Mohli jsme se na ty dvě křehký stvoření posadit se Somikem, říct, že jim to docela sluší, že to s nima docela jde a občas jim to i docela slušně zatáčí. Jenže to jsme právě nechtěli. A tak jsme zavolali Alici, kterou známe z MDŽ, že bychom s ní rádi zkonzultovali náš test. Protože bude mít jiný úhel pohledu než my kluci. A ať klidně vezme i sestřičku, protože víc zadečků přeci víc ví.
Bude to takový reálný srovnávák v městském prostředí – samozřejmě odjetý ve vší dopravní počestnosti, možná i s překvapivě zajímavě poskládanými postřehy.
Alice je do motorek obrovská fanynka, bylo nám tedy jasné, že to vezme zodpovědně. Přijela připravená, načinčaná, jedno velký záření. A to se přesně k motorkám, jako je Ducati Scrambler a Yamaha SCR950, patří. Mají být ozdobou velkoměst, industriálu a kavárenského prostředí! Projeli jsme tedy společně centrum a rozhodli se nafotit všechno na Strahově na kopci. A první rozprava, samozřejmě, nemohla začít jinak než vyjádřením, jak na nás ty motorky vlastně působí:
Alice: Ducati je jasnej trendy bike, láká tě to, na něj sednout, nehrbit se, nepůsobit, jako když sedíš u piva. Je to vznešenej pocit. Je to takovej ten jízdní styl, láska na první pohled, srdcovka. Yamaha oproti tomu žádnej velkej lamač srdcí není, ale podlamujou se mi trochu kolena, když vidím řemen vzadu, to mám ráda. A taky je tu zajímavej posez, chvílemi mi připadal jako zasednutí do plážového lehátka.
Karas: Asi s tebou budu souhlasit, ale na mě je Scrambler už moc malá motorka, připadám si až moc zbytečně skrčenej, jako když jsem obr a lezu na trpaslíka. (Což Alice komentuje slovy, že je to hrozně zvrhlá představa…) Ale Ducati je od pohledu určitě kompaktnější stroj. Yamaha je ve všech směrech větší, ale z několika úhlů pohledu mi přijde jako poskládaná z dost nesourodých částí. Budu si muset teprve zvykat.
Dáváme si pár zatáček nahoře na Strahově a přesedáváme z jedné na druhou, střídáme se. První hodně zajímavý zážitek je, že jak Yamaha, tak i Ducati mají v náklonech a na nerovnostech tendenci přiškrtávat spodkem.
Karas: Pro obě to teda znamená jediné: I když si je nakrásně pořídíš pro jejich jednoduchost, budeš se muset naučit pracovat alespoň s jejich podvozkem, přesněji řečeno budeš se muset naučit znát, kdy přitvrzovat zadek. Naštěstí s tím konstruktéři v obou případech zjevně počítali, protože jak excentrické péro Ducati, tak dva stranové tlumiče u Yamahy jsou dobře dostupné.
Alice: Excentrické péro? Okamžitě se chci prohodit na Ducati. Popravdě, překvapilo mě, jak je ten limit doopravdy nízko. Se Somikem (ale to je kus chlapa, obr!) drhnul Scrambler hned ve druhé ze zatáček výfukem, my dvě s Nikolkou jsme si to odbyly jen o chvilku dýl na Yamaze, a to pod námi ani nemusela být díra či kanál. Ale já to beru spíš jako plus, jako že o zábavu tady nebude nouze, v zatáčkách lítají jiskry, výfuk se chechtá a my s ním. Takhle si to představuju, když má motorka zářit nějakým tím fun faktorem
Projíždíme několikrát tam a zpět úsek, kde se za sebou střídá několik poměrně otevřených zatáček do kopce, a máme z toho po chvíli dobrý pocit. Obě se dají velice dobře sklápět i v nízkých rychlostech, a to je pro město hodně fajn.
Alice: Honzíku, je to úplně jiná zábava. A je super, že to funguje jako celek, není třeba hledat víc fičurád, elektroniky, budíčků… nemusíš myslet na nic kromě jízdy samotné. Užíváš si mašinu. Mrskáš jednu rychlost za druhou, nesoustředíš se na prkotiny, souhra těla a ovládání jako jiná dimenze. Zajímá tě jen silnice, cíl. Nikolka si vrní blahem, protože tohle ji baví stejně jako mě. Zdá se mi, že Ducati je v tom intuitivnější.
Karas: Hledám a snažím se vymyslet, jestli je nějaké kritérium, ve kterém by Yamaha tady v zatáčkách Ducati porazila. A moc mně jich nenapadá. Gumy jsou u SCR950 na ostřejším profilu, není to taková kolébka, novinka od Yamahy je taky nepoměrně delší (13 cm na rozvoru!) a taky těžší, takže se s tím musí jen tak trochu popasovat. Ale pro větší postavu jezdce je tady zase trochu víc hmoty a hlavně prostoru, líp se s tím popasuješ, než když budeš skrčená na Dukárně. Co?
