Tělo má krásné, žádná vychrtlá ošklivá supermodelka, a jméno šlechtické. Druhou takhle nádhernou motorku v kategorii semi-motardů nehledejte. Nenajdete ji. Rivale je moderní umělecké dílo

„Není to motorka pro každýho. To teda v žádným případě.“ Když se snažím neposednou Agustu nasměrovat do nechutně zavřenýho jedničkovýho vracáku, hlavou se mi prohání tato myšlenka a jí podobné. Jako každá správná Italka má nepochybně svoji hlavu. Dejte jí, co potřebuje, a budete s ní šťastní až do konce světa. Jakmile ji ale zatlačíte do rohu, nakopne vás nesmlouvavě do rozkroku.

 

Ale dobrý bože, když ona je tak krásná! Podívejte se na nepopiratelně svůdné tvary – nikdo (a je jedno, jak moc ho motorky berou) kolem ní neprojde, aby neměl potřebu se minimálně otočit nebo se zastavit a dlouhé minuty jenom nevěřícně zírat. Přiznávám, že mě brala už při prvních letmých pohledech na obrázcích v katalogu, ale naživo je její prezence téměř magická. Takhle vypracovanej zadek neměla ani Kylie v době, kdy jsem jako pubertální kluk slintal u jejích blikavých videoklipů.

Dokonalost, chce se mi říct. Strašně moc jsem si přál, aby byl tenhle design podpořený i nezapomenutelnýma zážitkama z jízdy. Povedlo se to, nebo je Rivale jen výborný příklad úsloví „all show, but no go“? Dal jsem jí šanci, aby mě přesvědčila.

 

Tříválcový zázrak

O motoru nemá cenu pochybovat. Je to stejný pašák, který chrčí v osmistovkové Brutale. Tedy řadový tříválec o objemu 798 kubíků s výkonem 125 koní. Jiný směšovač pod motorem a upravené palivové mapy ho maličko umírnily, aby nebyl tak ostrý jako v naháči. Nebo alespoň se nám to snažili v továrně namluvit. Stačí prudší přidání plynu a pochopíte, že tohle je vážně silnej hráč.

Hodnota maximálního výkonu vás asi do kolen nedostane, ale když máte tuhle nálož k dispozici v tak malý a krátký motorce, výsledky budou dramatický. A u Rivale doopravdy jsou. Je to ryzí, řvoucí a volně se vytáčející motor, který má na střední objem dost slušný tah i v nižších otáčkách. A taky skvělý zvuk. Představte si, že byste do plechovky od párků zavřeli deset sršňů (těch opravdových, se žihadlama), a jste skoro tam…

 

Když na jedničku nebo dvojku prudce otevřete plyn, Rivale divoce a hrdě zvedá přední kolo, což je u tohohle typu motorky doslova klíčová vlastnost. Napoprvé mě to ale vyděsí, protože i přes nekonečné hodiny práce na dodávce výkonu není pořád tak dobrá, jako to u plně elektronických systémů ride-by-wire umí konkurence. Jako by tam chybělo přímé propojení mezi heftem a reakcí motoru. Na první kvalt je jízda po zadním doslova nebezpečná, na dvojku už je kontrola lepší, ale já se s ní nechci pořád prát – chci si ji užívat, a to se mi zatím moc nedaří.

 

Postupem času začínám přicházet na to, jak ji zvedat bezpečněji, ale pořád v tom není ta jistota, která by tam měla být. Samozřejmě, pokud by to byla vaše motorka, určitě byste si na to zvyknuli a přišli na způsob, jak to obejít (ne tedy, že byste měli). Dobrý elektronický plyn by měl vzít vaše vklady a optimalizovat je tak, abyste nepoznali, že se mezi vaším zápěstím a sacími hrdly vstřikování něco stalo.

A Rivale často dělá věci, o které jste nežádali, ale který si zaručeně všimnete – zavřete plyn rychle a ucítíte, jak na zlomek sekundy pořád dál táhne. Je to divný a v pomalých rychlostech nepříjemný. Vzdáleně mi to připomíná starší Ducati, kde dodávka výkonu taky nebyla úplně přesná. Trochu přidáte, ono vám něco dá, potom ještě trochu a potom víc, než chcete. Nájezdy do zatáček tak občas probíhají ve větších rychlostech, než by bylo zdrávo, ale naštěstí je tady podvozek, na který je spolehnutí.

