Na každém milimetru téhle motorky jsou vidět neuvěřitelné stovky hodin práce, všechno je dotažené k dokonalosti.

Celková silueta připomíná endura z šedesátek a mnoho příchozích vůbec nebylo schopno identifikovat, že pod tím vším se skrývá docela obyčejná Honda Dominator. Prostě Záplata.

Setkání dvou světů

Na začátku celého příběhu by bylo dobré představit vám oba jeho hlavní aktéry. Tím prvním budiž Jiří Heiník – energický prošedivělý pán, kterého dobře znají všechny účastnice našeho MDŽ a účastníci spousty dalších kurzů, a to i na vrcholové úrovni. Už od mládí závodil, pak začal trénovat v Středisku vrcholového sportu. Od roku 1987 byl trenérem československé enduro reprezentace, později trénoval v zahraničí, byl součástí týmu Oty Kotrby, později třeba Petra Vorlíčka.

O technice jízdy toho ví jako v našich krajích málokdo a pořád to předává dál. Z jiného soudku pak budiž to, že je to ten blázen, který si nechal přestavit KTM 990 SM R na Pikes Peak (2012) nebo 1290 Super Duke R na enduro, aby s ním mohl jet prolog na Erzbergu (poprvé 2015). K přestavbám motorek má tedy blízko, i když trochu jiných. Kromě toho je Jirka ostřílenej businessman, co si potrpí na spolehlivost.

Na druhé straně pak stojí Petr Zaplatílek, kterému nikdo neřekne jinak než Záplata. Bodrý to chasník z krkonošského Černého Dolu, kde mají místní kromě sjezdovek jednu výjimečnost – nádhernou silnici nahoru na Hoffmanovu boudu. A tak není divu, že tady motorkaření bují a v každý druhý chalupě stojí nějakej bike. Jenže Záplata to nemá rád standardně, on rád věci mění a upravuje a nutno říct, že z mého pohledu je v tom tak trochu génius.

Pokud čtete Motohouse dlouho, určitě si vzpomenete třeba na jeho šílenou driftovací tříkolku s motorem ze Superblackbirda. Je to pankáč, u kterého v dílně nic nenajdete, všechno to vzniká v chaosu a mluvit o termínech… no, spíš pro zasmání. Jenže když ten kluk na něco sáhne, většinou to končí padlými čelistmi. No a právě Záplata v roce 2016 dostavil Dominatora pro jednoho zákazníka a vystavil ho na jarním Bohemian Custom Bike. A právě tam se jejich příběhy spojily.

 

Tátovo ESO

Nikdy nezapomenu ty vytřeštěný klukovský oči páně Heiníka, když mě k té motorce táhnul za účelem zjistit, kdo že mu to postaví podobnou. Jeho táta měl přeci to parádní endurový ESO a tohle je tomu tak blízko. A takové bylo o pár dní později zadání pro Záplatu – fotka táty na motorce.

A jelikož měl Záplata už zkušenost s Hondou Dominator, nebyl důvod volit základ jiný. A tak se co nejdřív stěhovalo do garáže v Čerňáku Domino z roku 1991. Odstrojit a hodiny na to zírat, to byl první úkol.

Základní podmínkou, kterou si Záplata dal, bylo, že to bude maximálně čistá motorka. Takže flexa a co nebylo potřeba, pryč. Ale nejen na rámu, ale třeba i na motoru, kterej má ořezaná žebra a všechny ty nesmyslné výstupky. Když už jsme tak u něj, byla potřeba základní generálka – výbrus, rozvody, těsnění. A když už ho měl Petr rozebranej, rovnou řádně vybrousil kanály v hlavě, aby to pěkně jelo.

Karburátor Mikuni ze skútru už měl Záplata taky osahanej a věděl, jak na něj. Že na takové stavbě budou asi nejdražším komponentem výfuky, to by nikdo nevěřil, ale realita je taková. Záplata se totiž rozhodl pro koncovky z Jawy 500 OHC, které se samozřejmě prodražily. Svody pak vlastní výroby. Jo, a k motoru ještě jedna zajímavost. V průběhu stavby Záplatu napadlo, jak si poradit s tvarem karteru Dominatora, který se zbytkem motorky tak úplně neladil – ořezal karter z Jawy 250 tak, aby se dal použít jako kryt. Geniální! Pokud se v tom nebudete vyloženě šťourat, ani si toho nevšimnete a motorku to výrazně opticky postaršilo.

Ona ta Jawa byla vůbec dobrým dárcem. Znalí určitě postřehli nádrž z „nějaké 250, která byla trochu macatější než ty normální“, prostě ji Záplata našel na šroťáku, rozřezal a narouboval na Dominatora. Víčko nádrže je původem z Trabanta, zámek zapalování z Jawy naroubovaný na kožený podstavec. Druhé víčko, které je také na něm, to je olej, jenž skrz nádrž teče do rámu, kde je na Dominu jeho zásobárna.

A Jawice ještě jednou, určitě jste poznali její zadní blatník. Ten Záplata překlepal tak, aby rozměrově odpovídal, a místo odrazky udělal kryt z nerezového kolínka a do něj umístil zadní světlo. Dalším dárcem pak byla ČZ Cross, ze které jsou řídítka a páčky. Brzdová pumpa z „nějakého čínského pitbiku, ale brzdí to dobře“.

 

 

Hodiny a hodiny

Zní to všechno děsně jednoduše a jako strašnej punk, ale ono ne každého vůbec napadne poskládat takové díly. Jestli je Záplata v něčem génius, tak v tom, že vidí části motorek všude kolem sebe. Co byste třeba řekli, že je kryt světla a placka nad ním? Drahej díl z katalogu? Těžko sehnaná část veterána? Kdepak, kus plechu a hrníček na mléko. To se prostě zlomíte smíchy, když vám něco takového s vážnou tváří vypráví.

Jenže tam, kde je málo koupených dílů, je obrovské množství ruční práce. K té si Záplata přizval kamaráda Lukáše Bendu a pěkně si mákli. Nedělám si iluze, že by si tenhle pankáč čárkoval hodiny a vedl evidenci, ale odhadem je to prý něco kolem 2000 hodin, což je neuvěřitelnej mazec.

Ale věřím mu to, je to na motorce vidět. Co není v laku, je leštěné a těch dílů je opravdu hodně. Svoje velké zastoupení tu má taky dural, ze kterého je kryt kyvky, kryt motoru a taky zvláštní kryt rámu. Tím nejen prochází výfukové svody, což je skvostný detail, ale také je pod ním schovaná veškerá elektrika a nádobka zadní brzdy. Prostě co nemusí být vidět, není. Obrovské Záplatovo díky patří svářeči Pavlovi, kterej tohle všechno dal do kupy.

„Chromování, to bylo ouvej. Práci sice odvedli dobrou, ale napoprvé se jim povedlo ztratit pár hotových dílů, které jsem pak musel vyrobit znova,“ popisuje Záplata porodní bolesti. Těch samozřejmě bylo mnohem víc, protože u něj se všechno dělá metodou pokus omyl, žádné výkresy a podobně. Buď to tam sedne, nebo se to musí upravit ještě víc.

Zajímavým detailem je originální zadní tlumič s pochromovanou pružinou. Sedlo je koženka, potáhnul ho čalouník vedle ve vsi. Tečku tomu všemu dal lakýra Roman, kterej dostal přesné zadání.

 

VERDIKT

Bolelo to, bolelo to chvílema hodně, až jsem měl strach, že do toho mistr Heiník hodí vidle a tahle motorka nikdy nespatří svět. Stavba trvala děsivých dva a půl roku a chvílema to byl moc punk už i na mě. Jenže pak tu motorku vidíte a všechno je rázem pryč.

Ty neuvěřitelně nadšený telefonáty a hlavně dětsky nadšený oči, když na svoji novou motorku kouká. Rázem je tu vzpomínka na tátu. A přestože Jirka původně vyhrožoval, že motorka bude jenom stát v garáži a on na ni koukat z nového křesla, které si kvůli ní pořídil, dlouho to nevydržel. Takže jsem s ním nejen vyrazil na focení, u kterého byl jak malej Janek, ale taky jsem se svezl. A světe div se, ta motorka funguje perfektně. Jak by taky ne, vždyť musí být rychlá na výjezdu na Hoffmanky.

 


text: Jan „Somik“ Somerauer, foto: autor a Petr Kutáček

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here