Byť se to nezdá, i Rusko je země přestavbám motorek zaslíbenou. Pravda, tamní bohatí chlapci si poněkud potrpí na extravaganci, takže většina customů z Ruska, které se ukážou na světové scéně, jsou přešlechtěné cruisery, jež se dají označit jako cirkus. Touto cestou vede částečně také cesta moskevských Fine Custom Mechanics.

Motorky staví od roku 2004 a většinou je to právě zmiňovaný cirkus. Ovšem sem tam se do toho vklíní nějaká ta zajímavá stavba jiného rázu a těm se pak daří i na evropské a světové scéně. FCM mají na polici vystavenou řadu pohárů včetně 9. místa z mistrovství světa AMD 2010 v kategorii Freestyle. K tomu se letos v Kolíně přidalo místo sedmé, které dostal právě tenhle rychlostní speciál.

 

Ojedinělý mix

Asi si dovedete představit, že procházka po hale, kde právě probíhá mistrovství světa customů, je pro milovníka těchto motorek obrovským svátkem. Desítky strojů z celého světa, několik kategorií, slavná i nová jména, zajímavá technická řešení, dokonalý design. Několikrát zástava srdce a záplava emocí. Ale tahle motorka mě letos dostala nejvíc. Na pohled z dálky sprinterka nastrojená do velké hliníkové kapoty, nic zas tak extra. Přicházím blíž a dochází mi, že tohle není žádný moderní motor, případně starší Harley, kterého bych v takovém stroji čekal – tohle je stařičký Ural! Konkrétně sedmpade z roku 1955, Flathead. Kolik jako z takovýho dědečka může dostat koní?

Jenže zdání někdy klame. Zezadu za kapotou se totiž ukrývají flašky s jasně hovořící nálepkou NOS! Pohled do informací o motorce navíc prozrazuje, že tohle na normální benzin nejezdí, sem se leje metanol. Tak tohle bych teda chtěl ladit. Co to je za blázna? Ale tím to zdaleka nekončí. Je jasný, že ani s touhle technickou podporou nebude M-72 žádným megarychlíkem. A kde není výkon, musí být co? Nízká hmotnost! Rám mě zaujal, kombinace trubek a frézovaných křížů dává jinak starému konceptu hodně moderní nádech. Ale pozor, ono je to navíc celé z titanu! A šroubovaná kola taky. Tak tomu říkám úspora hmotnosti. Frajer, velkej frajer.

 

A tím technická zajímavost Bonnyho zdaleka nekončí. Vrátím se ale zpátky k motoru – nejen, že to celé krmí jeden závodní karbec na každém válci spolu s obřím sáním, ale řídí to mechanické zapalování poháněné ozubenými koly. A na straně směrem ven? Dlouze zírám na primár ze staršího BMW, který přenáší sílu na soustavu Ultima, a sekundár řemenem. Ano, správně, to obří koleso vpravo od zadního kola není brzda z Buella, to je řemenice! Brzdy jsou totiž vzhledem k hmotnosti a užití použity z bicyklu, titanové šestipístky Hope. A cyklistika nekončí, zadní tlumiče jsou totiž také původně určeny na sjezdové kolo – dvojice parádních tlumičů DB Coil od amerických Cane Creek. Předek potom USD vidle ze starší Kawasaki.

Kapotáž musela dát strašně práce, stejně jako dokonale tvarovaný zadní blatník spojený se sedlem (jestli se tomu tak dá říkat). V designu k tomu pak uzoučká nádrž, nad kterou všemu vévodí pořádný dragsterový budík Auto Meter. I přesto, že tu toho není zrovna málo, povedlo se doladit motorku do posledního detailu a nikde nenajdete jedinou věc, na kterou by se dalo plivnout. To u závoďáků nebývá tak obvyklé. Přidejte si k tomu nadopovaný stařičký motor, úchvatně odkrytou mechaniku a použití titanu… chlapci z Ruska, za tohle fakt klobouk dolů!

 

Bonnevillský sen

Přirovnávat Bonnyho k Indianu Burta Munroa je samozřejmě blbost, jiná doba, jiné podmínky. Ale sen stejný. Ten sen byl v srdci hlavního mechanika FCM Mikhaila Antonova už pěkných pár let. Vloni se pak konečně sešly všechny potřebné náhody a Mikhail se zavřel do dílny. Výsledek znáte, ale pro něj byla důležitá nejen motorka, ale také výlet na Bonneville Speed Week.

Ten předloňský předčasně ukončilo počasí, pořadatelé nabídli náhradní závod na letišti Mojave. Tady Bonny prošel technickou kontrolou a několika testy. Vzhledem k nastavení převodovky na 3mílovou trať na Bonnevilla to bohužel nebylo na mílové trati v Mojave nic úspěšného, Mikhail to rozmotal pouze na trojku z šesti kvaltů. To znamenalo výslednou rychlost 93 mil za hodinu (149,7 km/h). I přesto to byl silný zážitek.

Loni v srpnu se celý tým FCM do Ameriky vrátil, nyní už na legendární solná jezera. Ale ani tentokrát nebylo přáno. Po několika jízdách tým zjistil, že na tuto vzdálenost jsou NOS láhve příliš malé, a když je vyměňovali za větší, zjistili, že je prasklý jeden z válců. Dosažený výsledek 97 mil za hodinu (156,1 km/h) je ještě daleko od rekordu kategorie APS-VF500, kam Bonny spadá (115,76 m/h je 186,3 km/h). „I přesto to byl fantastický zážitek. Poprvé jsem si vyzkoušel motorku na tak dlouhé trati, a navíc jsme poznali spoustu skvělých lidí z řad pořadatelů a komisařů, ale také z ostatních týmů. Je to fantastické setkání,“ řekl nám k Speed Weeku Mikhail. A jestli se se svým Uralem na solná jezera v Utahu vrátí? Nepochybujte!

 

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here