 

Podvozek podrží

Šasi maličko podvádí tím, že je nastaveno dost tvrdě, takže je jeho jistota ve vyšších rychlostech vynikající. Jestli něco MV umí, jsou to podvozky. Jakmile najdete rychlejší zatáčkovitou silnici, zamilujete si řízení s výbornou přesností a rychle zapomenete na varlata vražená do divně tvarované nádrže. Tím se dostáváme k posezu, který je „hypermotardovitý“, jestli tedy víte, co tím myslím. Sedíte jakoby nad předním kolem, řídítka máte hodně u těla. Podívejte se na fotky a pochopíte, že moc místa tady doopravdy není.

Motorka vás zkrátka nutí do supermotardové pozice. Výsledek toho je, že pojedete rychle a budete přední kolo víc zatěžovat svou váhou. Lidi z vývoje říkají, že Rivale je jejich první motorka, která v rozložení hmotnosti o pár procent preferuje zadek, a aby podvozek správně fungoval, musíte ho vyvážit tělem. Když ji tlačím do pomalejších zatáček, tak jim musím dát za pravdu. Když přední kolo nezatížím, předek je tak nějak vzdálený a nemůžu mu věřit. Nejdou z něj informace, které potřebuju k tomu, abych jel rychle. Musíte najít správný grif, potom šasi začne reagovat tak, jak by mělo.

 

Na začátku jsem říkal, že je maličko tvrdohlavá, a to se mi při jízdě potvrdilo. Jsou tady ale i dobré vlastnosti. Převodovka je o moc lepší, než bývala na starších Agustách a rychlost řazení tady podporuje se série vybavený quickshifter. Stačí pár metrů jízdy a garantuju vám, že nebudete chtít už v životě řadit jinak. Někdo může namítat, že řazení bez ubírání plynu a používání spojky by mělo zůstat výsadou čistokrevných okruhovek, ale to je blbost. Nesporné výhody ucítíte i při použití na silnici.

Motorka je stabilnější tím, že podvozek nemusí kompenzovat rozhození zatížení obou kol při řazení s použitím spojky. Je to prostě dobrá věc. Na brzdy je spolehnutí, ale nemůžu se zbavit dojmu, že jiné motorky s identickým brzdovým systémem umí zastavit s mnohem větší precizností. Ano, samozřejmě jsou dostatečné, ale obávám se, že dostatečné není dost dobré – hlavně při pohledu na cenovku.

 

Špičková výbava

Agusta vás ale nepřipraví o vypínatelné ABS, osmistupňovou kontrolu trakce, přepínatelné palivové mapy nebo i takovou vychytávku, jakou je kontrola zvedání zadního kola při tvrdém brzdění. Za svoje prachy dostanete výborně vybavenou a moderní motorku, i když jako všechno ostatní bude ovládání všech systémů vyžadovat určitou zručnost a trpělivost. Není to zrovna intuitivní, jestli mě chápete.

Stejně tak budík s grafikou kalkulaček Casio není nic, o čem byste psali nadšeně domů. A když už jsem v tom hnidopišení, tak si neodpustím šťouchnutí do těch pitomejch vyklápěcích zrcátek. Jako designová lahůdka dobrý (ale pouze z pohledu kolemjdoucích, jako řidič uvidíte jejich ošklivě zpracovaný vnitřky), ale reálný použití je na prd. Motorka je s nima ve městě moc široká, a když to chcete poslat někde mezi auta v koloně, musíte je sklopit.

 

Zamakat by chtělo i na kvalitě zpracování. Sváry na směšovači pod motorem jsou doslova šokující a průhledná samolepka na předním blatníku (kvůli zamezení odírání laku brzdovými hadicemi) je geniálně jednoduchý řešení problému, který by v první řadě vůbec neměl existovat. Z pohledu praktičnosti na tom není Rivale hůř než její přímá konkurence. 13litrová nádrž bude prázdná za nějakých 170 km, sedlo je v rámci možností slušně pohodlné, ale nečekejte účinnou ochranu proti větru. Žádná tady totiž není, a ani být nemůže. Tohle je motorka na blbnutí, pro radost.

 

Není pro každýho

Mladý pan Castiglioni jednou řekl: „MV by neměla dělat motorky, které se budou líbit všem. My děláme motorky, které buď milujete, nebo nenávidíte. Rivale nechce cestovat ani nabízet praktičnost. Ona vás má pobavit.“ Tenhle přístup beru. A navíc je tak krásná. Pokud jsou tohle atributy, které od motorky očekáváte, jinou nemusíte hledat.

 

 


Foto: Jan Stárek (okruhari.cz), vyšlo tiskem Motohouse 7/2016

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno