když jsme se spolu proháněli v Dymokurech na dráčkách…
Martin: Jojo, vzpomínám.
Somik: Hele, než mi tady z toho uděláte nedělní rodinnej mítink… Už vim. Ještě mě napadá jedna otázka. Musel jsi za tu dobu prodělat nějakej vývoj, přece jen už to není nějakej pokus o prodávání, teď hraješ první ligu a dost často i s lidma ve světě, který jsou úplně nejvejš, co se téhle branže týká. I přesto ses za tu dobu, co tě znám, vůbec nezměnil, nehraješ si na velkýho manažera. Jak se takováhle věc zvládá?
Martin: Ty jo, co ti na tom mam říct. Já jsem nikdy nechtěl nijak vyčnívat. Dost ze mě lidi nechápou. Když jedu někam ven na jednání, asi čekají chlápka v eskovým medvědu a v obleku za sto táců a přijede tam pokérovanej biker, dá si s nima pivko, pokecá a dohodne ty kšefty taky.
A tady bych to celý naše dnešní vyprávění uťáp, protože tohle mi připadá jako nesmírně pozitivní. Jestliže jste totiž dočetli až sem, bude pro vás každá návštěva „Bikers krámu” už taky trochu návštěva u Martina, u bikera, kterej se někam dostal, ale zůstal dál v pohodě a náš… A až ho někde potkáte, klidně ho pozvěte na panáka, uvidíte, že se dá a že budete překvapení, jak obyčejnskýho při tom poznáte chlapíka.
Foto: Jan Karásek
