Připustíme-li, že okřídlené rčení „motorka je především pocit“ je pravdivé, pak bychom asi těžko mezi motocykly hledali kategorii, která na pocitech staví více než právě motorky klasického střihu. Vždyť ono totiž, přiznejme si, kromě pocitu a snad ještě vzhledu není v týhle skupině na čem jiném stavět.
Technika je už dvacet let většinou někde jinde a s tím jdou samozřejmě ruku v ruce takové záležitosti jako rychlostní limity, přesnost v zatáčkách, bezpečnost, ale i pohodlí jezdce a uživatelská přívětivost, s jakou se takový stroj vodí.
Zkrátka klasický stroje jsou z posledních, které vám nedají nic zadarmo, musíte s nimi trochu bojovat, trochu jim vyjít vstříc, trochu si to jinak uspořádat ve svý hlavě, a především být trochu shovívaví. Moto Guzzi je přímo esenciální ukázkou, že tohle nejsou motorky pro lidi, kteří rádi kloužou po povrchu a hlubší zájem o ducha stroje je jim cizí.
Jasně, čas se zastavit nedá a o peníze jde vždycky až v první řadě, a tak i v týhle kategorii se výrobci snaží vyjít člověku dnešní doby vstříc, aby mohl za všech okolností zůstat čistý a nezpocený, jakoukoli náročnější prací na zážitku netknutý. Napadá mě teď Triumph Street Twin, který až překvapivě snoubí požadavkydnešní snadnosti všeho se vzhledemklasického stylu.
U Moto Guzzi ale naštěstí znají svoje kořeny a dobře vědí, že právě nutnost jezdcovy dřiny je to, za čím její zákazníci jdou. V opačném případě by se dávno musela rozpustit v moři šedé prostřednosti. Pokud to chcete mít snadný, budete to mít bez chuti a nezůstane z toho ve vás nic. Proto v Moto Guzzi raději vyrábějí motorky, na který se nezapomíná.
Testování motocyklu není vždy jen vytržení z běhu věcí a soustředění se výhradně na jízdní vlastnosti daného kusu. Testovací jezdec je taky jen člověk, a tak se občas stane, že je nucen podvolit se realitě a být náhle na jiném místě, než právě je, a to co nejdřív, ideálně už před hodinou.
Proto je nucen jaksi jednat proti duchu stroje a snažit se mu vnutit své požadavky. Což je přečasto moment, kdy poznáte, co je daný stroj zač. Tak jsem pochopil, že na týhle motorce se spěchat nedá. Tedy přesněji řečeno dá, když se musí, ale je to tak nekonečná otrava, že by jeden snad raději jel vlakem. Netušil jsem, že jízda za limitem stroje může být nepříjemná.
Oproti tomu bych postavil zážitek opačný, který je v souladu s duší Bobberu. Nedělní výlet, skupina tří motorek.Pro mě jedna z mála možností, kdy jsem se vezl v závěsu a nemusel přemýšlet o tom, kudy, kam a proč. Zkrátka jsem si jen užíval jízdu, krajina se vlnila, slunce nad hlavou… však to znáte.
Plul jsem na těch balonových pneumatikách a Bobber mi byl přesně tím, čím je – motorkou pro klidnou jízdu a radost z každýho kilometru. Předemnou kvílely ty dvě nabroušený žiletky, já si vzadu klidně pobublával a přitom jim v klidu stačil. Čili nejde o reálnou rychlost, tu v sobě Bobber má ukrytou. Jde o přístup k němu. O vaše vnitřní nastavení. Pokud nespěcháte, můžete jet sakra rychle a přitom mít v sobě klid pomalosti. Okouzlující! Málokterá motorka vám něco takového zprostředkuje.
Nicméně pár drobností mi tady nesedlo. Předně tedy sedačka. Je měkká jak v mém dvaadvacet let starém Peugeotu a sedět na ní trochu dýl není dvakrát příjemný. Nehledě na to, že díky svý povrchový úpravě zřejmě saje jak houba, takže po dešti na ní dlouho zůstal mokrý flek. A jezdit dva dny s mokrým zadkem taky není úplně fajn. / Ukazatel zařazený rychlosti –ech, má vteřinu až dvě zpoždění.
Raději bych se bez toho čísla na displeji obešel než čekat, až se objeví. / Něco se změnilo ve spojce. Zařazení jedničky není slyšet, sotvaže ho cítíte v levé noze. A vůbec, celý ten pocit přehazování výhybek při řazení nějak zeslábl. A to je velká škoda! / Tlačítko směrovky je hapticky hodně nepříjemný a nezvyknul jsem si na něj ani po několika dnech. A přitom je s ostatníma ovladačema zakomponovaný do tak neuvěřitelný designový krásy, až se tomu nechce věřit. Ale právě v tomhle rozporu bych nejspíš viděl toho pověstnýho italskýho ducha stroje.
Na závěr tady mám v poznámkách ještě jeden detail, o kterém si nejsem jistý, jestli bych se za něj neměl spíš stydět. Zkrátka, jak jsem si to tak šinul krajinou beze spěchu, vnímal pod sebou to měkký sedlo a dusání dvouválce, najednou mě napadlo… skoro se mi až zachtělo…aby ta přední vidlice byla krapet delší, a co kdybych, říkal jsem si, ty nohy neměl takhle skrčený pod sebou, ale pohodlně předkopnutý…A byl jsem náhle v tom, až jsem se vyděsil. Zachtělo se mně jet tou krajinou na Harleyi! To jako vážně?Divil jsem se sám sobě a po zádech mi přejel mráz. Raději jsem rychle zatřásl hlavou a ten divnej pocit ze sebe vytrousil na nejbližším sociálním zařízení.
Pocitama jsme začali, pocitama to i ukončíme. Bobber je jistě moc fajn motorka, ale pro mě tedy ne. Zůstala někde na půl cesty mezi pohodlným polykačem líných kilometrů a městským „vystajlovaným“ šampónem a jako taková vyžaduje od jezdce příliš mnoho kompromisů právě v jeho pocitech.
Kup si ji, když…
*chceš klasiku, ale trochu jinak,
*víš, že radost musí trochu bolet,
*ti to s barvama moc nejde.
text: Jiří Jaroš, foto: Jan Somerauer,
odkaz: https://www.motoguzzi.com/cz_CS/motorbikes/custom/V9/V9-bobber/