Alice: V tomhle mě neukecáš, Ducati má i o něco měkčí, pohodlnější sedlo, takže se obě vejdeme tak akorát. Na Yamaze nám přijde ta sedačka tužší a já u tohohle vyšlechtěnýho plemene očekávám pohodlí.
Karas: Jenomže o to příjemnější na ní bude delší cesta.
Dáváme si pauzu a snažíme se popsat nějaké špatné detaily, které nás nebavily, nebo nám dokonce vadí. Na jednom se shodujeme hned – a to na adresu SCR950…
Karas: Naprostý kiks je u Yamahy umístění stupaček jezdce. Jsou přesně v úhlu, že do nich narazíš, když chceš dát nohu na zem. A břinkneš se o ně do holeně pokaždé, když se chceš rozjet i zastavit. Chápu, proč to tak udělali, tyhle čopry se mají tvářit jako endura a jinak by jízda ve stupačkách nebyla možná. A na běžný užití je to na nerva.
Alice: Na obyčejný polňačce k lesu můžeš klidně sedět a nepotřebuješ stát. To mám vyzkoušený ze svý starý ČZ, takže je to fakt ústřel naprosto mimo. Asi si na to časem člověk zvykne, ale teď mám okopaný nohy a spíš mě to „štve“, když to mám popsat slušným slovem. A ještě jedna drobnost u Yamahy, gumy s tímhle vzorkem hučí jak blázen a já se furt otáčela, jestli nemám někoho za zádama nebo nehučí spolujezdec. To je taková druhá drobnost, na kterou si je u „Y“ potřeba zvykat.
Popojedeme, opustíme podvečerní skoro prázdný Strahov a zkusíme se znovu trochu motat po městě. Pro obě motorky tedy tím nejpřirozenějším prostředím. Pohodlně se vydat v metropoli po schůzkách, zastavit se u kámoše na kafe, neprat se s tím a spíš naopak využít toho, jak je která obratná.
Alice: Opět ožívám na Ducati. Netušila jsem, co po mě ta motorka bude dole ve městě chtít, ale jak jsem čapla za spojku a lupla rychlost, spolujezdec zmizel (pocitově rozuměj) a pak už tu byla jen hladkost toho italského orchestru. Jako by ale hrál jazz! Improvizace, náladovka. Bavilo nás to zas obě a motor Ducati se mi zdál dostatečně potentní pro proplétání se mezi autama. Jenomže – a to je taky pravda – v motocyklový branži platí, že objem ničím nenahradíš, a nakonec se tedy ukázalo, že Yamaha zvládne mnohý akce ještě líp a snáz, jednoduše má znatelnější kus větší na krouťák…
Karas: Jo, tomu se dá rozumět, i pocitově jde SCR950 rychleji nahoru z nuly, vždyť těch 79 Nm máš už někde na 3000 otáčkách. A proto je to jenom pětikvalt (Ducati má rychlostí 6), protože mu to stačí, nepotřebuješ kvrdlat řadičkou jak nervózní Ital, ale potřebuješ nástup, abys v klidu mohla předjíždět auta a kličkovat.
Alice: Ale i tady dole ve městě se mi Ducati zdá obratnější.
Karas: To asi jo, ale tím bychom se jen vraceli k tomu, co už bylo nadhozeno, je to hodně o profilu gum (Icon mám vzadu 180!) a rozložení váhy motorky. Tady na tomhle místě by se skoro až slušelo říct, že Ducati je pro holky, Yamaha pro chlapa. Ale jak už mám za ty léta zkušenosti, ono to nakonec pro řadu lidí může být i naopak.
Alice: Možná u obou až moc široká řídítka…
Karas: Jo, člověče, to je věc, která mě u obou, primárně do městského provozu určených, motorek trochu zarazila. Přeci jen, při projíždění kolon je to mezi zrcátky občas na milimetry knop. Schválně, změříme to. U Ducati jsou řídítka 83 cm široký, u Yamahy dokonce ještě o centimetr víc! Není to sice nic přemrštěného, ale běžné naháče je mají zkrátka kratší. Pro představu, například u Hondy Rebel, jsme naměřili o týden později 75 cm, a to už se v koloně protáhneš zas o chloupek líp. Na druhou stranu Scrablery s krátkýma a tenkýma řídítkama by vypadaly bezpochyby směšně, takže tady je to jasná daň za vizuál.
A kdyby čtenáře zajímala i další naměřená čísla: Délka sedáku dvojsedla u Ducati je 61 cm, u Yamahy 67 cm (to je sakra rozdíl!!!), světlou výšku jsme u obou naměřili okolo 16 cm a třeba stupačky spolujezdce jsou u Scramblera 40 cm pod úrovní sedla a u SCR950 nějakých 39 cm. Což mi připomíná, že je tu mezi námi jeden člen výpravy, který se ještě nedostal ke slovu a právě k těm stupačkám spolujezdce tu má dnes nejvíc co dodat…
Otáčíme se tedy i na Nikolu. Přeci jen už strávila v sedle obou kus dne. Takže, sestřičko, která by to byla, kdyby sis jako spolujezdkyně mohla teď na místě vybrat?
