Jet rychle, bezpečně a na motorce, za kterou byste zaprodali duši – i to jde. Radost z pohybu na maxi-cesťáku nebere konce a nezná mezí. Proderte se s námi časoprostorem a dojeďte na jeden nádech například až k moři
Ke své motorce musíte mít úctu. Je to podmínka. Musíte uznávat její schopnosti a musíte k ní cítit i jistou dávku respektu. To platí i v kategorii velkých cesťáků. Dneska proti sobě postavíme dvojici tak trochu šílených pohledů na jedno téma. Na jedné straně poněkud designově futuristická Honda VFR1200F a proti ní raketoidně závislácká Kawasaki ZZR1400.
Síla mohutného V-4 proti nepředstavitelné rychlosti čtyřválcového řaďáku. A půjde nám jen o jednu zkoušku. Před námi je dovolená a my se máme rozhodnout, v sedle které by to dávalo větší smysl. Nejbližší použitelné moře je z Prahy cca 900 kilometrů a já už teď moc dobře vím, že to na obou pod 12 hodin zcela bez problémů stihnu.
Kawasaki šílená
Na dálnicích se samozřejmě musí jet v limitu (alespoň přibližně) a obzvláště na těch rakouských je to v létě poctivě hlídáno. Takže tady vyprávět něco o maximálce 300 km/h na ZZR1400 nemá cenu, nevěřili byste mi. Síla téhle motorky je ale v celém jejím průběhu. „Ještě nikdy jsem ve svém životě nezažil motorku, která by takovým způsobem zrychlovala,“ komentuje Carlos. Přibližně na 2000 otáčkách by měla podle specifikace dávat cca 90 koní a vy z toho cítíte tu odhodlanost, a to ještě stále máte k dispozici dalších 8 štráfečků na otáčkoměru.
U cesťáku ale hodnotíme nadevše jinou vlastnost, pohodlí, tu dostáváme na Kawě v plné míře v každém okamžiku. „Ještě ve stopadesátce (a to jsem seděl narovnanej) slyším v přilbě jen tiché pšššššššššš,“ doplňuje dvoumetrový Somik po zkoušce obou motocyklů na letišti Hoškovicích. Jestli je klid tím hlavním, co chcete, nehledejte nic jiného než ZZR.
Využíváme celou několikakilometrovou dráhu a necháváme se doslova opájet tím, co tahle Kawasaki předvádí. Na trh přišla v roce 2012 jako evoluce předchozího modelu. Má čtyřválcový řaďák o objemu 1441 cm3, náporové sání RAM Air a velice krátce poskládanou převodovku. „Překvapí tě, že i když ji nandáš fakt úplně do maxima, tak nemá samovolnou potřebu nadzvedávat přední kolo, prostě jen letí dopředu jako právě vystřelený torpédo…“ sype ze sebe Carlos, ale jeho slova dávají logiku. Je to snad nejdelší motorka na světě a nekoukejte jen na číslo rozvoru 1480 mm, při parkování se nám v redakci nevešla ani pod plachtu, pod kterou jsme týden předtím měli v pohodě zaparkovanou Electra Glajdu. Máte plnou úctu k tomu masivu.
Je to zkrátka raketa a o dva měsíce později zde na stejné trati vyhrajeme s touhle plnou sériovkou závod mistrovství republiky ve sprintu na ¼ míle v čase 9,88 s aktuální rychlostí 236 km/h v cíli – mimochodem na jedničku jede tenhle peklostroj 166 km/h za zhruba 4,5 vteřiny! Neuvěřitelné, okouzlující… Proč tedy chceme tuto mašinu srovnávat zrovna s Hondou VFR, když ta podobných omračujících čísel nemůže (a asi ani nechce) dosáhnout? Odpověď je jednoduchá. Nejsme tu přeci proto, abychom dělali závody, náš plán byl vyrazit na dovolenou a při ní zažijete přeci jiné a důležitější věci než jenom čistou rychlost v přímce.
Honda silná a pevná v kramflecích
V čem vás tedy osloví mašina s magickým označením VFR? Po přesednutí z Kawy poznáte, že se jedná o úplně jinou motorku. Jako by se všechno obrátilo o 180°. Zatímco na Kawě byl jezdec roztažený do dálky a do prostoru, na Hondě sedíte rovně a jakoby uzavření v sevření vrchovatě kupených plastů. A to při přesednutí působí absolutně blahodárně. Ač má ta Honda 267 kg a sedlo rozměrný jak nevím co, i tak máte ve srovnání s Kawou dojem, že jste si právě usedli na ostrou žiletku. Pevná, poddajná, přesná a hlavně s ohromnou touhou se hýbat a naklánět. Tady se bude hrát na trochu jinou notu, téhle motorce půjdou líp zatáčky, plynulost jízdy navíc nekazí trochu svéhlavá automatická převodovka, naše motorka měla totiž spojku.
„Ale ono to zas tak jednoznačné není,“ brání svou Carlos, „když jsem poprvé sednul na Kawu, doslova jsem se zděsil. Pravda ale je, že s přibývajícími kilometry jsem jí přišel na chuť a nemůžu říct ani popel, se ZZR1400 se i přes její děsivou délku skvěle zatáčí a nebál bych se například ani do alpských vinglů.“ A to mu brát nebudeme, jenomže VFR zkrátka zatáčí líp a bez odporu. Honda je specialistou na výborný jízdní vlastnosti a nebojím se tipnout, že právě v alpským esíčkách by to dokázala nandat nejednomu supersportu.
