Retro motorky poslední dobou staví každý, kdo má do řiti díru. Ovšem dost často se na to nedá koukat. To se ale rozhodně nedá říct o vymazlené Suzuki GS Tomáše Holíka
Tichej, i když ne nenápadnej chlapík, se kterým si vždycky o motorkách rádi pokecáte, to je Hollas. A jeho motorka? Díky celkovému zpracování a také v našich krajinách neobvyklé přední kapotě něco, za čím se opravdu otočíte. Základem je mezi (nejen) českými cafíčkáři oblíbená Suzuki GS, konkrétně šestpade G z roku 1983. Motorka vcelku nenápadná, ovšem s nádherným a hlavně nesmrtelným motorem. Kolébkový rám nemůže být ideálnějším základem.
Na začátku byla flexa
A jak to celé vzniklo? „Nápad se zrodil už tak před čtyřmi roky, ale původně jsem chtěl stavět retro z moderní motorky. Ale za ty peníze, co jsem na to měl, jsem nikde na nic nenarazil. Pak mě můj alkofriend upozornil, že se na jednom fóru tyhle typy motorek řeší. Tak jsem se přihlásil a dal se s pánama do řeči, což moji představu hodně změnilo. Začal jsem se do toho stylu potápět a pak už se toho nezbavíte“, uvádí nás do pohádky o GS jeho majitel.
Motorka byla koupena za pár babek, dobitá, nepojízdná. Dvojka vyskakovala, a když se Tomáš pustil do rozborky, objevil zcela zrezlé válce, a hlavně celkovou napadenost virusem kutilství. A tak se do garáže nastěhoval ještě jeden motor, přišla další rozborka a následně sborka jednoho zdravého kusu ze dvou polomrtvých.
Pak přišlo na řadu to nejzábavnější z celé stavby, paní flexa (pro nezkušené, úhlová rozbrušovačka, pozn. red.). „Celý rám jsem ořezal jak řeckej gyros, co bylo navíc, muselo dolu,“ komentuje nadšený majitel a v očích mu září čertovské ohýnky. „Přední vidle včetně brýlí a brzd pochází ze Suzuki GSX600F,“ pokračuje ve vyprávění, „což byla trefa, protože díly zapadly jak lego, všechno bylo podobný. Zádrhel nastal, když přišlo na montáž předního kola, jaksi se nevešlo mezi brzdiče. Takže milé kolo putovalo do soustruhu a stáčely se špice. Následně stačilo udělat mezikusy na kotouče a všechno sedlo. To popisuju, jak kdyby šlo o namazání másla na chleba, ovšem taková sranda to asi zas nebyla.“
Pak se Tomáš pustil do zadní části. Kolo zůstalo origo, stejně jako na předku, ale chtělo to jiné tlumiče. Vzhledem k velké rozteči se ale sháněly blbě, překvapivým vítězem o dárce životně důležitého orgánu se nakonec stala Suza VX800 (takovej ten naháč s motorem z Introše, víme?).
Chybama se člověk učí
Držáky řídítek vyfrézoval kámoš, řídítka samotná jsou nerez trubka za 25 Kč. To byla hračka, ovšem ta nádrž… „Ta se dělala na tři pokusy. První byla z plechu. Povedla se, ale byla těžká jak hovado. Pak jsem zkoušel laminát, ale ten mi krapet popraskal. Nakonec nezbylo nic jiného, než se naučit dělat s hliníkem a vytepat a následně vyhladit ji z něho. Taky to nešlo hned, ale s výsledkem jsem spokojenej,“ vypráví jakoby nic pan mistr Hollas. Dovedeme si to představit? Muset se naučit tři řemesla, než se dobereme k finální nádrži.
Takže podvozek hotov, nádrž připravena, na řadě bylo druhé kolo hrátek s motorem. Výfuky značky „Samodomo“ doplnily přímé karburátory z Kawasaki Z650 a pak se ladilo a ladilo a popravdě se ještě nedoladilo. Jede to hezky, ale Hollas stále není spokojen. Blížilo se finále, natahala se komplet nová elektrika, baterka bydlí za sedlem. Zadní bobek i přední maska pochází z nabídky brněnské Motoforzy, ovšem bylo potřeba trochu řezat a přizpůsobovat. Následně se spolu s nádrží odebraly do jihočeského Milevska, kde s barvami kouzlí Martin Moronga. Tleskáme!
Po krátkém svezení
Když jsme fotili, utrousil jen tak mezi řečí Hollas nabídku, jestli bych se nechtěl svézt. To byla samozřejmě voda na můj mlýn, takže o pár minut později sedím na překvapivě prostorném GS a užívám si ten úžasnej zvuk chrčícího čtyřválu. Na otázku, zda si mám na něco dávat bacha, se mi dostalo odpovědi: „Vůbec, je to hodná motorka. Do pěti tisíc klidnej cesťák, pak je díra a pak přichází radost.“ A jak řekl, tak také stalo se. Dole úplně normální čitelnej čtyřvál, na pěti chvilku nic a pak v něm čaply saze, až jsem chvílema přestával věřit objemu.
Podvozek to supluje na pohodu, do zatáček jde jako klasická stará závodnice, žiletka na úzkejch gumách. Rychlý překlápění, naprostá kontrola. A když držím otáčky nahoře, vytahuje mě motor ze zatáčky jak hodně silný naviják. Brzdy nejsou z pohledu moderní motorky nic moc, ale když si odmyslím svoji rozmazlenost, musím uznat, že to tak stačí. Však jsou tu opancéřované hadice.
Srovnání s moderní motorkou je nesmysl, tohle prostě jede jinak. Ale musím uznat, že mě velmi mile překvapila civilizovanost. Všechno jde hladce, žádná rvačka s motorkou, máte pocit, že to prostě funguje. Netvrdím, že bych si na ní vyrazil k moři, ale na ježdění po městě a víkendové projížďky po horských silničkách bych ji rozhodně bral.
Foto: autor Jan Somerauer