Lidé na Harley Davidson koukají a čekají od něj něco okouzlujícího a silného. Ta značka má mimořádnou image a postupně se k ní přidává i určitý rozhled s mírnou ochotou sem tam experimentovat.
Nicméně mnou dnes testovaná Electra s označením Standard je spíš naprosto poctivě namazaný železo na skývu ocelovýho bochníku chleba. Správná a pravověrná záležitost pro kluky, kteří se nenechávají oblbovat zbytečnostma.
Milwaukee-Eight 107
Pohon je ta slabší ze dvou aktuálně nabízených motorizací. Není to tedy žádný ňunínek, základ Evo 107 o zdvihovém objemu dvouválce 1745 kubíků (vrtání 100 mm, zdvih 111 mm) už je pořádná studna. Přesto mě však akcelerace a rozjezd na první dobrou nijak zvlášť neohromily. Možná spíš než motor v tom hraje roli převodovka – nicméně opravdu je daleko nejlepší se co nejdřív dostat na pátý rychlostní stupeň a pak už jen šeptat na normálních silnicích (nebo na dálnici na šestku) a kilometry i cestu okolo sebe nechat volně ubíhat.
Jinak jsem na „Elektře“ ještě nikdy neměl tu čest. A tak si to neobyčejně užívám. Když totiž uvedete těch 372 kilogramů do pohybu, jede majestát. Velikánské překvapení pak pro mě je, že přední kapotáž zvaná Batwing (u nás v redakci piáno) opravdu funguje a člověk se za ni dobře schová, i když zrovna padají takovýhle „hovna“. Mimochodem, takhle se schovat vám neumožní ani leckterá adventure motorka!
Jenže „friendly“ motorka to zas tak úplně není. „Glajda“ je těžká, a i když je těžiště sakra nízko, pořád je to bezmála 2,5 metru dlouhá mašina. Přidám tedy i dost nepříjemnou praktickou zkušenost. Přejet ráno u tetičky od její garáže přes mokrý trávník, dvě zahradní hadice nakoso a zhruba 50 metrů neupěchovaného štěrku k vrátkům byl, panečku, adrenalin!
Přátelé, takhle jsem se snad nebál, ani když jsem jako malej čekal pátýho prosince u dveří na čerta! Klouzalo to fest, bořilo se to, plulo to kamsi, kde jsem já nebyl ani zdaleka kormidelníkem. A to vážím metrák. Protože – a to si taky přiznejme – kdyby mi tohle bývalo spadlo, tak by to nebyla vůbec levná záležitost.
Být Standard je fajn
V motorce je člověk hodně zalezlý, což je fajn. Dovolí vám to ostřihnout se od okolí. Ale to přeci jenom vnímám, jak chlapi okolo silnic pokukují a závidí. Co mně osobně ale bere radost z napumpovaného ega, to jsou otáčky o 180 stupňů do protisměru, které děláme při focení na úzké klikatící se silnici. Řídítka jsou dlouhá a moje ruce oproti plnému rejdu krátký, páčka spojky tady nejde naštelovat, takže mi to tak různě poposkakuje a ujíždějí mi otáčky, protože při plným rejdu to nejde jinak a samovolně několikrát přidám.
Tohle teda nepůsobí moc frajerky a sebejistě a já nakonec vypěním a okřiknu se na Somika, že už na to vážně peču, za což se mu na tomto místě veřejně zpětně omlouvám.
„Musíš se s tím nejprve naučit, to není jako jezdit na Hondách,“ směje se bodře můj kolega a já mu zas dávám za pár vteřin za pravdu. Není úžasnější pocit než jezdit světem na takovémhle Harleyi. Brblám si, ukazovákem levé ruky přepínám jednoduchý systém nabídky menu – data, která opravdu potřebuju – tripy, hodiny, dojezd do prázdné nádrže, zařazený kvalt a nějaké orientační otáčky. Žádné pokusy nakonektovat můj telefon, žádná úpěnlivá snaha znásilnit kvůli navigaci mého stále nepolíbeného Blatoucha.
Model s názvem Standard se těchhle cinkrlátek vzdal. Z moderních vymožeností přidal ke svému komfortu vlastně jen tempomat pro dlouhé dálniční přesuny a taky bezklíčkové zapalování, na které si u motorek začínáme během posledních let už taky docela zvykat.
Hodně mně pak přišlo návykové automatické vypínání blinkrů (jasně, u H-D to není žhavá novinka). Rychle jsem si ho zažil a pak byl pro mě obrovský problém se následující týden vrátit ke klasickému vypínání blikačů na běžných motorkách.