Nikola: Ducati bych brala. Líp jsem do ní zapadla, líp se mi spolupracuje se ségrou, mám příjemnější pocit ze stupaček i z pozice. Yamaha mi oproti tomu připadá tak trochu jako lavička, i když je asi pravda, že v jejím sedle mám pro sebe trochu víc místa.
Karas: A já k tomuhle tématu ještě přidám, že pro cestu po dálnici domů jsem si ale nakonec večer vybral Yamahu, protože na ní tolik nefouká, je na ní komfortnější posez a dá se na ní víc pohovět na delších cestách (a to předpokládám i ve dvou). A v tom bude jeden jejich nejmarkantnější rozdíl. Yamahu vezmete i na výlet, Ducati je vážně hlavně do města nebo chalupu, hlavně ne se šourat někam dál.
Jak už jste mnozí asi vyrozuměli, tohle víceméně intuitivní porovnání dvou motorek se pomalu blíží ke svému konci. Nad Prahou se smráká a stejně by se nám už nepodařilo nic kloudnějšího vyfotografovat. Do shrnutí se většinou ještě patří udat průměrnou spotřebu, ta byla u obou motorek zanedbatelná, někde u čtyř litrů benzinu, možná k pěti, když budete tahat. A taky bývá zvykem vypsat údaje o výbavě. I tady palec nahoru – žádná přebujelost elektroniky, jak to správně u klasických motorek být mát! Vlastně pokaždé tu jde jen o motor a nějaké ty trubičky okolo. To, že se jedná o moderní motorky, poznáte vlastně jen podle jejich LED osvětlení, které ale vysloveně chválíme, protože tyhle mašinky mají být dobře vidět, když jdou do města.
Posílám tedy naposledy diktafon v aplikaci mýho telefonu (ne, těm technologiím se už nejde vyhnout, neutečete) na stranu Alice a pídím se po jejím verdiktu…
Alice: Podle mě jednoznačně Ducati, chytla mě u srdíčka hned. Na Yamaze jsem se chvíli zajížděla, pomaloučku, jako když jedu někam na houby (až mě sestra pobízela). Pak jsem si teda taky docela zvykla a možná za týden bych názor přehodnotila, ale takhle z první by to prostě byl ten červený Scrambler Icon.
Karas: Nebudu ti oponovat, Ducati má na první dobrou vážně větší charisma. Je pro oko zajímavější, když je tady vidím vedle sebe stát. Pro mě se to ale obrací v otázce prostoru, kdybych chtěl takovou stylovku, byl by Scrambler pro mě už motorka moc maličká a spíš bych se zamyslel nad tím, jak si nějakou úpravou zosobnit SCR950. Pro tohle se mi totiž zdá Yamaha vhodnější – Ducati už je taková až moc hotová!
VERDIKT: A teď už jenom nasadit ty černý brejle, ať vás nikdo nevidí. Za nima si odpočinout od světa i od lidí. O tom totiž jsou tyhle motorky především…
Alice
Znáte jí, prodávala u PSí Hubík. Jezdí ráda na tuhých italských strojích. A tento test je pro ni zajímavá zkušenost s motorkama, na kterých by se jen tak asi nepovozila.
Nikola
Sestřička a profesionální spolujezdkyně. Na tandemu nevěří nikomu kromě Alice.
Jan
Vyvažovací faktor testu, řeznický učeň se schopností¨zapisovat vyřčené věty…
Technické údaje: Ducati Scrambler ICON / Yamaha SCR950
Motor
Typ: vzduchem chlazený dvouválec do L 90°, 2ventil, Desmo / vzduchem chlazený dvouválec V 70°4 ventil, SOHC
Objem: 803 cm3 / 942 cm3
Max. výkon: 75 koní @ 8250 ot./min. / 54,3 koně @ 5500 ot./min.
Točivý moment: 68 Nm @ 5750 ot./min. / 79,5 Nm @ 3000 ot./min.
Vrtání × zdvih: 88 × 66 mm / 85 × 83 mm
Počet rychlostí: 6 / 5
Sekundární převod: řetěz / řemen
Podvozek
Rám: příhradový z ocelových trubek / ocelový dvojitý kolébkový
Přední odpružení: USD Kayaba, ø 41 mm, zdvih 150 mm / teleskop, ø 41 mm, zdvih 135 mm
Zadní odpružení: nastavitelné Kayaba, zdvih 150 mm / nastavitelné tlumiče, zdvih 110 mm
Přední brzda: 330mm disk, 4pístek, ABS / 298mm disk, 2pístek, ABS
Zadní brzda: 245mm disk, 1pístek, ABS / 289mm disk, 1pístek, ABS
Pneu přední: 110/80-18 / 100/90-19
Pneu zadní: 180/55-17 / 140/80-17
Rozměry
Rozvor: 1445 mm / 1575 mm
Výška sedla: 790 mm (770 mm za příplatek) / 830 mm
Objem nádrže: 13,5 l / 13 l
Hmotnost: 170 kg suchá / 252 kg s náplněmi
