Když nemá litr a víc, jako bys neexistoval. Alespoň takový je dnešní supersportovní trend. Ducati jde stále svou cestou a Panigale V2 ukazuje, že to vůbec nemusí být marný.

 

Má to být samotná esence sportovního ježdění, aniž by ta motorka zblbla a stalo se z ní něco, co bude vyhrazeno jenom několika speciálním zákazníkům. V2 jde naprosto odlišnou cestou. Chce být použitelná v reálném světě, ale musí mít v sobě i pořádnou dávku vzrušení. Ducati to ani jinak neumí a tady se jim to opět povedlo. Zapomeňte na 899 nebo 959, nová Panigale V2 je víc vzrušující, dokáže lépe vtáhnout do děje, ale nebudete ji řídit se zatnutými svaly a bez dechu.

Ducati je fabrika, která si dokáže dobře spočítat, že nejvíce peněž jí vydělají právě motorky „pro lidi“. Úchvatný design, jasně. Velký dvouválec, sem s ním. Moderní elektronika, bez ní už dneska motorku neprodáte. A V2 má přesně ty správné ingredience k tomu, aby mohla mít úspěch. Jestli vás dokáže odtáhnout od myšlenek na velkou a pořádně zběsilou 1299, to je otázka. Zajeli jsme se podívat do Jerezu a hodina na trati nám dala docela jasné odpovědi.

 

 

Nejčervenější z červených

Už na první pohled je jasné, jakou úlohu V2 hraje v modelové řadě Panigale. Nepůsobí tak ostře jako V4 nebo V4 R. Je tady jasná podobnost, ale tvar bočních kapot je o chloupek střízlivější a neřve tolik do světa: „Koukněte se na mě, jsem nejrychlejší ze všech.“ Po představení se na fórech okamžitě vyrojily názory, že je ošizená, protože nemá zlaté vidlice a není k dispozici ani ostřejší verze s přívlastkem S. Jasně, asi tak může na první pohled působit, ale při detailnějším ohledání je vidět, za co dáváte svoje peníze. Je nádherná! Tvary jsou ostré, každý záhyb má svou funkci a vzadu je pak letmák, který odhaluje překrásný ráfek.

Co, sakra, chcete víc? Je to nejčervenější věc, jakou na silnici potkáte, to by mělo pro úspěch stačit. Oproti starší 959 (mimochodem velmi dobré silničce) je tady úplně nový vzhled, více pohodlí, silnější motor, plně barevná TFT palubka, LEDková světla s denním svícením, letmo uložené kolo, jinak nastavené odpružení nebo kompletně nová elektronika ve své poslední verzi. Ošizená? Totální nesmysl! A hned vám taky řeknu proč.

 

 

Dvouválec ze sametu

Příchod normy Euro 5 samozřejmě postihlo i malou Panigale, takže na motoru bylo potřeba zapracovat, ale o hlavní díl se postarala kalibrace elektronického vstřikování a chytře vymyšlená koncovka výfuku, která je oproti jiným pořád hezká, a ne nesmyslně velká. Továrna si je motorem tak jistá, že prodloužila servisní interval desmodromického rozvodu na 24 000 kilometrů a na olej budete jezdit po dvanácti.

Chcete čísla? 955 kubíků, 155 koní ve špičce a 60 % točivého momentu je k dispozici už od 5500 otáček. To by mělo na slušnou jízdu stačit. A taky že jo. Když se ten velký dvouválec nastartuje, je pořádně hlasitý. Nic vykastrovaného nečekejte. Na plyn reaguje rychle, ale jemně. Skrze delší a lépe polstrované sedlo prostupují lehké vibrace, které jsou velmi příjemné, protože díky nim cítím, jak motor reaguje. Tohle mám fakticky rád, umí vtáhnout do děje, aniž by ti z centimetru řvala do obličeje.

Má motor koule? No, jak se to vezme. Pomalý teda rozhodně není a jeho nástup skrze otáčky je naprosto vyrovnaný. Nikde žádný propad ani vršek, v poslední třetině otáčkoměru není výstřik výkonu, ale poslušně a s ochotou se rozmotá až k omezovači.