Po letech se oba vracíme k naší společné vzpomínce, kdy jsme při návratu ze Splitu jeli vrchní cestou mimo dálnici přes kopce. Bylo asi 5 °C, vlhko, mlha taková, že nebylo vidět dál než na brzdový světla několika před námi jedoucích aut. „Je dobře, že mají takovýhle motorky kontrolu trakce a ABS,“ přitakává Karel, „na dovolený nejsou zdaleka všechny cesty jen o dálnicích, a už vůbec nemůžeš počítat s tím, že bys to celý objezdil za sucha.“
Honda má jednoduchý sympatický systém TSC, jehož vypínač najdete od roku 2012 na levém vrchním lemu kapoty. Kawasaki šla poněkud nabubřelejší cestou, má systém KTRC, kde se snoubí úrovně sportovního S-KTRC ze ZX-10R a cestovního KTRC z 1400GRT – pravda ale je, že u téhle motorky už bude kontrola trakce daleko více potřebnou. Jak VFR, tak ZZR1400 dovolují trakci i úplně vypnout.
Ptám se tedy ještě jednou svého kolegy a chci, aby s rukou na srdci řekl, kterou by si vzal na dovolenou. On je neústupný: „Kawu, protože je víc prdlouš.“ S tímto se samozřejmě dá jen a jen souhlasit. Ovšem jak ubíhají kilometry tohoto vzájemného porovnání, já osobně se stále víc utvrzuji v tom, že pro 96 % normálnější populace by to byla Honda. Je pohodlnější, pevné sedlo se neprosedí, má lepší ergonomii.
Právě teď všechno vím
Zkoušíme elasticitu. Kawa se i na čtyřku sbírá z 30 km/h absolutně lineárně, během dvou–tří vteřin už zase hučí jako turbína. Véčko od Hondy má podobnou charakteristiku, ale už to není tak úplně živočišné a spontánní. „Největší výhoda takových velkých motorů na dlouhé cestě je právě tohle,“ dotvrzujeme se v testu, „ta ohromná síla a zátah. Kdykoli potřebujete někoho předjet, vymotat se z nějaké šlamastiky, pokaždé to ta motorka dá, neváhá a jedná.“ A snad právě to je hlavní důvod, proč lidé podobné motorky kupují, protože potřebují mít jistotu dostatku výkonu a dostatečnou možnost pro manévrování.
Za tuto sílu ovšem zaplatíte, s tím musíte počítat. U Hondy jsme při troše svižnější jízdy ukotvili spotřebu na hodnotě kolem 7 litrů, Kawa dokázala jít i mnohem dál! Takže, pokud se takovou motorkou rozhodnete suplovat auto, rozhodně nepočítejte, že byste nějak ušetřili na pohonných hmotách, ba právě naopak. Jak už ale bylo řečeno, hlavní rozdíl je v té hravosti a flexibilitě.
Pokud se potáhnete k moři v autě, naskládáte sice do kufru všechny krémy, konzervy a lehátka, ale taky se budete péct a v tom nejhorším případě bude cesta k moři i čtyřiadvacetihodinová. Pokud se naopak rozhodnete jet na motorce, nepovezete si s sebou o mnoho víc než plavky, zato nebudete nikde stát, okounět, nudit se – cesta vám bude parádně ubíhat. Z několika našich osobních zkušeností s rukou na srdci dosvědčujeme, že cesta na Jadran je pod 12 hodin zvládnutelná a že u toho ani moc nepláčou dopravní pravidla.
To úplně největší plus je, že ráno vyjedete z baráku a navečer se už budete při zapadajícím slunci v pohodě hřát a koupat v moři. Asi jako největší nevýhodu takové cesty uznáváme fakt, že při cestování podobným stylem hodně trpí zadní guma, takže se vlastně s jistotou připravte na to, že až se vrátíte domů, budete přezouvat. Dálnice a přebytek výkonu těchhle motorek ji prostě sní.
Nástup na rekapitulaci
Že jsou ty motorky obě pohodlné, jen jedna je o něco pohodlnější, to jste asi pochopili. Stejně jako to, že jsou obě rychlé, ale jedna je rychlejší (a to o dost). Hodně nás obě dvě překvapily na brzdách, Kawa se tím při příchodu ZZR1400 v roce 2012 netajila, zpevnila na předku podvozek tak, aby byla motorka co nejvíc stabilní, aby razantní nápor ohromné bržděné hmoty (268 kg) gumy doopravdy udržely. A výsledek stojí za pozornost, ve stovce vezmete za páčku, motorka se celá potopí a vám se zarazí přední oči do plexi.
Pokud naše měření nelhala, Kawa dokázala zastavit na nějakých 42 metech, a to smekám, Honda VFR byla ještě lepší, ta o fous přejela 40 metrovou hranici – pro tuhle motorku ale jasně hovoří léta vyvíjený systém duálních brzd. A abyste měli srovnání, na své sportovní S 1000 RR zvládl Carlos tu samou disciplínu s plnou forsáží na 37 metrech, a to se jedná pomalu o 100 kilo lehčí motorku.
Pokud tedy skutečně budete stát před touto volbou, bude to nakonec jednoznačně otázka srdíčka. Solidní, nesmrtelná, důstojná – taková je Honda. Nepřehlédnutelná, jedinečná a trochu praštěná, taková je Kawasaki. Carlos v koutku jen mlsně přitakává a dodává: „Jen by musela být zelená…“
Foto: autor, Honda, Kawasaki
Moc hezky napsaný.