Co zůstane divný
Tohle okleštění znamená jednu z nejnižších cen v téhle jedenáctičlenné řadě H-D Touring. I když samozřejmě 20 500 eur (bez daně) není málo, ale zas takovou mašinu nekupujete jinak než navždycky! Bolístka je, že u modelu Standard zůstává po amputovaném infotainmentu v předním panelu plastová díra a tu budete před kamarády těžko okecávat. Jednou nebo dvakrát to odpinknete vtípkem, že je to přeci kastlík na odložení rukavic, ale co už neokecáte, je ten nic nehrající reprák…
Jak ale říkám, je potřeba se na počátku postavit pravdě čelem. Žádná motorka pro pozéry, nýbrž kus poctivě zamýšleného železa. Model Electra Glide Standard je nabízen jako jednomístný stroj, fajn jsou kufry, které zavřete lehce na plastovou kličku a vejdou se do nich přesně věci pro jednoho na víkend, včetně spacáku a pár věciček na převlečení.
A to je celý. Trošku to papá, přeci jen to není žádnej drobek, abychom seděli nad pistolí na pumpě a hlídali každou kapičku. Strašně se mi líbilo, jak mocně ta motorka brzdí i s ohledem na to, jaká je to masa. Stabilitu zaručují nízká kola, která ale nejsou obuta do žádných super širokých pneumatik, takže si Glajdu můžete hodně užít i v zatáčkách. A čím je ten oblouk otevřenější, tím víc se budete smát.
Ještě chvilka koukání
Model Standard se nyní dodává pouze v černé barvě (označení Vivid Black). Nádrži dominuje sytě červené logo. Když si motorku prohlížíte z boku, úplně nejvíc se vám bude líbit její tenká a štíhlá linka. Je tu i hodně chromu, a to jak na dlouhatánských výfukových koncovkách (na každé straně jedna, tedy je Glajda krásně symetrická), tak na hlavách válců, dílech motoru a předním nepřehlédnutelném padáku.
Muskulaturu při pohledu zepředu tvoří hlavně dvojice silných předních tlumičů o průměru 49 mm (vybaveny dvojitým průtokovým ventilem), zasazených do brýlí skutečně hodných velikosti běžného mostního oblouku. To ale „nejvíc“ je pak černé přední kolo s nádhernými leštěnými loukotěmi. To samo o sobě vydrží do konce života na nejmíň 1000 večerů, kdy za ní budete večer chodit do garáže a tímhle detailem se kochat.
Zadek motorky pak výrazně klesá dolů, jedno sedlo, dva kufry a blatník, za kterým jsou vystrčené dva blinkry jako tykadla. Zepředu i zezadu je to petelice, a to bych mohl přidat ještě spoustu malých detailů, které se mi vryly do paměti.
VERDIKT
Nebudu se dál se rozněžňovat, protože bych byl opět smutný, že jsem po týdnu testu musel motorku zas odevzdat. Každopádně to byla moje první zkušenost s touto modelovou řadou a Somik to trefil naprosto přesně. Věděl, proč mi model Standard svěřil. Ano, takhle nějak bych si to představoval: motorka, jen já, pohyb a hodně masa… Bez zbytečností, bez příkras!
Proč ano
*Je to opravdové a syrové.
*Je to nekomplikované.
*Je to návykové.
Proč ne
*Je to těžké.
*Chtělo by to mít delší ruce, v rejdu nedosáhnu na řídítka.
*Nemám v hlavě ještě „dospělo“.
Technická data:
2019 Harley-Davidson Electra Glide Standard
Motor
Typ: vzduchem chlazený V2, Milwaukee-Eight 107
Palivová soustava: elektronické sekvenční vícebodové vstřikování paliva (ESPFI)
Objem: 1745 cm3
Točivý moment: 150 Nm @ 3250 ot./min.
Počet rychlostí: 6
Sekundární převod: řemen
Spotřeba: 5,9 litru na 100 km (EU 134/2014)
Podvozek
Rám: ocelový trubkový
Přední odpružení: Showa, ø 49 mm
Zadní odpružení: manuálně nastavitelné předpětí
Přední brzda: 2× 320mm disk, 4pístek, ABS
Zadní brzda: 320mm disk, 4pístek, ABS
Pneu přední: 130/60-17; Dunlop Harley-Davidson D408F
Pneu zadní: 180/65-16; Dunlop Harley-Davidson D407T
Náklon: 31° vpravo, 29° vlevo
Rozměry
Rozvor: 1625 mm
Výška sedla: 680 mm
Světlá výška: 120 mm
Objem nádrže: 22,7 l
Pohotovostní hmotnost: 372 kg
napsal: Honza Karásek, nafotil: Jan Somerauer, vyšlo MH 11/2019
