Hustá alternativa – nerad przním češtinu a hustá podle mě má být třeba polévka nebo barva na malování. V tomto případě ale také motorka, protože pro Victory High-Ball výstižnější slovo nenajdete
Amerika je zemí neomezených možností. Můžete mít doma zbraň a použít ji, když se vám někdo vloupá do baráku. Můžete jezdit bez přilby, můžete žalovat výrobce mikrovlnky za to, že na ni zapomněl napsat: „Nesušte v troubě kočky!“. Anebo si můžete natáhnout nohy pěkně dopředu, chytit se vysokých řídítek a užívat si. A to přesně v tomhle stylu…
Ráno mě trochu mrzelo, že už je zima a nemůžu si vzít otevřenou helmu, ale teď jsem popravdě řečeno docela rád. Pro mnoho kolemjdoucích by to totiž byl zážitek na celý život. Proč? Ten výraz, který mám v obličeji… Tvářím se jako největší drsoň, což na mém ksichtu vypadá spíš směšně. Nemůžu za to! Pod zadkem mám totiž motorku, na které se prostě ani jinak tvářit nemůžete. Je americká, je archaická a moderní zároveň, je divná a svým způsobem nádherná. A ze všeho nejvíc je prostě hustá – Victory High-Ball.
Jako lego
Za mořem je tenhle způsob naprosto obvyklý. Vyrobí se jeden motor, jeden rám, dvě tři nádrže, různá kola, řídítka, plechy a skládá se to dohromady tolika různými způsoby, kolika to jen jde. Dělají to tak u věhlasného Harley-Davidsonu a není důvod, proč by to tak nemělo být i u druhého největšího amerického výrobce. V nabídce Victory tak dnes najdete krom cestovních modelů také šestici cruiserů postavených na jednom základě – dvojitý kolébkový rám, podlouhlá kapkovitá nádrž a hlavně véčkový dvouválec Freedom. A i když celou motorku považuju za parádní a skvěle udělanou, právě on je pro mě tou největší devizou Victory.
Ptáte se, co je zač? Pak dovolte, abych vám tohoto pána představil. Jmenuje se Freedom a jeho vzduchem a olejem chlazené srdce má dvě chlopně svírající úhel 50 °. Na plicích má napsáno 106 CI, což pro nás Evropany znamená 1731 cm3. A to už je zatraceně velkej objem. Jestli si ho užívám? Nepochybujte ani vteřinu.
Má totiž stejně jako já dvojí tvář. V jednu chvíli si jen tak poklidně bublá, pěkně na spodku otáčkového spektra, klidně kolem tisíce. Pak ale stačí zatáhnout, chvilku se rozmotává a nad dva tisíce přichází pořádnej hukot a s ním katapult efekt. Trochu tréninku a při rozjezdu kvílí gumy. Tohle miluju!
Na motor navazuje převodová skříň se šesti stupni. Ty jsou odstupňovány, jak to říct, prostě akorát, abyste se v pohodě motali městem anebo si to hnali fofrem po rovné highway. Kvaltů je šest, přičemž ten poslední pocitově řadím až nad 130 km/h, vyloženě dálniční. Převodovka typicky čoprová, žádná jemnota. Chce to trochu síly a nebát se to tam křachnout. To k tomu prostě patří.
Porovnání s Harley Davidsonem
V tomto bodě se dostávám k otázce, která je nevyhnutelná, a nevymýšlím si, když řeknu, že mi ji položil každý, kdo zjistil, že jsem na Victory jel: „Jaké to je v porovnání s H-D?.“ Motor Freedom je v porovnání s posledním Twin Camem 103 trochu lačnější po otáčkách, na spodku nemá ten klasický (a pro mě krásný) zvuk převalujících se pístů, kdy čekáte, že to musí každou chvíli chcípnout. Naopak ve středních a vyšších otáčkách je ostřejší, silnější a zvuk má podle mě hezčí.
Ovšem, rozdíl mezi oběma motory zdaleka není tak velký, jak by se dalo čekat a jak velký je třeba mezi USA a japonskými cruisery. Řeč čísel mluví o náskoku pro Victory, jejich motor umí 153 Nm oproti 132 Nm u sériového Harley-Davidsonu.
New age bobber
Na první pohled vám musí být jasné, že tohle je prostě něco úplně jiného než jakýkoliv čopr nebo cruiser. Široká stavba, nohy předkopnuté dopředu, nízko posazené sedlo, to není nic tak výjimečného. Ovšem vysoká řídítka (ape hanger) a 16palcová kola nazutá do buclatých pneumatik s bílými lemy, tady se hraje oldschool. K tomu kraťoučký přední blatníček, zadní táhlý s krásným a moderně vypadajícím světlem, obrovská řemenice a parádní lak v matné černé a bílé barvě. Dokonce i náš Carlos prohlásil, že je to krásná motorka, a v ten moment začal na nebi bouchat ohňostroj.
Při pohledu na to extrémně nízko položené sedlo, vysoká řídítka a pneumatiky prapodivných rozměrů, kdy ta přední je skoro stejně tlustá jako zadní, byste určitě řekli, že se ta motorka nebude řídit nějak moc dobře. Omyl, přátelé. Ano, je to samozřejmě cruiser, takže se to řídí jinak než třeba naháč, ale v rámci dané kategorie zaslouží podvozek pochvalu. Po pár hodinách ježdění už mi byly stupačky příliš nízko a lítaly jiskry.
Toť jedna z mých výhrad (výš, jen výš! Tam já mířím!). Druhou si ode mě vyslouží brzdy. Že u podobných strojů moc nefunguje předek, jsem si zvykl a tady tomu není jinak. Zadek to pak chce vehementně dohnat, ale znáte to: „A nemyslel to snad ani zle, starosta, však bohužel, když na to hamst, šlo to moc zostra.“ Zadní guma furt kvílí a předbíhá vás, což je sice chvilku sranda, ale třeba na vodě bych s tím rozhodně jezdit nechtěl.
Věci jdou tak, nebo i jinak
Ano, rozhodně zajímavé svezení, dokonce si troufnu říct jedno z nejzajímavějších, co jsem kdy měl tu čest absolvovat. A přitom nic extrémního. Tu špetka síly, tu trochu archaismu, tu krapet moderny, ovšem celek je cruiser s velkým C. Někdo si může postěžovat na slabou prodejní a servisní síť, já budu obratem kontrovat, že nejaponská konkurence na tom není většinou o moc lépe, a navíc tohle je opravdová raritka, a jestli na sraze nebo na silnici potkáte druhou stejnou motorku, pak si to zaslouží zápis do knihy zázraků.
Pokud toužíte po drsně vypadajícím cruiseru, se kterým se vám bude dobře žít, a netrpíte přehnanou zaujatostí pro „jedinou značku“, mrkněte do kolonky cena, zaradujte se a mažte se objednat na testovací jízdu. Zažijete něco, na co nikdy nezapomenete. Jako já.
Foto: Karel Táborský