Přiznám se, že jsem se do něj několikrát trefil, protože jsem nahoře očekával o maličko víc, ale jeho zásah je velmi jemný – bez škubání, prskání nebo pocitu, že motorce ubližuju. Síla tam je, ale na okruhu je potřeba držet motor v otáčkách, protože jakmile se někde zapomenete a netrefíte správný kvalt, motor se z toho nedokáže vyhrabat s intenzitou, kterou bych čekal.

Není to závodní motorka, Panigale V2 je primárně určená na silnici s občasnou návštěvou okruhu, takže je to vlastně v pořádku a na běžné okresce to bude velmi příjemná záležitost, kterou si budete moct naplno užít. Výborné je rychlořazení, nyní v poslední generaci, a není mu co vytknout. Převodovka řadí hladce, přesně a meziplyny mají dostatečnou razanci.

 

 

Je to kámoška

Překvapilo mě, že V2 nejde nijak zběsile na zadní, když ji vyloženě neprovokuju. Může za to změna geometrie více orientovaná na předek (52 % hmotnosti je na předním kole) a také nová elektronika, ale k té se ještě vrátím.

Už po pár kolech mám v motorku ohromnou důvěru, protože to rozhodně není zběsilá jízda. Zábavná ano, ale bez teroru, který dokáže vyvolat velká 1299. Ukážete jí zatáčku, ona bez odmlouvání spadne do náklonu, ale ne nijak hyperaktivně. Je zkrátka nastavená tak, aby byla dobrá na silnici a měla potřebnou stabilitu.

Řídítka zůstávají klidná a je z nich cítit pohyb jen v okamžiku, kdy se tachometr přehoupne přes nějakých 200 km/h a budete se jich zbytečně tvrdě držet. Není to potřeba, bát se jí skutečně nemusíte. Možná jsem čekal, že bude lehčí.

Papírových 176 kg suché váhy vypadá dobře, ale nemůžu se ubránit dojmu, že by jich mohlo být i míň. Když si na prezentaci vezmu do ruky světla, dojde mi, že to tak být nemůže. Některé komponenty jsou opravdu těžké, ale třeba monokokový rám váží jen čtyři kila. Pěkná přehlídka použité techniky.

 

 

Radost z jízdy

Říct o ní, že je pomalá, je blbost a bylo by to naprosto šílené tvrzení, ale zároveň ani nemůžu říct, že by byla nějak oslnivě rychlá. 155 koní je bez diskuze hodně, ale jsou dodávány takovým stylem, že vám to kalhoty vzrušením určitě nezapálí. Ona vám dokáže pomoct, abyste jeli rychle a zkoušeli z ní dostat to nejlepší.

Jízdními režimy se ani nemá cenu zabývat, nechte tam Race a upravte si ostatní parametry podle sebe. Já jsem nejvíce preferoval motorovou brzdu EBC na dvojce, kontrolu trakce DTC na jedničce (minimální zásahy), zvedání předního kola DWC vypnuté a ABS jen na předním kole s možností klouzaní zadku Slide by brake. Naprosto skvěle je nastavená trakce, která je nyní o 20 % rychlejší a citlivější.

Může za to zcela nový algoritmus, který používá prediktivní funkci. Ve zkratce jde o to, že než aby elektronika čekala, až prokluz kola nastane, snaží se mu předejít. Funguje to? Naprosto božsky! Motorku to nezpomaluje a oranžovou kontrolku funkce DTC uvidíte probliknout jen vzácně.

 

 

Když zapršelo

Mám lidi z Ducati rád, protože jsou to srdcaři nesmírně pyšní na svou značku, ale především jsou to fajn borci, kteří nechtějí zkazit žádnou srandu. Když se kolem poledne otevřelo nebe a zkropilo trať v Jerezu vodou, u většiny výrobců by to znamenalo stopku ježdění. Ducati to má jinak.

Briskně otevřela box se zásobou mokrých gum Pirelli Diablo Rain a všech šestnáct motorek v rekordním čase přezula. Pár kolegů se deště zaleklo a na trať už se nevrátilo, ale já si tohle nemohl nechat ujít. Kdy jindy než teď?! Co se stalo potom, jenom těžko vymažu z hlavy. Panigale V2 na mokrých pneumatikách doslova ožila a zmáčený okruh jenom zvýraznil její kvality.

Z gum byl cítit doslova nepřekonatelný grip, a i když jsem se moc snažil, nedostal jsem ani jeden jediný smyk, ba ani náznak něčeho, aby mi hrklo v břiše. Koleno bylo na zemi v každé zatáčce a ta mrcha se ani nehnula. Většinu lidí jsem bral venkem a v hlavě mi jely myšlenky na to, jak by bylo boží, kdyby zapršelo ještě o kousek víc. Na vodě jsem dokázal jet jen o necelé čtyři sekundy pomaleji než na suchu, což asi mluví za všechno. Testovací pilot Alessandro Valia (mimochodem výborný týpek) na suchu zajel 1:48 nula, můj nejlepší čas dne byl 1:53. Tedy o tři sekundy pomalejší, než jsem tady zajel na R1M na slickách.

 

 

Rozhodnění není pomalá!!!

Kdo říkal, že V2 je pomalá? Žádá si ale úplně jiné chování než plnokrevný superbike. Musíte na ni s klidnějším přístupem. Jakmile ji agresivně chytíte pod krkem, dá najevo, že tohle se jí nelíbí. Zatímco předek krásně kopíroval asfalt, měkčeji nastavené zadní péro se při ostrých výjezdech občas ozvalo, ale to by šlo vyřešit jiným setupem.

Jedna věc se však na okruhu naplno projevila, a to jsou brzdy. Brembo M4.32 by měly být zárukou kvality, ale na trati jim chyběl cit a gumový pocit z páčky mi nedovoloval brzdit tak, jak bych si představoval. Nemají potřebnou razanci a ten typický zákus sportovnějších modelů M50 nebo Stylema.

Při běžném použití na silnici to problém nebude, ale na trati se mi nelíbily. Motorku zastaví, sílu mají, ale nejde z nich dobrý feedback, když motorku potřebuju zastavit z 248 km/h, které jsem viděl na budíku na dlouhé zadní rovince. ABS je dobře zkalibrované a ani jednou mi do řízení nehráblo.

Hodně mě potěšila celkově promyšlená ergonomie. Řídítka jsou krásně roztažená, sedlo pohodlné a stupačky nejsou zbytečně vysoko. Dokáže v pohodě vyhovět i vyšším postavám, což je příjemné zjištění. Je kompaktní, ale rozhodně ne stísněná. Delší výlety tak nebudou žádnou otravou a užijete si na nich i pěkné barevné budíky. Je na nich všechno, co kdy budete potřebovat, a ovládání všech funkcí je jednoduché. Dlouze studovat uživatelský manuál nebude třeba. Jo, a má docela solidní zrcátka, to mě příjemně překvapilo.

 

 

Když máš hlavu v pořádku

V2 je dobrá motorka, dokonce výborná. Pohodlná, příjemná a budící důvěru. Není to zběsilý superbike, který budete řídit se staženým zadkem. Právě naopak, umí svůj výkon podat bez surovosti a netváří se, že je to speciální náčiní pro hrstku lidí.

Jako silniční sportovní motorka je to výborná volba. Je krásná, tahá za oči a budete přitahovat pozornost, a když se silnice zakroutí, dokáže udělat i pořádnou radost. Cítíte z ní, že je to moderní a výborně vyladěný stroj.

Rozhodně stojí za vyzkoušení a není třeba se jí posmívat, že není tak vzrušující jako velká 1299. To je už totiž docela jinej svět

 

 

Technické „hajlajty“ – Ducati Panigale V2

Motor: vodou chlazený dvouválec do V, Desmo
Objem: 955 cm3
Výkon: 155 koní @ 10 750 ot./min.
Točivý moment:   104 Nm @ 9000 ot./min.
Přední odpružení:  Showa BPF, ø 43 mm, upside-down
Zadní odpružení:  monoshock Sachs
Přední brzda:  Brembo M4.32
Zadní brzda: Brembo
Výška sedla:  840 mm
Suchá hmotnost: 176 kg

El. výbava: ABS, Traction Control DCT Evo2, Wheelie Control DWC, Quick Shift up/down, Engine Brake Control (EBC), TFT 4,3palcová přístrojovka, Lap Timer GPS, Ducati Multimedia System DMS

 

 


text: Karel Táborský, foto: Milagro, vyšlo tiskem Motohouse 1-2/2020

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno